Plný text
23 Cdo 2041/2021-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované FIRESTA-Fišer, rekonstrukce, stavby, a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 33/2020, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2021, č. j. 8 Cmo 47/2021-631, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2021, č. j. 17 Cm 33/2020-602, rozhodl, že řízení se přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 11/2019.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí zčásti na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zčásti na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Byla přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla jej změnit a usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení potvrdit.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně je zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky naléhavého právního zájmu žalované v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 11/2019 (dále jen „řízení o určení“), kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalovaná citovala zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4232/2019, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), pokud vyslovil názor, že není dán naléhavý právní zájem v řízení o určení v situaci, kdy žalobce podal žalobu na plnění v nyní projednávané věci. Žalovaná přehlíží, že odvolací soud svůj názor na otázku naléhavého právního zájmu žalované (tam v postavení žalobkyně) v řízení o určení vyslovil pouze v rámci svých úvah o teoreticky možných výsledcích řízení o určení (do jehož skončení mělo být podle rozhodnutí soudu prvního stupně přerušeno řízení v nyní projednávané věci). Posuzoval nejen možnost zamítnutí žaloby v řízení o určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, ale i výsledek řízení o určení pro případ, kdy bude naléhavý právní zájem žalované na tam požadovaném určení dán (srov. body 9 a 10 odůvodnění napadeného usnesení). Pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem tedy nebyl určující závěr o existenci či neexistenci naléhavého právního zájmu žalované v řízení o určení (na posouzení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo), ale to, zda s ohledem na veškeré do úvahy připadající výsledky řízení o určení a otázky, které v něm mohou být řešeny, je namístě přerušit řízení v nyní projednávané věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Skutečnost, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že je pro napadené rozhodnutí určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1453/2018, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit tím, že předjímal rozhodnutí v řízení o určení. Odvolací soud však v napadeném usnesení výsledek řízení o určení nepředjímal. Uvažoval pouze, vzhledem k tomu, jak byla koncipována žaloba v řízení o určení, o případných možných výsledcích daného řízení a o významu tam případně posuzovaných otázek pro nyní projednávanou věc. O tom svědčí též jeho vyjádření, že „nelze však ani odhadnout, s jakým výsledkem toto řízení skončí“ (srov. bod 11 odůvodnění napadeného usnesení). Žalovaná navíc nesprávně porozuměla závěrům vysloveným ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu o nemožnosti „předjímat rozhodnutí o věci samé“ (tj. rozhodnutí v řízení, které má být přerušeno do skončení jiného řízení) při zohlednění, zda se jeví přerušení řízení účelným. V napadeném usnesení nejsou obsaženy úvahy, kterými by odvolací soud předjímal výsledek řízení v nyní projednávané věci. Od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak odvolací soud neodchýlil.
Žalovaná spatřovala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014), podle níž nemůže být rozhodnutí soudu o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. označeno za nezákonné, pokud soud správně vymezil hypotézu právní normy, podle které bylo řízení přerušeno. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by odvolací soud označil rozhodnutí soudu prvního stupně za nezákonné. Odvolací soud pouze odlišně od závěrů soudu prvního stupně posoudil otázku vhodnosti přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci. Na závěru o nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně napadené rozhodnutí nezáviselo, a proto ani tato námitka žalované nemůže založit přípustnost dovolání. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, je též nepřípadný, neboť oproti přesvědčení žalované v nyní posuzované věci odvolací soud nedospěl – bez podrobnějšího zdůvodnění – k závěru, že v druhém probíhajícím řízení se neřeší otázka, který by měla význam pro rozhodnutí soudu v dané věci.
Namítala-li žalovaná s odkazem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, že byly splněny podmínky pro přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tedy vytýkala-li odvolacímu soudu, že tuto otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), pak ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na jeho uvážení, zda řízení přeruší. Přerušit řízení proto soud může, ale též nemusí. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Smyslem přerušení řízení podle tohoto zákonného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opaření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4267/2015, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/20015, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 181/2017, či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3469/2019).
V posuzované věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a jeho úvahy založené na konkrétních okolnostech této věci (včetně předmětu a stavu řízení o určení) nejsou zjevně nepřiměřené, pokud dovodil, že stav, kdy přerušené řízení neběží, může trvat i po značnou dobu, zatímco zájmem účastníků řízení (především žalobce) je pokud možno co nejrychlejší rozhodnutí ve věci, které postaví vztahy účastníků najisto, a pokud přihlédl k tomu, že výsledky řízení o určení by mohly mít na rozhodnutí v řešené věci zásadní vliv pouze, pokud by v daném řízení soud věc projednal meritorně se závěrem, že žalovaná nebyla se splněním části díla, o něž jde, v prodlení, avšak nelze ani odhadnout, s jakým výsledkem toto řízení skončí (zjevně tedy bral v úvahu skutečnost, že v řízení o určení v době vydání napadeného rozhodnutí ještě vůbec nebylo jednáno).
Otázka, „zda je možné přerušit řízení o určení vedené u Městského soudu v Praze, nebo zda za účelem hospodárnosti řízení (aby paralelně neprobíhala dvě stejná řízení, ve kterých je řešena stejná otázka rozhodná pro základ obou řízení) je možné přerušit řízení o žalobě na plnění“, kterou žalovaná považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soud neřešenou, přípustnost dovolání také nezakládá, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud posuzoval, zda je v projednávané věci namístě řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení o určení. Neřešil otázku, které z uvedených dvou řízení by s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení mělo být přerušeno. Sama žalovaná v podaném dovolání uvedla, že odvolací soud se touto otázkou „výslovně nezabýval“. Poukazovala-li v této souvislosti v dovolání na odvolací argumentaci žalobce, že efektivnější a hospodárnější by bylo přerušit řízení o určení, pak je z obsahu napadeného usnesení zjevné, že odvolací soud se ve svých úvahách k této argumentaci žalobce nevyjadřoval (neměl důvod se jí zabývat) a nepřevzal ji za základ pro své rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí, nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu