Plný text
23 Cdo 1714/2025-511
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Moore Czech Republic s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Národní sportovní agentuře, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 2 150 829,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 171/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 547/2024-459, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 547/2024-459, se zrušuje v části výroku I, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 27. 9. 2024, č. j. 65 C 171/2022-420, ve výroku pod bodem I tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 137 940 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení, z částky 876 263,85 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, z částky 886 609,35 Kč od 29. 3. 2021 do zaplacení a z částky 250 016,25 Kč od 17. 6. 2021 do zaplacení, jakož i ve výroku II, III a IV a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 2 150 829,45 Kč jako dohodnuté ceny za plnění poskytnuté žalobkyní žalované a příslušenství této pohledávky tvořeného sjednanou výší úroků za prodlení žalované se zaplacením požadované ceny. Tvrdila, že na základě smlouvy o poskytování administrativní podpory ze dne 23. 11. 2020, jejímž předmětem byla administrace žádostí o dotace v rámci dotační výzvy „Můj klub 2021“, zpracovala pro žalovanou 6 257 dotačních žádostí. Čtyři faktury vystavené na úhradu dohodnuté ceny za poskytnuté služby v celkové výši 2 150 829,45 Kč však žalovaná neuhradila. Žalovaná v řízení rozporovala rozsah a kvalitu poskytnutých služeb a smlouvu o poskytování administrativní podpory považovala za absolutně neplatnou pro rozpor s § 14g zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném od 1. 1. 2018.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 65 C 171/2022-420, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 150 829,45 Kč spolu se smluvními úroky z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 137 940 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení, z částky 876 263,85 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, z částky 886 609,35 od 29. 3. 2021 do zaplacení a z částky 250 016,25 Kč od 17. 6. 2021 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 494 004 Kč (výrok pod bodem II) a České republice ve výši 8 965 Kč (výrok pod bodem III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná zahájila dne 22. 9. 2020 zadávací řízení nadlimitní veřejné zakázky – Administrativní podpora v oblasti administrace dotačních žádostí. Po vyhodnocení byla vybrána nabídka žalobkyně, se kterou žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování administrativní podpory. V ní si strany ujednaly odměnu za řádně a včas poskytnuté služby. Splatnost fakturovaných částek byla stanovena na třicet kalendářních dní od doručení faktury žalované. Pro případ prodlení kterékoliv smluvní strany se zaplacením peněžité částky byl v čl. 7.8 smlouvy sjednán úrok z prodlení ve výši jedné setiny procenta (0,01 %) z dlužné částky za každý i započatý den prodlení. Na základě smlouvy žalobkyně zpracovala pro žalovanou celkem 6 237 dotačních žádostí v období ledna až dubna 2021. Ohledně kvality poskytnutých služeb nedošlo k výskytu vad, které by bylo třeba formálně řešit. Na základě vzájemně odsouhlasených počtů zpracovaných žádostí podle elektronického systému účtovala žalobkyně žalované sjednanou odměnu v celkové výši 2 150 829,45 Kč fakturami:
- č. 200210132 na částku 137.940 Kč, která byla doručena žalované dne 28. 1. 2021,
- č. 200210349 na částku 876.263,85 Kč, která byla doručena žalované dne 5. 2. 2021,
- č. 200210537 na částku 886.609,35 Kč, která byla doručena žalované dne 26. 2. 2021,
- č. 200211213 na částku 250.016,25 Kč, která byla doručena žalované dne 17. 5. 2021.
Dne 19. 4. 2021 proběhla u žalované veřejnoprávní kontrola ministerstvem financí, o které byl pořízen protokol, v němž bylo vysloveno stanovisko, že smlouva o poskytování administrativní podpory neodpovídá svým charakterem veřejnoprávní smlouvě podle § 14g rozpočtových pravidel.
