Plný text
23 Cdo 2217/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně NEROFA s.r.o. se sídlem [adresa] IČO [IČO], PSČ 101 00, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované HANSA-FLEX spol. s r.o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], PSČ 102 00, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D, advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204, o zaplacení 98 736 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 151/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 90 Co 192/2015-77, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 90 Co 192/2015-77, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. března 2015, č. j. 16 C 151/2014-49, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 98 736 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř..
Dovolatelka v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, avšak nikde v dovolání neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolatelka však na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nijak nepoukázala, pouze vyvracela právní posouzení věci odvolacím soudem vlastní argumentací.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla nepřípustnost dovolání.
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Ani dovolatelčina námitka procesních vad nemůže založit přípustnost dovolání. Jak Nejvyšší soud konstantně judikuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 4550/2015), přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací soud k nim přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jestliže dovolání shledá přípustným.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
O případných nákladech dovolacího řízení (vyjádření k dovolání) rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2016 JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu