Plný text
23 Cdo 2258/2025-187
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EG.D, s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti žalované N. M., zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 294 676 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 C 17/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2025, č. j. 16 Co 120/2024-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2025, č. j. 16 Co 120/2024-159, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost EG.D Holidng, a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], se v řízení žalobou ze dne 18. 1. 2023 po žalované domáhala zaplacení částky 294 676 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny v odběrném místě XY, XY (dále též jen „dům“) za období od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022. Výše náhrady škody vycházela z množství spotřebované elektřiny v domě určené rozdílem stavů elektroměru k prvnímu a poslednímu dni předmětného období. Žalovaná namítala, že ve vztahu k období od 27. 11. 2018 do 28. 11. 2021 není pasivně věcně legitimována, neboť v tomto období v domě nebydlela. Namítla též promlčení nároku nejméně za dobu od 27. 11. 2018 do 18. 1. 2020.
2. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 43 C 17/2023-83, uložil žalované povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 64 104,90 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně domáhala zaplacení 230 571,10 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem II) a uložil právní předchůdkyni žalobkyně povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 29 984,08 Kč (výrok pod bodem III).
3. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně jako provozovatel distribuční soustavy dne 29. 9. 2022 v domě zjistila neoprávněný odběr elektřiny, neboť poslední řádný odběr byl ukončen ke dni 27. 11. 2018 u dodavatele LAMA energy a. s. Již dříve (od roku 2021) se opakovaně neúspěšně pokoušela zajistit přístup k elektroměru za účelem ověření jeho odpojení či demontáže (dům byl oplocen, za plotem byl pes). Dům jí byl poprvé zpřístupněn 29. 9. 2022 v přítomnosti žalované, která nic nenamítala proti naměřeným hodnotám, ani proti tomu, že objekt užívá a podepsala na místě sepsaný zápis. Podle údajů elektroměru byla v období od provedení posledního fyzického odečtu elektroměru při legálním odběru do provedení kontroly dne 29. 9. 2022 zaznamenána spotřeba 41,55 MWh. Daný elektroměr umožňuje zjistit pouze celkovou spotřebu za sledované období, nikoli její rozdělení do jednotlivých časových úseků. Takto zjištěná spotřeba odpovídala rozsahem spotřebě dosahované v době legálního odběru.
4. Ze svědecké výpovědi L. M., posledního smluvního odběratele a otce žalované, soud prvního stupně zjistil, že dům užíval do roku 2016, následně se odstěhoval. Od prosince 2016 dům nebyl obydlen, byl v něm vypnutý bojler a čerpadlo na pohon vody systému, topeno bylo dřevoplynovým kotlem, nikoli elektřinou. Ke konci roku 2021 přenechal dům k užívání žalované na základě nájemní smlouvy. Z výpovědi svědkyně L. F. bylo potvrzeno, že v mezidobí po odstěhování L. M. v roce 2016 nebyl dům nikým využíván, jen tam buď oni nebo kamarádi přes plot krmili psa. Žalovaná se do domu nastěhovala v listopadu 2021, kdy s otcem uzavřela nájemní smlouvu a usilovala o přihlášení odběrného místa, s čímž měla problémy. Z nájemní smlouvy bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 29. 11. 2021 mezi žalovanou a jejím otcem.
5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že v domě docházelo od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022 k neoprávněnému odběru elektřiny ve smyslu § 51 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31. 7. 2025. Po ukončení posledního legálního odběru zajišťovaného společností LAMA energy a. s. ke dni 26. 11. 2018 totiž odpadl právní důvod odběru, přesto byla elektřina nadále odebírána. Množství skutečně neoprávněně odebrané elektřiny určené postupem podle § 16 odst. 1 vyhlášky č. 359/2020 Sb., o měření elektřiny, ve znění účinném do 30. 6. 2024, tj. na základě změřených údajů – rozdílu stavu elektroměru ke dni ukončení posledního legálního odběru 26. 11. 2018 a ke dni zjištění neoprávněného odběru 29. 9. 2022 – činilo 41,558 MWh. Výše náhrady škody byla určena podle § 17 odst. 3 vyhlášky o měření elektřiny z ceny neoprávněně odebrané elektřiny platné ke dni zjištění neoprávněného odběru, včetně ceny za službu distribuční soustavy, nákladů na zjištění neoprávněného odběru a příslušných daní. Právní předchůdkyně žalobkyně tak prokázala nárok na náhradu škody ve výši 294 676 Kč za období od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, neboť právní předchůdkyně žalobkyně se o neoprávněném odběru dozvěděla dne 29. 9. 2022, dříve jej nemohla zjistit z důvodu opakovaně neumožněného přístupu k elektroměru. Nárok tak mohl být poprvé uplatněn až k tomuto dni a jelikož byla žaloba podána dne 18. 1. 2023, tříletá subjektivní promlčecí lhůta neuplynula. Žalovaná nebyla vlastníkem domu a její oprávněné užívání domu bylo prokázáno až v období od 28. 11. 2021 do 29. 9. 2022 (předžalobní komunikací se žalobkyní, nájemní smlouvou, svědeckými výpověďmi L. M. a L. F., které soud prvního stupně považoval za logické a konzistentní, a věnoval pozornost i vztahu svědků k žalované, neboť se jednalo o otce žalované a jeho partnerku, přičemž však neshledal jakýkoli vliv této skutečnosti na věrohodnost svědeckých výpovědí). Soud prvního stupně proto uzavřel, že žaloba je vůči žalované důvodná pouze ve vztahu k období, v němž bylo prokázáno její užívání domu a v němž žalovaná vědomě odebírala elektřinu bez smluvního zajištění. Současně odmítl její námitku, že zjištěná spotřeba byla nereálná, neboť žalovaná svá tvrzení nijak nedoložila, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně prokázala, že průměrná měsíční spotřeba v době neoprávněného odběru (0,90 MWh) prakticky odpovídala průměrné měsíční spotřebě zaznamenané v období posledního legálního odběru (0,84 MWh). Proto vycházel ze skutečně naměřené spotřeby elektřiny zjištěné fyzickým odečtem elektroměru. Výši přiznaného nároku stanovil tak, že z požadované částky 294 676 Kč za období od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022, tj. za 1402 dnů určil denní částku náhrady škody ve výši 210,18 Kč, a tuto přepočetl na 305 dní neoprávněného odběru za dobu, kdy byl dům užíván žalovanou (od 28. 11. 2021 do 29. 9. 2022), což činí 64 104,90 Kč.
6. Soud prvního stupně též nepřehlédl, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022, č. j. KSBR 38 INS 2089/2022-A-6, byl zjištěn úpadek žalované a bylo jí povoleno oddlužení, které stále probíhá. Za situace, kdy byl neoprávněný odběr zjištěn dne 29. 9. 2022, šlo podle soudu prvního stupně o tzv. nový dluh, který nemohl být v insolvenčním řízení uplatněn přihláškou, a proto neshledal důvod pro přerušení řízení podle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, resp. pro zastavení řízení podle § 141a [za použití § 109 odst. 1 písm. a) a § 140c] insolvenčního zákona.
7. K odvolání právní předchůdkyně žalobkyně Krajský soud v Brně nejprve jako odvolací soud rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno se žalobkyní, která se stala procesním nástupcem společnosti EG.D Holding, a. s., na základě vyčlenění části jmění této rozdělované společnosti. V záhlaví označeným rozsudkem poté změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 230 571,10 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26 263 Kč (výrok II).
8. Odvolací soud (po částečném zopakování některých listinných důkazů) vyšel ze závěrů soudu prvního stupně o zjištění neoprávněného odběru elektrické energie v domě dne 29. 9. 2022 a o tom, že právní důvod odběru zanikl ke dni 26. 11. 2018 ukončením smluvního odběru u společností LAMA energy a. s. Ztotožnil se rovněž se závěry, že v období od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022 byla elektřina odebírána bez právního důvodu, že množství neoprávněně odebrané elektřiny v tomto období bylo určeno na základě skutečných odečtů elektroměru, že žalobkyně prokázala vznik škody ve výši 294 676 Kč za toto období a že neoprávněný odběr nebylo možné zjistit dříve z důvodu opakovaně neumožněného přístupu k měřicímu zařízení. Převzal též právní závěry soudu prvního stupně o splnění podmínek neoprávněného odběru podle § 51 odst. 1 písm. a) energetického zákona a vzniku práva žalobkyně na náhradu škody. Odvolací soud souhlasil též s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal „s účelovými námitkami“ ohledně promlčení části nároku a existence insolvenčního řízení. Podle odvolacího soudu byla žalovaná též osobou pasivně věcně legitimovanou k náhradě vzniklé škody, neboť ji s domem pojil relevantní faktický a uživatelský vztah a v rozhodném období zde odebírala elektrickou energii bez právního důvodu.
9. Z hlediska rozsahu neoprávněného odběru (výše náhrady škody) se však odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nebylo prokázáno užívání objektu žalovanou po celé předmětné období od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022, ale toliko po dobu od 28. 11. 2021 do 29. 9. 2022, a na jehož základě soud prvního stupně přistoupil pouze k částečnému přiznání náhrady škody. Měl za to, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně. Odvolací soud nevyhodnotil jako pravdivý skutkový přednes žalované o tom, že začala dům užívat až od 1. 12. 2021, který v řízení prokazovala nájemní smlouvou ze dne 29. 11. 2021. Za významné považoval zejména zjištění, že žalovaná byla dle centrální evidence obyvatel na adrese domu hlášena k trvalému pobytu již od 23. 11. 2016. Současně poukázal na její vlastní tvrzení učiněná v insolvenčním řízení, podle nichž bydlela v domě svých rodičů a nehradila nájem ani inkaso. Za účelovou označil rovněž nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a jejím otcem dne 29. 11. 2021, tedy bezprostředně po výzvě žalobkyně ke zpřístupnění domu, jejímž účelem bylo podle názoru odvolacího soudu snížení rozsahu odpovědnosti žalované za neoprávněný odběr. Svědecké výpovědi otce žalované L. M. a jeho přítelkyně L. F. k otázce počátku užívání domu žalovanou hodnotil odvolací soud jako nevěrohodné vzhledem k jejich osobnímu vztahu k žalované a zejména k projednávané věci týkající se neoprávněného odběru elektřiny v domě ve vlastnictví L. M. Odvolací soud tak uzavřel, že nebylo zjištěno, že by dům v rozhodném období užívala jiná osoba než žalovaná, a žalovaná ani neprokázala své tvrzení o dlouhodobém pobytu v zahraničí. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku podle § 220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“, „respektujíc procesní pravidla dokazování dle § 213 odst. 2 o. s. ř.“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (podle obsahu dovolání brojila jen proti výroku I o věci samé), v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Přípustnost dovolání spatřovala žalovaná v tom, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, a od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2530/2008, a ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008), kterou citovala, měl-li jiný názor na věrohodnost výpovědi svědků L. M. (otce žalované) a jeho partnerky L. F., než soud prvního stupně, a vyvodil-li z toho jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy v rozporu se zásadou přímosti sám zopakoval. Obdobně odvolací soud oproti soudu prvního stupně hodnotil nájemní smlouvu ze dne 29. 11. 2021 za účelově uzavřenou, ačkoliv žalovanou v rámci odvolacího řízení nemohl pro její omluvenou absenci vyslechnout, a vyjít tak při hodnocení účelovosti důkazu z její výpovědi. Podle žalované jsou závěry odvolacího soudu ohledně nevěrohodnosti svědků rovněž nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud žádným způsobem blíže neodůvodnil, jaký „vztah k projednávané věci“ měli svědci mít, a ve svém důsledku i překvapivé, neboť odvolací soud v průběhu jednání žalobkyni žádným způsobem nenaznačil, že hodlá posoudit předmětné svědecké výpovědi (a v přímé návaznosti na to i nájemní smlouvu ze dne 29. 11. 2021) za nevěrohodné, přestože toto posouzení mělo pro žalovanou jednoznačně negativní procesní následek, neboť se jednalo o stěžejní důkazy, jejichž prostřednictvím se žalovaná procesně bránila proti části žalobou uplatněného nároku. Podle žalované tím došlo i k porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k hodnocení nájemní smlouvy ze dne 29. 11. 2021 odvolacím soudem žalovaná též namítla, že nelze pouze z evidenčního údaje o trvalém bydlišti bez dalšího cokoliv dovozovat ve vztahu k faktickému bydlišti osoby.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Uplatněné dovolací námitky považovala za skutkové, nikoliv právní s tím, že je jimi brojeno proti hodnocení důkazů. Dovolání podle ní není přípustné.
III. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka zpochybňující samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem ve vztahu k účelovosti nájemní smlouvy vzhledem k údaji o době přihlášení žalované k trvalému pobytu v domě, nemůže založit přípustnost dovolání. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv posuzování správnosti skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“).
15. Nejvyšší soud však shledal dovoláním přípustným pro posouzení námitky, zda může odvolací soud provést jiné hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků, než soud prvního stupně, aniž jejich výslech zopakoval (v jejímž posouzení odvolacím soudem žalovaná spatřovala též porušení práva na spravedlivý proces), neboť postup odvolacího soudu, který oproti soudu prvního stupně vyšel z odlišných skutkových zjištění o době užívání domu žalovanou na základě jiného hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků, aniž – v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu – tyto důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval, dosahuje intenzity tzv. kvalifikované vady řízení představující zásah do práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19, nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
18. K výkladu § 213 odst. 2 o. s. ř. se z judikatury Nejvyššího soudu podává, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může dokazování opakovat nebo je i doplnit. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. Má-li však ke změně skutkového stavu dojít v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí odvolací soud v závislosti na povaze důkazů rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tedy musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o. s. ř. a dokazování provést způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o. s. ř. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě též řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 60/2003, a ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99).
19. Jinak řečeno ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména bylo-li čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy (výslechu svědků a účastníků), ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1579/2024, a ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2942/2025).
20. V projednávané věci vyšel soud prvního stupně při posouzení, zda byl dán nárok žalobkyně vůči žalované na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie za celé žalobou uplatňované období, tj. od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022, ze skutkového zjištění, že žalovaná dům, ve kterém se odběrné místo nacházelo, užívala fakticky až od 28. 11. 2021 do 29. 9. 2022, a to v souvislosti s uzavřenou nájemní smlouvou. Na základě tohoto zjištění dospěl k závěru o důvodnosti žaloby toliko ve vztahu k období, v němž bylo prokázáno užívání domu žalovanou. Tento závěr měl prvostupňový soud za prokázaný mimo jiné i svědeckými výpověďmi svědků L. M. a L. F., které pokládal za věrohodné. Odvolací soud oproti tomu dospěl k rozdílnému skutkovému závěru, podle kterého tvrzení žalované o užívání objektu až v časové souvislosti s uzavřenou nájemní smlouvou nebylo pravdivé, přičemž vycházel (mimo jiné) z hodnocení předmětných svědeckých výpovědí jako nevěrohodných, aniž však výslechy těchto svědků zopakoval.
21. Ačkoliv tedy odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. „respektujíc procesní pravidla dokazování dle § 213 odst. 2 o. s. ř.“, ve skutečnosti tato procesní pravidla nerespektoval a postupoval v rozporu s výše uvedenými judikaturními závěry.
22. Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že výše uvedené závěry o rozporu procesního postupu odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 213 o. s. ř. se nijak nevyjadřují k tomu, s jakým výsledkem by mělo být provedeno samotné hodnocení důkazů po jejich zopakování. Nejvyšší soud tedy nijak nepředjímá samotný výsledek hodnocení důkazů a správnosti či nesprávnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
23. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
24. Žalovaná v dovolání namítala vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí ohledně posouzení svědeckých výpovědí odvolacím soudem jako nevěrohodných. Vzhledem k výše uvedenému nesprávnému postupu odvolacího soudu spočívajícímu v rozdílném hodnocení důkazů odvolacím soudem a rozdílným skutkovým závěrům, aniž provedené důkazy zopakoval, je posouzení dalších námitek vad řízení týkajících se právě uvedeného nesprávného postupu odvolacího soudu již nadbytečné.
25. Nejvyšší soud však shledal, že odvolací řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. V usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019, Nejvyšší soud (s odkazem na svou dřívější judikaturu tam uvedenou) uzavřel, že uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Obecný soud musí aplikovat ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) i v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku).
27. V citovaném usnesení Nejvyšší soud dále dodal, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, kdy nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle energetického zákona v době předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka (škůdce), však není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 insolvenčního zákona. Pro pohledávku (část pohledávky), která vznikla až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, a která zároveň není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona, platí, že ač nejde o pohledávku dle § 170 insolvenčního zákona, jde i tak o pohledávku (část pohledávky), která je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Ustanovení § 140c insolvenčního zákona zahájení sporu o takové pohledávce (části pohledávky) nebrání (zakazuje je jen ohledně pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují podle § 170 insolvenčního zákona). V poměrech tam posuzované věci pak uvedl, že z obsahu žaloby není seznatelné, jakou částku žalobce požaduje zaplatit z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie za dobu před rozhodnutím o úpadku dlužníka, respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku (v tomto rozsahu by byl dán důvod pro zastavení řízení podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona) a za dobu po tomto datu (v dané části by naopak důvod pro zastavení řízení dán nebyl).
28. V nyní projednávané věci bylo zřejmé, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022, č. j. KSBR 38 INS 2089/2022-A-6, byl zjištěn úpadek žalované a bylo jí povoleno oddlužení, které probíhalo i v době rozhodnutí odvolacího soudu. Žaloba ve věci přitom byla podána dne 18. 1. 2023, tj. poté, co nastaly (a stále trvaly) účinky rozhodnutí o úpadku žalované. Odvolací soud (též soud prvního stupně) však (nesprávně) tyto skutečnosti neměl za podstatné pro (částečné) zastavení řízení podle § 141a insolvenčního zákona s ohledem na to, že neoprávněný odběr byl zjištěn dne 29. 9. 2022 (po vydání rozhodnutí o úpadku) a že uvedenou pohledávku proto považoval za tzv. nový dluh, který nemohl být v insolvenčním řízení uplatněn přihláškou.
29. Z výše uvedených judikaturních závěrů však vyplývá, že pro posouzení naplnění předpokladů zastavení řízení (resp. jeho části) podle § 141a insolvenčního zákona je rozhodné, kdy vznikla pohledávka na zaplacení náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem uplatněná žalobou v soudním řízení (resp. její dílčí části), nikoliv, kdy byla zjištěna škoda způsobená neoprávněným odběrem (k tomu, že při neoprávněném odběru elektrické energie škoda vzniká průběžně každým dnem neoprávněného odběru po dobu, kdy takový odběr trvá, srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1250/2013).
30. Pro úvahu, zda a v jakém rozsahu jsou dány důvody pro (částečné) zastavení řízení podle § 141a insolvenčního zákona, tedy měl odvolací soud zjišťovat, jakou částku z celkové výše náhrady škody 294 676 Kč požadované v řízení za neoprávněný odběr elektrické energie v období od 27. 11. 2018 do 29. 9. 2022 po odečtení již pravomocně soudem prvního stupně přiznané částky 64 104,90 Kč (tj. jakou část z předmětu odvolacího řízení tvořeného částkou 230 571,10 Kč s příslušenstvím) požadovala žalobkyně v odvolacím řízení zaplatit jako náhradu škody vzniklou neoprávněným odběrem elektřiny za dobu před rozhodnutím o úpadku žalované, respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku (v tomto rozsahu by byl dán důvod pro zastavení řízení podle § 141a insolvenčního zákona) a jaká část z předmětu odvolacího řízení představovala náhradu škody vzniklou neoprávněným odběrem za dobu po tomto datu (v dané části by důvod pro zastavení řízení dán nebyl). Neposuzoval-li odvolací soud tyto skutečnosti rozhodné pro (částečné) zastavení řízení podle § 141a insolvenčního zákona, zatížil odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Z toho důvodu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2026
Mgr. J. N. senátu