4. Při právním posouzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o poskytování administrativní podpory odpovídá svým charakterem inominátní soukromoprávní smlouvě dle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Měl za to, že ustanovením § 14g rozpočtových pravidel není vyloučeno uzavření soukromoprávní smlouvy, kterou nejsou přeneseny rozhodovací činnosti při vyhodnocování dotačních žádostí na soukromý subjekt. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepřenesla smlouvou o poskytování administrativní podpory na žalobkyni žádné pravomoci rozhodovat o dotačních žádostech, ale ani další činnosti předpokládané a vymezené rozpočtovými pravidly pro poskytovatele, které by bylo možné převést pouze veřejnoprávní smlouvou, soud prvního stupně dovodil, že smlouva o poskytování administrativní podpory nebyla uzavřena v rozporu se zákonem, a není tak absolutně neplatná. Uzavřel tedy, že nárok žalobkyně vychází z platné smlouvy o poskytování administrativní podpory, na jejímž základě žalované poskytla včas řádné plnění ve sjednaném rozsahu, za které žalovaná neuhradila v termínech dohodnuté splatnosti účtovanou odměnu. Měl též za to, že vzhledem ke sjednané „smluvní pokutě“ v čl. 7. 8 smlouvy o poskytování administrativní podpory vznikla žalované v důsledku jejího prodlení se zaplacením peněžité částky povinnost zaplatit žalobkyni smluvený úrok z prodlení odpovídající 0,01 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení z jednotlivých dlužných částek.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 137 940 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení, z částky 876 263,85 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, z částky 886 609,35 Kč od 29. 3. 2021 do zaplacení a z částky 250 016,25 Kč od 17. 6. 2021 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 452 283,10 Kč (výrok II), zavázal žalovanou zaplatit na náhradu nákladů řízení České republice částku 8 965 Kč (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 52 877 Kč (výrok IV).
6. Odvolací soud vycházel z prokázaného rozsahu plnění žalobkyně žalované. Oproti soudu prvního stupně shledal smlouvu o poskytování administrativní podpory neplatnou pro rozpor s § 14g rozpočtových pravidel, podle nějž je poskytovatel dotace oprávněn delegovat část činností souvisejících s rozhodnutím o dotaci na právnickou osobu nebo jinou organizační složku státu veřejnoprávní smlouvou, tj. smlouvou splňující též předpoklady § 160 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Delegovala-li žalovaná část činností spojených s přidělováním dotace soukromoprávní smlouvou na žalobkyní, která však není právnickou osobou předpokládanou v § 160 správního řádu, a nikoliv veřejnoprávní smlouvou, postupovala v rozporu s § 14g rozpočtových pravidel. Vzhledem k tomu že toto ustanovení představuje veřejnoprávní úpravu, která vyžaduje, aby bylo postupováno výlučně podle stanovených pravidel, smysl a účel zákona vyžaduje, aby jednání učiněné v rozporu s tímto požadavkem bylo sankcionováno neplatností. Rozpor s veřejnoprávní úpravou podle odvolacího soudu také nepochybně narušuje veřejný pořádek podle § 588 o. z.
7. Odvolací soud uzavřel, že z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyni svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a následujících o. z. Při určení výše bezdůvodného obohacení odkázal na § 2999 odst. 1 větu první o. z., podle kterého má ochuzený právo na peněžní náhradu ve výši obvyklé ceny. Vzhledem k tomu, že šlo o veřejnou zakázku, při níž je kladen důraz na co nejnižší cenu, a nabídka žalobkyně prošla výběrovým řízením jako vítězná, považoval dohodnutou cenu za cenu minimální, která s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nemohla být vyšší než obvyklá cena. Proto již obvyklou cenu nezjišťoval, nepoučoval k tomu účastníky podle § 118a občanského soudního řádu a vycházel z ceny účastníky sjednané. Shledal tak opodstatněným nárok na zaplacení jistiny, tj. částky 2 150 829,45 Kč, nikoliv však smluvních úroků z prodlení. S ohledem na absolutní neplatnost celé smlouvy totiž považoval za neplatné též ujednání o smluvním úroku z prodlení s tím, že povinnost zaplatit smluvní úrok z prodlení žalované platně nevznikla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (výslovně v části výroku I, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvního úroku z prodlení). Navrhuje rozhodnutí odvolacího soudu v daném rozsahu změnit a žalované uložit povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení, případně rozsudek odvolacího soudu v uvedené části zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005 (správně též sp. zn. 32 Cdo 150/2007 – pozn. Nejvyššího soudu), ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009], zamítl-li žalobu ohledně požadovaného příslušenství a neposuzoval-li při dovozené neplatnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení požadované příslušenství jako zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Odvolacímu soudu vytýká, že ohledně příslušenství nepostupoval obdobně jako ve vztahu k požadované jistině, kterou při závěru o neplatnosti smlouvy posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 439/2019, bez dalšího jako zákonný nárok z bezdůvodného obohacení. Poukazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které bezdůvodné obohacení představuje peněžitý dluh, jehož prodlení zakládá nárok věřitele na zákonný úrok z prodlení (zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2885/2020, a ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „R 5/2002“ a „Sb. rozh obč.“). Připomíná i judikaturu Ústavního soudu, podle které zjistí-li soud, že nárok má být právně posouzen jinak, než jak byl žalobcem kvalifikován, je povinen sám zvolit odpovídající právní normu, umožňuje-li takové právní posouzení zjištěný skutkový stav (odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, a ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1838/13). Pro skutkovou odlišnost věci od prvně citovaných rozhodnutí, v nichž byla shledána neplatnost dohody o smluvním úroku z prodlení pro jeho nepřiměřenou výši (na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž byla neplatnou celá smlouva včetně ujednání o smluvním úroku z prodlení), má za to, že případně může jít také o otázku dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
10. Žalobkyně současně považuje závěr odvolacího soudu o zamítnutí požadovaného příslušenství za nedostatečně odůvodněný, a tedy nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se dopustil vady řízení a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, jestliže ji v důsledku svého závěru o absolutní neplatnosti smlouvy nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o změně právní kvalifikace uplatněného nároku (pro nadbytečnost a nehospodárnost). Namítá též porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Tvrdí také porušení zásady dvojinstančnosti řízení, rozhodl-li odvolací soud o věci jinak než soud prvního stupně, aniž jí umožnil se k nové právní kvalifikaci vyjádřit, v důsledku čehož je jejím jediným prostředkem obrany podání dovolání.
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Úrok z prodlení podle ní nemůže být jako příslušenství pohledávky předmětem samostatného dovolacího přezkumu a dovolání nemá za přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že jí měl být automaticky přiznán zákonný úrok z prodlení namísto smluvního, neboť bylo na žalobkyni, aby správně vymezila předmět řízení včetně požadovaného příslušenství pro případ zjištění neplatnosti smlouvy. Poukazuje na to, že splatnost jednotlivých částek byla v žalobě vymezena v návaznosti na vystavené faktury a jejich doručení žalované a že při neplatnosti smlouvy, nemůže vystavení faktur zakládat splatnost nároku žalobkyně. Domnívá se, že v odvolacím řízení žalobkyně měla dostatečný prostor učinit odpovídající procesní kroky, neboť odvolací soud při jednání sdělil svůj názor ve vztahu k neplatnosti smlouvy o poskytování administrativní podpory. Považoval-li odvolací soud poučení podle § 118a o. s. ř. za nadbytečné a nehospodárné, činil tak toliko ve vztahu ke zjištění výše nároku z bezdůvodného obohacení.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
14. V projednávané věci tvoří požadované úroky z prodlení jediný předmět dovolacího řízení (jde o úroky z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 137 940 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení, z částky 876 263,85 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, z částky 886 609,35 Kč od 29. 3. 2021 do zaplacení a z částky 250 016,25 Kč od 17. 6. 2021 do zaplacení). Úrok z prodlení, který žalobkyně požaduje za dobu „do zaplacení“, představuje peněžité plnění na dobu neurčitou. Pro závěr o přípustnosti podaného dovolání pouze ve vztahu k tomuto dovoláním dotčenému nároku je tedy rozhodný pětinásobek výše ročního plnění (srov. § 238 odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1134/2023). V nyní projednávané věci takové výši odpovídají částky 25 174,05 Kč (0,01 % denně z částky 137 940 Kč), 159 918,25 Kč (0,01 % denně z částky 876 263,85 Kč), 161 806,20 Kč (0,01 % denně z částky 886 609,35 Kč) a 45 627,97 Kč (0,01 % denně z částky 250 016,25 Kč). Ačkoliv dva z takto uplatněných nároků nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – nejde přitom o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah), dovolání je objektivně přípustné, neboť dovolání se týká právní otázky, jejíž řešení je všem uplatněným nárokům společné (srov. závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh obč.).
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda je soud povinen právně posoudit žalobou uplatněný peněžitý nárok vyplývající ze smlouvy jinak (příslušenství tvořené smluvním úrokem z prodlení se zaplacením smluvně sjednané ceny jako peněžitého dluhu) při zjištění neplatnosti takové smlouvy, umožňuje-li takové právní posouzení zjištěný skutkový stav, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
20. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
21. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž žalobce nárok dovozuje, a žalobním návrhem (petitem). Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným skutkem. Právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu (zásada iura novit curia – „soud zná právo“). Vychází-li nárok na peněžité plnění ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3972/2009, ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3205/2011, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 439/2019, či ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2871/2023). Lze-li tedy na základě zjištěného skutkového stavu žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 439/2019).
22. V posledně citovaných rozhodnutích pak Nejvyšší soud též dodal, že výše uvedené judikaturní závěry se projeví ve vztahu mezi nároky na plnění ze smlouvy a na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle absolutně neplatné smlouvy tak, že právní posouzení smlouvy ze strany soudu jako neplatné neznamená změnu skutkového stavu vymezeného žalobou (otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní, a nikoliv skutkovou), a nebrání tedy soudu posoudit žalobou uplatněný nárok ze smlouvy jako nárok z bezdůvodného obohacení (srov. shodně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. l1. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/200, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006).
23. V judikatuře Nejvyššího soudu byl též vysloven závěr, že bezdůvodné obohacení je závazkovým právním vztahem, z něhož vzniká dluh tomu, kdo bezdůvodné obohacení získal. Spočívá-li tento dluh v platební povinnosti, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý. S včasným a řádným nesplněním takového peněžitého dluhu spojuje § 1970 o. z. (dříve § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) pro dlužníka nepříznivý důsledek v podobě věřitelova oprávnění požadovat nejen dlužnou částku (jistinu), ale také úroky z prodlení (srov. například R 5/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2885/2020 – v tam řešených věcech byl posouzen jako oprávněný nárok na tzv. zákonný úrok z prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady).
24. V nyní projednávané věci odvolací soud považoval (oproti právnímu názoru žalobce) smlouvu o poskytování administrativní podpory za absolutně neplatnou, přičemž v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry posoudil zjištěné skutečnosti o poskytnutém plnění žalobkyně žalované jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 150 829,45 Kč odpovídající ceně za poskytnuté plnění sjednané mezi stranami v neplatné smlouvě. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o poskytování administrativní podpory měl odvolací soud za neplatné rovněž smluvní ujednání o výši úroku z prodlení, v důsledku čehož uzavřel, že žalované nevznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve smluvně sjednané výši, a žalobu ve vztahu k požadovanému smluvnímu úroku z prodlení zamítl. Pro úplnost je třeba dodat, že oproti ne zcela jasnému vyjádření soudu prvního stupně, který ujednání v čl. 7.8 smlouvy o poskytování administrativní podpory na jednu stranu považoval za sjednanou „smluvní pokutu“, avšak současně vyhověl požadovanému plnění jako nároku na smluvní úrok z prodlení, odvolací soud jednoznačně posuzoval tento žalobní požadavek žalobkyně jako příslušenství, tj. jako úrok z prodlení ve smluvně sjednané výši.
25. Toto právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s výše uvedenými judikaturními závěry, je neúplné, a tudíž nesprávné, zamítl-li odvolací soud žalobu ve vztahu k požadovanému příslušenství (úroku z prodlení) na základě závěru o neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení, aniž se vzhledem ke skutkovým tvrzením žalobkyně zabýval právním posouzením žalobou požadovaného příslušenství podle § 1970 o. z. věty poslední o. z., tj. tím, zda při neplatnosti smlouvy včetně jejího ujednání o úroku z prodlení a při žalobkyní tvrzené existenci prodlení žalované s úhradou žalobou požadované částky jistiny (kterou odvolací osud posoudil jako nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení žalované) nepřísluší žalobkyni požadované příslušenství (skutkově vymezené již v žalobě) z jiného právního důvodu (jako tzv. zákonný úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazené částky peněžité náhrady).
26. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad řízení dovolací soud nezjistil.
27. Žalobkyně v dovolání namítla vady řízení spočívající v údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, v absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., v překvapivostí napadeného rozhodnutí a v porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
28. Nelze přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z jeho odůvodnění lze seznat, na základě jakých úvah odvolací soud zamítl žalobu ohledně požadovaného příslušenství (v důsledku neplatnosti smluvního ujednání o výší úroku z prodlení). Takové odůvodnění žalobkyni nikterak nebránilo v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je ostatně zřejmé z obsahu dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
29. Dovolací soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobkyně o porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku absence poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže na základě odlišného právního názoru soudu dosud uvedená tvrzení účastníka nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže by tak soud měl rozhodnout podle pravidla o neunesení břemene tvrzení. Postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1303/2015). Jelikož v posuzované věci odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemena tvrzení žalobkyní (vycházel ze skutkově objasněného stavu), neměl důvod přistupovat k poučení žalobkyně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Namítla-li žalobkyně, že jí takto odvolací soud nepoučil z důvodu nadbytečnosti a hospodárnosti řízení, patrně přehlédla, že takový závěr odvolací soud ve skutečnosti učinil ve vztahu k poučení ohledně výše obvyklé ceny při svých úvahách o výši peněžité náhrady žalované za bezdůvodné obohacení.
30. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (též Ústavního soudu) považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. například nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například rozsudky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019). O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nejde, neboť neplatnost smlouvy o poskytování administrativní podpory již od počátku řízení namítala žalovaná, otázkou platnosti smlouvy o poskytování administrativní podpory se zabýval již soud prvního stupně a k dané otázce prezentovala vlastní stanovisko i žalobkyně. Nadto odvolací soud při odvolacím jednání právě v zájmu předvídatelnosti svého rozhodnutí seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem o absolutní neplatnosti celé smlouvy (a tedy i smluvního ujednání ohledně výše úroku z prodlení) a žalobkyně měla prostor se k této otázce vyjádřit (srov. odstavec 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že bylo dovolacím soudem shledáno neúplným, a tudíž nesprávným, právní posouzení věci ohledně požadovaného příslušenství při zjištění neplatnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení, neznamená, že by takové nesprávné právní posouzení zakládalo vadu překvapivosti rozhodnutí.
31. Odvolací soud nezatížil řízení ani údajnou vadou spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Tato zásada, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sb. rozh. obč.), již byla vývojem legislativy (srov. novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, uzavřel, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně napadeného rozhodnutí (požadované žalobkyní), neboť při svém neúplném a nesprávném právním posouzení se odvolací soud po skutkové stránce vůbec nezabýval tím, kdy nastala splatnost peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení (příp. jejích částí), a tedy ani tím, od jakého okamžiku byla žalovaná v prodlení se zaplacením peněžité náhrady. Absenci takových zjištění nemůže nahrazovat Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu