Plný text
23 Cdo 2011/2026-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce I. P., zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 90.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 1/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, č. j. 13 Co 122/2025-180, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 220 C 1/2022-147, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2025, č. j. 220 C 1/2022-157, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, č. j. 13 Co 122/2025-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak se jedná o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Tyto otázky představují dle obsahu podaného dovolání důsledek žalobcem namítaného zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a přepjatého formalismu, k němuž se uchýlily soudy nižších stupňů, pakliže považovaly původní žalobu za neprojednatelnou, ve výzvě k odstranění vad žaloby nepoučily žalobce o následcích, pokud nebude žaloba řádně a včas opravena, a jestliže rozhodly v rozporu se skutečným obsahem a smyslem žalobcova podání o změně žaloby na nárok neznámý českému právnímu řádu. V neposlední řadě dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů zcela nesprávně právně posoudily hmotněprávní institut uznání dluhu, jenž fakticky ignorovaly a důkazní břemeno, jež tížilo žalovanou, přenesly zpět na dovolatele tím, že dovodily neexistenci práva na „pokutu za nevěru“.
4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 90.000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Pro případ, že by dovolací soud neshledal splnění předpokladů pro změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu nadepsaného ustanovení, navrhuje dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že jeho žalobu nesprávně právně posoudily jako neprojednatelnou, což vedlo k vydání vadné výzvy k odstranění vad žaloby (neboť tato neobsahovala poučení o následcích jejich řádného a včasného neopravení) a k „obrácení tohoto procesního pochybení v neprospěch laického účastníka řízení“ tím, že bylo v rozporu se skutečným obsahem a smyslem žalobcova podání následně rozhodnuto o změně žaloby na nárok neznámý českému právnímu řádu, pak tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť jimi jsou namítány toliko vady řízení [přestože dovolatel usiluje o jejich posouzení jako v rozhodovací praxi dosud neřešené otázky, „zda odvolací soud postupoval v souladu s § 41 odst. 2 a § 95 (o. s. ř.), jestliže podání laického účastníka (žalobce) vyložil jako změnu žaloby na nárok (sankci za manželskou nevěru), který objektivní český právní řád vůbec nezná a neupravuje, a připuštěním takové absurdní změny žaloby záměrně učinil návrh neprojednatelným a zamítnutelným, ačkoliv se původní nárok opíral o platné písemné uznání dluhu“], jež neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
12. Jedná-li se konkrétně o námitku směřující k otázce projednatelnosti žaloby, již odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 13 Co 136/2023-91, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, zopakoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jenž brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nebo ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002).
13. V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř., musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).
14. Uznání dluhu přitom není samostatným zavazovacím důvodem, a proto samotné uznání dluhu nenahrazuje (nemůže nahrazovat) chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, a ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018).
15. Těmto požadavkům podání ze dne 3. 1. 2022, označené jako „návrh na vydání platebního rozkazu“, nedostálo, neboť žalobce na podporu svého nároku pouze uvedl, že „žalovaná uznala a potvrdila svůj dluh vůči žalobci, a to úředně ověřeným zápisem a podpisem v ‚UZNÁNÍ DLUHU‘ ve výši 90.000 Kč“, přičemž z obsahu přiloženého uznání dluhu se toliko podává, že „dluh vznikl nezaplacením poměrné části (poloviny) SIPO za období červenec 2017–prosinec 2018 (18 x 5.000)“. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolací námitka, že dovolatel svůj nárok zcela jednoznačně individualizoval v průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 8. 2. 2023, když uvedl, že „v SIPO jsou zahrnuty platby za nájem, elektřinu a plyn“ a že „do nájemného je zahrnuta platba za elektřinu na společných prostorách, veřejné osvětlení“, neboť ani tato konkretizace neozřejmila, zda žalovaná částka představovala jeden nárok coby polovinu platby z jednoho skutkového důvodu nebo polovinu ze součtu více plateb z různých skutkových důvodů, přičemž v takovém případě by bylo nutné vylíčit rozhodující skutečnosti ve vztahu ke každému nároku zvlášť, a to včetně uvedení částky požadované z důvodu každého nároku. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobce nevylíčil konkrétní skutkový důvod, ze kterého žalovanou částku požaduje, a z jakého nároku či nároků se částka sestává po skutkové stránce, nelze v tomto posouzení spatřovat ani odchýlení se od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani znaky přepjatého formalismu.
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo procesní vadou, pakliže soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 220 C 1/2022-95, k odstranění vad žaloby, aniž by jej v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 o. s. ř. poučil o následcích, nebude-li žaloba včas a řádně doplněna. Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit, že absence poučení o procesních následcích nesplnění výzvy, které vedou k nevratným procesním rozhodnutím soudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení, je podstatnou vadou řízení mající ústavněprávní přesah – spočívající v porušení základního práva na přístup k soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2793/10, odst. 18) a porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03) – jenž by mohl sám o sobě výjimečně založit přípustnost dovolání. Nelze však odhlédnout, že ve věci zde vedené se tyto pro účastníka řízení nepříznivé následky absence poučení nikterak nematerializovaly, neboť soudy nižších stupňů nepřistoupily k odmítnutí žaloby pro neodstranění vad podání (v tomto směru pochybení soudu prvního stupně napravil odvolací soud usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. 13 Co 87/2024-121), nýbrž podání žalobce posoudily podle jeho obsahu jako změnu žaloby a přistoupily k jejímu věcnému projednání. Dovolací soud proto v poměrech řešené věci v nadepsané procesní vadě ústavněprávní přesah zakládající přípustnost dovolání neshledal. Vzhledem k uvedenému smyslu a účelu poučení o následcích nevyhovění výzvě k odstranění vad podání nepřisvědčil dovolací soud ani námitce dovolatele, že pro absenci takového poučení nebylo možné jeho následné podání ze dne 14. 10. 2023 posuzovat jako změnu žaloby.
17. Průmět do základních lidských práv a svobod neshledal dovolací soud ani v kontextu námitky, jejímž prostřednictvím dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že se dopustily „extrémního a nepřípustného formalismu“, pakliže jeho podání, v němž žalovanou částku „emotivně označil za sankci za nevěru“, posoudily jako změnu žaloby, čímž „zcela ignorovaly skutečný obsah a smysl dovolatelova jednání, které bylo od samého počátku koncipováno jako uplatnění nároku z uznání dluhu“.
18. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve světle zákonného požadavku § 41 odst. 2 o. s. ř. ustálena v závěru, že při posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1716/2020, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 21/2023, nebo ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3487/2024). Posouzení procesního úkonu podle obsahu přitom soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012). Každý procesní úkon je tedy nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost vliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 Cdo 227/2021, nebo ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2157/2023).
19. Vzhledem k uvedenému dovolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že jeho podání ze dne 14. 10. 2023 nemělo být považováno za změnu žaloby, neboť označení žalované částky jako sankce za nevěru představovalo toliko emotivní vysvětlení jeho vnitřních pohnutek. Z objektivního hlediska z obsahu předmětného podání jako celku totiž vyplývá, že toto označení nebylo ojedinělým konstatováním žalobce, nýbrž závěrem jeho nového tvrzení o utrpěné nemajetkové újmě, kdy mu byly způsobeny „duševní útrapy a trauma, kterého se nezbaví do konce života“, tím, že „[mu] žalovaná dlouhodobě a pravidelně byla nevěrná a podváděla [ho] se svým nehygienickým, nevzdělaným a lenošným cikánským milencem“, čili „vědomě se vůči [němu] dopouštěla podvodu“, čímž porušila „ustanovení § 687 odst. 2 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]“. Skutečnost, že svůj nárok již nezakládá na tvrzení o existenci dluhu spočívajícího v „nezaplacení poměrné části (poloviny) SIPO za období červenec 2017–prosinec 2018“, nýbrž na tvrzení způsobené nemajetkové újmy dokládá rovněž poukaz na vymezení tohoto pojmu ve smyslu občanského zákoníku. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se soudy nižších stupňů nedopustily přepjatého formalismu ani se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, pakliže podání dovolatele ze dne 14. 10. 2023 posoudily dle svého obsahu jako změnu žaloby.
20. Přisvědčit nelze současně ani námitce, že „je zcela absurdní a nelogické, aby soud… připustil změnu žaloby na nárok, o kterém s jistotou ví, že jej právní řád vůbec nezná a neuznává“, a že „soudy nemohou připustit změnu skutkového základu na právní absurditu jen proto, aby měly formální důvod žalobu zamítnout“, neboť změnu žaloby k tíži žalobce vyloučit nelze. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2992/20, podle nichž je žalobce pánem sporu (dominus litis) a není úlohou soudu, aby účastníka, který se rozhodl žalobu změnit, poučoval o případných dopadech takovéto změny na výsledek sporu. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a soud by při jeho realizaci šel nad rámec, resp. za hranice, jeho poučovacích povinností. Jediné zákonné kritérium, kterým je soud rozhodující o připuštění změny žaloby vázán, je použitelnost výsledku dosavadního řízení jako podkladu pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o.s.ř.). Pokud tedy soud dospěje k názoru, že výsledky dosavadního řízení budou použitelné i po případné změně žaloby, žalobcem navrženou změnu žaloby připustí.
21. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolací námitka, že se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, když zcela nesprávně posoudily hmotněprávní institut uznání dluhu a z něj vyplývající procesní důsledky, jíž dovolatel předkládá v podobě dovolací otázky, zda „lze v soudním řízení zcela odhlédnout od platného písemného uznání dluhu… které jasně specifikuje důvod i výši dluhu nákladů na SIPO (blíže specifikováno žalobcem při jednání dne 8. 2. 2023) a prolomit tak zákonnou domněnku existence dluhu a přesun důkazního břemene na dlužníka výhradně na základě toho, že věřitel coby právní laik v pozdějším procesním podání emotivně označí tento uplatňovaný a uznaný dluh za sankci či trest za nemorální chování dlužníka“. Dovolatel totiž pomíjí, že připuštěním změny žaloby se předmětem řízení stal skutkově zcela odlišný nárok, než na který se vztahovaly účinky předmětného uznání dluhu. Nepřihlížely-li proto soudy nižších stupňů k předloženému uznání dluhu, nelze v jejich postup spatřovat odklon od závěrů dovolatelem odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
22. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že ačkoliv je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy rovněž v rozsahu jeho druhého výroku, z obsahu podaného dovolání se podávají toliko námitky do prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
23. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
25. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu