RozsudekZrušenoKategorie C - standardní významObčanské↪ 1× citováno

Spisová značka

23 Cdo 1807/2008

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 2010-03-30ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1807.2008.1
Další údaje
Předmět řízení: Ochranné známky

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

23 Cdo 1807/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce BEST, a. s. se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému CS-BETON s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Františkem Gahlerem, advokátem se sídlem [adresa] PSČ 400 01, o ochranu práv majitele ochranné známky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 150150/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 3 Cmo 113/2007-44, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 3 Cmo 113/2007-44, v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 33 Cm 150/2002-29, v tomu odpovídající části výroku I., jímž byla zamítnuta zdržovací žaloba co do označení názvem „CSB-CLASSICO“, jakož i ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 33 Cm 150/2002-29, rozhodl, že žaloba o uložení povinnosti zdržet se prodeje, distribuce a propagace betonové dlažby označené názvem „CSB-CLASSICO“ a „CLASSICO“, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně dovodil, že jádrem sporu je okolnost, zda žalovaný nabízí k prodeji produkty, jejichž označení je zaměnitelné s ochrannou známkou žalobce „KLASIKO“, registrovanou u Úřadu průmyslového vlastnictví pod č. 189947, přičemž může jít o zaměnitelnost jednak grafickou či vzhledovou, která je zřejmá při pouhém pohledu, jednak fonetickou, zřejmou při mluveném projevu. Pokud by mělo dojít k porušení práva k ochranné známce ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v rozhodném znění (tj, k době vzniku tvrzeného nároku žalobce), musely být podle názoru soudu dány obě složky zaměnitelnosti a především by muselo být z pohledu průměrného spotřebitele jít o označení skutečně zaměnitelné s příslušnou ochrannou známkou. V tomto případě je zřejmé, že fonetické znění označení používaného žalovaným je zcela shodné s ochrannou známkou žalobce „KLASIKO“. Naproti tomu grafická podoba tohoto označení je zcela rozdílná a nelze tedy hovořit o užívání ochranné známky žalobce jako takové, když shoda je dána jen v rovině fonetické. Označení produktů žalovaného „CLASSICO“, případně „CSB-CLASSICO“ proto nemohou podle názoru soudu prvního stupně způsobit záměnu výrobků žalobce distribuovaných pod označením a ochrannou známkou „KLASIKO“ s výrobky žalovaného pod označením „CLASSICO“, případně „CSB-CLASSICO“. Tento závěr podporuje rovněž tvarová odlišnost výrobků (betonové dlažby).

Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zdržet se prodeje, distribuce a propagace betonové dlažby označené názvem „CLASSICO“, a to po dobu trvání práv žalobce k ochranné známce č. 189947 v rozsahu, jak je dán ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, jinak ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především dovodil, že soud prvního stupně měl aplikovat již právní úpravu, obsaženou v zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v rozhodném znění ke dni 25. 5. 2006, jak plyne z přechodného ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, v odvolacím řízení je pak nutno postupovat podle § 8 odst. 1-3 zák. č. 441/2003 Sb. a podle § 4 zákona č. 221/2006 Sb.

Ve věci samé odvolací soud zaujal názor, že pokud je užito označení „CLASSICO“, pak již fonetická shoda tohoto označení s ochrannou známkou žalobce „KLASIKO“, je-li užíváno pro shodný druh výrobků, odůvodňuje závěr, že je jím „asociována skutečnost existence ochranné známky žalobce a vyvolána pravděpodobnost záměny kolidujícího označení s ochrannou známkou chráněného označení“. Nehledě i ke grafické podobnosti obou označení, na trhu se zběžně orientující spotřebitel (co do nabídky zboží v daném, relativně velmi úzkém segmentu trhu) může být označením maten a může dovozovat spojení takto označeného výrobku s žalobcem a s jeho produkcí. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu pochybil – a potud byla námitka odvolatele poprávu – pokud jej k závěru o nezaměnitelnosti označení vedla výhradně grafická podoba označení a různost tvarů výrobků účastníků, neboť pro opačný závěr postačuje fonetická shoda kolidujících označení.

Odvolací soud proto uzavřel, že volbu označení a jeho způsob užití žalovaným při totožnosti druhu výrobků účastníků je třeba považovat za zásah do práv žalobce podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách č. 441/2003 Sb. a žalobce se právem domáhal ochrany. Odvolací soud tudíž podle § 220 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu dalšího užívání označení CLASSICO žalovaným rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

Podle názoru odvolacího soudu však uvedený právní závěr nelze aplikovat na další označení žalovaného „CSB-CLASSICO“. Při posouzení splnění podmínek podle § 8 odst. 2 zákona o ochranných známkách, zde chybí fonetická i grafická shoda či obdobnost obou těchto označení. Obě označení nelze považovat ani za podobná, když nelze pominout, jak hojně je slovo „klasik, klasický, klasika“ zcela běžně užíváno a již tato skutečnost významnou měrou omezuje možnosti ochrany v podobě slovní ochranné známky. Podle odvolacího soudu nedojde u veřejnosti k vyvolání pravděpodobnosti záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi uvedeným kolidujícím označením a ochrannou známkou žalobce.

Odvolací soud proto v tomto ohledu uzavřel, že v tomto případě není zasahováno do práv žalobce z ochranné známky a uplatněním nároku na uložení povinnosti zdržet se užívání označení CSB-CLASSICO není možno vyhovět. V této části tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako správné podle § 219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 1. 2. 2008, a to proti té jeho části, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel má zato, že je otázkou po právní stránce zásadního významu, zda může soud v témže rozhodnutí zakázat užívání obchodního označení a současně jej povolit. Podle odvolatele má zásadní význam, zda přidáním slovního dodatku či předložky k zakázanému označení pozbývá takový vlastní soudní zákaz platnosti. Soud zakázal žalovanému užívat označení „CLASSICO“ a současně povolil užívání „CSB-CLASSICO“, což znamená, že přidá-li se před cizí ochrannou známku nějaké slovo, je možno ji používat. To by však byl podle názoru odvolatele průlom do smyslu dosavadní známkoprávní ochrany.

Dovolatel vytýká, že soud nesprávně použil v daném případě kriteria pro nekalou soutěž podle obchodního zákoníku, když rozhodl, že u označení „CSB-CLASSICO“ nehrozí vyvolání nebezpečí záměny s ochrannou známkou a zároveň rozhodl, že u označení „CLASSICO“ takové nebezpečí hrozí. Takové dvojvýrokové protichůdné rozhodnutí by mohl soud vydat při rozhodování o nekalé soutěži, v tomto případě je však předmětem známkoprávní ochrana, která představuje silnější zákonnou ochranu. Rozhodnutí, že lze užívat „CSB-CLASSICO“ za současného zákazu užívání „CLASSICO“ je v rozporu s imanentními znaky české a evropské známkoprávní ochrany.

Dovolatel navrhl zrušit rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a částečně zrušit rozsudek soudu odvolacího, pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není důvodné, ani přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle čl. II. bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzovaném případě dovolání směřuje jen proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí zdržovací žaloby co do označení betonové dlažby názvem „CSB-CLASSICO“. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V tomto případě může být uplatněn jako jediný způsobilý důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) v daném případě posoudil podmínky známkoprávní ochrany žalobce nesprávně a rozhodl tak v rozporu s hmotným právem.

Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v rozhodném znění, má vlastník ochranné známky výlučné právo ochrannou známku ve spojení s výrobky, pro něž je zapsána, užívat, a nikdo další bez jeho souhlasu (kromě vyjmenovaných případů) nesmí užívat v obchodním styku označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti či podobnosti výrobků označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou.

Dovolací soud je toho názoru, že při použití kriteria fonetického (zvukového), ale i kriteria grafického (psaného) při porovnání ochranné známky žalobce „KLASIKO“ s označením žalovaného „CLASSICO“ je nepochybně dána shodnost či alespoň výrazná podobnost, takže tu existuje značná pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti včetně vysoké pravděpodobnosti asociace mezi ochrannou známkou „KLASIKO“ a označením „CLASSICO“ (velká většina veřejnosti či průměrných spotřebitelů bude vyslovovat obě slova stejně, tj. písmeno „C“ jako písmeno „K“, ale i psaná podoba těch slov navozuje vysokou míru podobnosti a asociace).

Není žádný důvod pro to, aby obdobně nebyla posuzována podobnost a pravděpodobnost záměny a asociace též při porovnání slova „KLASIKO“ a slovního spojení „CSB-CLASSICO“, které se liší od slova „CLASSICO“ jen relativně nepatrným rozdílem v předcházejících písmenech „CSB“, kterážto zkratka u průměrného spotřebitele resp. veřejnosti nepředstavuje dostatečné rozlišení od slova „KLASIKO“. Opačná úvaha odvolacího soudu, opírající se o obecné pojmy „klasik, klasika“ apod. neobstojí, protože v dané souvislosti není z hlediska obecného vnímání veřejnosti dostatečně přesvědčivá.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu v rozporu s hmotným právem a je proto nejen přípustné, nýbrž je i důvodné, jelikož naplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem), poněvadž důvody, pro které bylo rozhodnutí částečně zrušeno, platí i pro část rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem a § 226 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2010

JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací