Plný text
23 Cdo 2268/2020-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ZZM, spol. s r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Deltasys, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem [adresa] c, o zaplacení částky 1 805 593 Kč s příslušenstvím a částky 783 511,84 Kč jako smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 9/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, č. j. 27 Co 246/2018-494, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 941,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Václava Peňáze, advokáta se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení celkové částky 1 805 593 Kč s příslušenstvím v souvislosti s dodávkou zboží a poskytnutými skladovacími službami a dále na žalované požadovala zaplatit smluvní pokutu v celkové výši 783 511,84 Kč.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 231 C 9/2015-390, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 805 593 Kč s příslušenstvím (výrok I), smluvní pokutu ve výši 94 862,84 Kč (výrok II) a smluvní pokutu ve výši 688 649 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále jej potvrdil ve výroku II, III a IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud nejprve uvedl, že věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované i její právní zástupkyně, neboť neshledal za důvodnou (v pořadí již čtvrtou) žádost žalované o odročení jednání nařízeného na 6. 2. 2020, o čemž rozhodl usnesením ze dne 3. 2. 2020, č. j. 27 Co 246/2018-476. Dále po zopakování a doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobou uplatněné nároky na zaplacení jednotlivých částek nezanikly, jak namítala žalovaná. V řízení žalovaná totiž neprokázala, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva podle § 1981 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ani že by žalovaná jakkoli vůči žalobkyni uplatnila zápočet své pohledávky z titulu náhrady škody způsobené žalobkyní v celkové výši 7 895 678,30 Kč. Odvolací soud nepřihlédl ani ke kompenzační námitce žalované, kterou měly být započteny různé pohledávky žalované z podílu tichého společníka ve výši 3 500 000 Kč na celkovou žalovanou částku, neboť šlo o právní jednání neurčité a nesrozumitelné co do určení konkrétní pohledávky a částky. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, ve kterém namítala, že odvolací soud věc projednal a rozhodl ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované a její právní zástupkyně, přestože se řádně omluvily, svou neúčast doložily lékařskými zprávami a požádaly o odročení jednání. Takovýto postup odvolacího soudu měl být v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, což žalovaná doložila odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť měla za to, že odvolací soud důvody pro jednání a rozhodnutí věci bez přítomnosti žalované a její právní zástupkyně založil na obsáhlých skutkových zjištěních a svůj postup podrobně odůvodnil. Dále žalobkyně uvedla judikaturu Nejvyššího soudu, ze které naopak vyplývá, že postup odvolacího soudu byl souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 229 odst. 3 věty prvé o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud posoudil otázku přítomnosti žalované a její právní zástupkyně na jednání v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pokud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti, pak ve skutečnosti uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sen. zn. 29 NSCR 181/2018); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto není podle § 237 o. s. ř. dovolání přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 84/2013, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSCR 112/2013). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka vedle této námitky vůči postupu odvolacího soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset (dovolací důvod), ovšem nevymezuje (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 8. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu