Plný text
23 Cdo 2186/2026-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ELMOS LIBEREC s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému T. H., zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnictví, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 92/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 Cmo 53/2025-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.394,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 39 Cm 92/2022-144, určil, že vlastníkem ve výroku specifikovaného automobilu je žalobkyně (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 23.722,68 EUR (výrok II) a žalovanému uložil povinnost vydat žalobkyni předmětný automobil, a to do tří dnů ode dne, kdy mu bude žalobkyní uhrazena částka 23.722,68 EUR (výrok III). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 Cmo 53/2025-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku II a v této části řízení zastavil (první výrok), změnil jej ve výroku III tak, že uložil žalovanému povinnost vydat předmětný automobil žalobkyni (druhý výrok), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 153.353,80 Kč.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud postupoval nepředvídatelně a rozhodl překvapivě, pakliže částečně změnil a částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k prokázání zaplacení kupní ceny předmětného automobilu, aniž by jej poučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Tímto postupem dle dovolatele zatížil řízení procesní vadou, jíž bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces a jež zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu. Z obsahu podaného dovolání vyplývají rovněž námitky, jimiž dovolatel vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, a námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že závěr odvolacího soudu nelze považovat za překvapivý obrat v řízení, nýbrž za jediný logický a přesvědčivý závěr vyplývající z provedeného dokazování. Napadený rozsudek odvolacího soudu shledává souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto by mělo být dovolání pro nepřípustnost odmítnuto.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Ve věci zde vedené se však z obsahu dovolání podávají toliko námitky vad řízení, jež neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
12. Dovolací soud připomíná, že za překvapivá jsou považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu například tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1292/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Dovolateli byl nepochybně znám obsah odvolání žalobkyně, která jej spojila s námitkou nesprávného skutkového zjištění a právního posouzení věci, pakliže soud prvního stupně, navzdory nesrovnalostem v provedených listinných důkazech, měl za prokázané, že kupní cenu za předmětný automobil uhradil ze svých prostředků žalovaný a že se tedy žalobkyně na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Ze zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2025 současně vyplývá, že odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. zákonem předvídaným způsobem zopakoval dokazování listinami založenými ve spise a poskytl účastníkům řízení prostor vyjádřit se k provedenému dokazování a učinit návrhy na doplnění dokazování (pročež nelze přisvědčit dovolací námitce, že se odvolací soud odchýlil svým postupem od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1427/20). Za této situace mohl být proto možností změny skutkových závěrů, a tedy i právního nazírání odvolacího soudu ke sporné otázce zaplacení kupní ceny „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 29 ICdo 151/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé jen proto, že odvolací soud právně hodnotil skutečnosti zjištěné dokazováním jinak než soud prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021).
13. Dovolací soud neshledal přesah do ústavněprávní roviny ani v kontextu dovolatelem vyjádřeného nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, ani pokud se týče namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
14. Měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Poměřováno těmito závěry není rozsudek odvolacího soudu zjevně nepřezkoumatelný, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a částečně zrušen. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
17. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu