Plný text
23 Cdo 2260/2025-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. B. a b) V. B., obou zastoupených JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému V. Ž., zastoupenému JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, o zaplacení 539 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 144/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2025, č. j. 59 Co 138/2024-256, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2025, č. j. 59 Co 138/2024-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradu nákladů dovolacího řízení každému částku 3 561 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců.
Odůvodnění:
1. Žalobci se v řízení na žalovaném domáhali zaplacení částky 539 350 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny nemovitých věcí v žalobě specifikovaných (pozemků s rodinným domem v obci XY) koupených od žalovaného za cenu 3 200 000 Kč na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2022. Tvrdili, že po nabytí vlastnictví (při plánované demolici rodinného domu) zjistili, že na části pozemků se v zemi nachází směsný komunální odpad. Slevu z kupní ceny požadovali ve výši tvrzených nákladů jimi vynaložených na odklizení odpadu z pozemků.
2. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 7 C 144/2023-143, uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobcům částku 539 350 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 180 761 Kč (výrok pod bodem II) a nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení spočívající ve svědečném ve výši 6 828 Kč a 5 122 Kč (výrok pod bodem III).
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem uvedeným v záhlaví (ve znění výše uvedeného opravného usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 96 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a změnil jej ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 443 350 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit částku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobcům 168 712 Kč (výrok III) a České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži částku 11 950 Kč (výrok IV).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části jeho výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 96 000 Kč s příslušenstvím, a současně proti navazujícím výrokům III a IV) a též výslovně proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný včasné dovolání. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které „Nejvyšší soud dosud v daném kontextu neřešil nebo které odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí“. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil zejména od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1643/2015. V dovolání žalovaný konkrétně vymezil tyto otázky:
- Kdo nese důkazní břemeno k prokázání množství skrytého odpadu a nákladů jeho likvidace a zda je soud smí nahradit pouhou úvahou podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“), jestliže žalobci nepředloží objektivní podklady (dále jen „první otázka“). Žalovaný poukázal na to, že odvolací soud potvrdil slevu z kupí ceny ve výši 96 000 Kč, přestože konstatoval, že žalobci neunesli důkazní břemeno k množství odpadu a jeho likvidaci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. „33 Cdo 2048/2001“ (rozhodnutí takové spisové značky neexistuje – poznámka Nejvyššího soudu) měl za to, že neprokázaná skutečnost jde k tíži toho, koho tíží důkazní břemeno, a že žalobcům tak nelze přiznat jakoukoliv slevu z kupní ceny, nebyl-li prokázán ani rámcový rozsah vady. Odvolacímu soudu dále vytýkal, že „odhadl“ výši slevy na 3 % kupní ceny bez jakéhokoliv odborného podkladu, ačkoliv je § 136 o. s. ř. použitelný jen tehdy, když výši nároku nelze zjistit ani dokazováním nebo by to bylo nepřiměřeně obtížné a též, že kupující musí prokázat nejen existenci vad, ale i okolnosti relevantní pro určení slevy (odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, a usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011). Podle žalovaného bylo možné zjistit množství likvidovaných odpadů např. znaleckým posudkem či vážními lístky, které však žalobci nepředložili. Namítal též nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem a porušení povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.
- Je možné dovodit „skrytou vadu“ (§ 2099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) u nemovitosti, když kupující před podpisem smlouvy pozemky prohlédl, byly zjevně neupravené a prodávající výslovně upozornil na hromady zeminy (dále jen „druhá otázka“). Podle žalovaného byla vada viditelná a žalobci ji mohli s obvyklou pozorností poznat (pozemky byly zarostlé, hromady zeminy zřejmé a žalobci o nich věděli). Domníval se, že se odvolací soud nevypořádal s tím, proč žalobci neprovedli při prohlídce jednoduchou sondáž či proč absence takového šetření nezakládá jejich spoluzavinění (§ 2918 o. z.).
- „Podmínky podstatného porušení smlouvy (§ 2106 o. z.) při kontaminaci omezené části rozsáhlého pozemku a kritérium výše přiměřené slevy“ (dále jen „třetí otázka“). Žalovaný namítal, že odpad byl omezen na „jeden val a dvě hromady“ a neměl vliv na stavební využití pozemku (kupující stejně odstranili dům a pozemky kompletně rekultivovali). Takový rozsah vady podle něj neodůvodňuje kvalifikaci vady jako „podstatné“, jak učinil odvolací soud. Měl za to, že kupující proto měli podle § 2107 o. z. primárně právo na odstranění vady, nikoliv na slevu z kupní ceny.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Podle nich žalovaný řádně neodůvodnil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť odkazoval na neexistující či nepřiléhavá rozhodnutí (např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, který se týkal hodnocení znaleckého posudku a rozporů mezi znaleckými posudky). Nadto se domnívali, že dovolání směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění soudů, která nepodléhají dovolacímu přezkumu.
6. Nejvyšší soud předně uvádí, že ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovoláním napadá též rozsudek soudu prvního stupně a že rozsudek odvolacího soudu napadá „současně v navazujících výrocích III a IV“ (o nákladech řízení), dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozsudku soudu prvního stupně a proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaný se ani nedomáhá jeho zrušení. Ostatně dovolání je mimořádným opravným prostředkem pouze proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žádná argumentace není v dovolání obsažena ani ve vztahu k výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a žalovaný se tak zjevně domáhá (též) jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Nadto proti těmto výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Nejvyšší soud se proto zabýval přípustností dovolání ve vztahu k napadenému výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé v rozsahu nároku na zaplacení přiměřené slevy z kupní ceny ve výši 96 000 Kč s příslušenstvím.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. První otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3135/2016). Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry, vycházel-li z toho, že ve vztahu k tvrzení o výši nákladů vynaložených na odstranění směsného komunálního odpadu z pozemků, včetně tvrzení o hmotnosti uvedeného odpadu (180 tun), o konkrétním způsobu jeho likvidace a ceně za takovou likvidaci, tížilo důkazní břemeno žalobce, kteří z těchto tvrzení pro sebe v řízení vyvozovali příznivé právní důsledky (právo na slevu z kupní ceny ve výši 539 350 Kč odpovídající těmto tvrzeným nákladům). Uzavřel též, že důkazní břemeno v tomto směru žalobci neunesli, a proto k takové tvrzené výši nákladů nepřihlížel při určení přiměřené slevy z kupní ceny.
10. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani druhá část první otázky, v níž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že neprokázání výše uvedených skutečností „nahradil pouhou úvahou podle § 136 o. s. ř.“, když žalobci nepředložili „objektivní podklady“ k množství odpadu a jeho likvidaci a nebyl tak prokázán ani „rámcový rozsah vady“. Oproti přesvědčení žalovaného totiž odvolací soud nestanovil výši nároku žalobců na slevu z kupní ceny v částce 96 000 Kč postupem podle § 136 o. s. ř., kterým by nahradil chybějící důkazy o hmotnosti odpadu a jeho likvidaci. Odvolací soud (v souladu judikaturou Nejvyššího soudu – srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1207/2023, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 201/2024, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2666/2024) uzavřel, že přiměřenou slevu z kupní ceny nelze ztotožňovat s náklady, které (podle svého tvrzení) žalobci vynaložili na odstranění a likvidaci odpadu z pozemků (tj. na odstranění vady), neboť náklady na odstranění vady jsou pouze jedním z kritérií, k nimž lze při určení přiměřené slevy z kupní ceny přihlédnout. Slevu z kupní ceny ve výši 96 000 Kč určil s přihlédnutím k dalším konkrétním zjištěným okolnostem nyní posuzované věci metodou stanovení procentního podílu (3 %) ze sjednané kupní ceny. Přitom přihlížel zejména k tomu, že sjednaná kupní cena ve výši 3 200 000 Kč odrážela tržní hodnotu převáděných nemovitých věcí, že součástí jednoho z pozemků byl rodinný dům ve špatném technickém stavu, u kterého žalobci plánovali jeho demolici, že též pozemky vykazovaly v době koupě známky absence dlouhodobé údržby, byly neupravené a zarostlé plevelem a jejich stav je předurčoval k jejich pozdější rekultivaci a zvelebení ze strany žalobců (s ohledem na plánovanou výstavbu nového rodinného domu), že šlo o pozemky v celkové výměře 3 996 m2 a skrytý odpad se nacházel pouze na velmi malé části ze všech zakoupených pozemků vzhledem k jejich rozloze (šlo o jeden val a dvě hromady), že pozemky byly druhově určeny jako stavební plocha, zahrada a ostatní plocha, svým druhovým určením neměly sloužit ke skládce komunálního či jakéhokoliv jiného odpadu, a proto pro zjištěnou vadu nebylo možno je řádně užívat k účelu, pro který byl určeny. Jinak řečeno soudem určená výše slevy nebyla odvislá od žalobci neprokázané výše nákladů na odstranění odpadů, tj. pro stanovení výše přiměřené slevy z kupní ceny nebylo určující přesné množství (hmotnost) odpadu a cena za jeho likvidaci.
11. Žalovaný nadto druhou část první otázky zakládal na vlastním skutkovém závěru, že nebyl prokázán ani „rámcový rozsah vady“. Odvolací soud však vycházel na základě provedeného dokazování (zejména fotografiemi, výslechy svědků) ze zjištění, že směsný komunální odpad se na předmětných pozemcích nacházel a též měl za prokázaný rozsah, v jakém se odpad na předmětných pozemcích nacházel (jeden val a dvě hromady). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014].
12. Z uvedených důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn v předchozím řízení, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
13. Přípustnost dovolání nezaloží ani třetí otázka, kterou žalovaný též zakládá na vlastním skutkovém závěru, že předmětná vada pozemků byla žalobci zjistitelná, tj. že ji mohli při prohlídce nemovitosti poznat. Odvolací soud však při právním posouzení vady jako skryté vyšel ze skutkového závěru (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá), že vědomost žalobců o existenci valu a hromad zeminy nacházejících se na pozemku, neznamenala též jejich vědomost o tom, že se v nich nachází odpad, neboť pozemky byly v době koupě porostlé vegetací, zarostlé plevelem, jejich povrch nebyl narušen, odpad se nacházel v zemi a nebyl běžnou prohlídkou zjistitelný. Žalovaný v kupní smlouvě učinil též prohlášení, že předmět koupě nemá dle jeho vědomí žádné právní či faktické vady, na které by měl upozornit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
14. Pro úplnost lze dodat k dovolací námitce odkazující na § 2918 o. z., že žalovaný patrně přehlédl, že v nyní posuzované věci nebylo rozhodnutí založeno na výkladu uvedeného ustanovení týkajícího se rozsahu povinnosti škůdce nahradit škodu. Odvolací soud totiž posuzoval nárok z práv z vadného plnění, a uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením, na kterém bylo napadené rozhodnutí založeno.
15. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky. V situaci, kdy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalobci po žalované po zjištění vady uplatnili právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, pro napadené rozhodnutí nebylo určující, zda byl nárok kvalifikován jako nárok z vadného plnění představujícího podstatné porušení smlouvy podle § 2106 o. z., či zda šlo o vadné plnění představující nepodstatné porušení smlouvy ve smyslu § 2107 o. z. Právo na přiměřenou slevu z kupní ceny totiž vzniká kupujícímu shodně při podstatném i při nepodstatném porušení smlouvy [srov. § 2106 odst. 1 písm. c) a § 2107 odst. 1 o. z. – v judikatuře Nejvyššího soudu srov. například rozsudky ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2909/2023, nebo ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2321/2025]. Tedy i v případě, kdyby šlo o nepodstatné porušení smlouvy (jak v dovolání namítá žalovaný), na existenci nároku žalobců na přiměřenou slevu z kupní ceny by takový závěr neměl žádný vliv. Skutečnost, že na řešení otázky vymezené v dovolání napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí (že pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu