Plný text
23 Cdo 2037/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EM TEST ČR spol. s r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované SAMBULAR s.r.o., Praha 1, Maltézské nám. 537/4, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby [IČO], o zaplacení 273 513,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 114/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 53 Cmo 114/2016-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně podané proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 53 Cmo 114/2016-87, jímž bylo rozhodnuto (usnesením) o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání uvedla pouze důvod dovolání, který spatřuje v nesprávném právním posouzení jí přiznané výše nákladů odvolacího řízení. Nevymezila však, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně uvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při posouzení výše nákladů odvolacího řízení odchýlil, nebo by označila právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezila, pouze namítá, že při posouzení nároku na náhradu nákladů řízení vyšel odvolací soud z nesprávného počtu učiněných právních úkonů právním zástupcem žalobkyně v odvolacím řízení, a že se odvolací soud vůbec nevyjádřil k otázce cestovného a ztráty času a v návaznosti s touto otázkou souvisící i přiznání výše daně z přidané hodnoty. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu