Plný text
23 Cdo 2273/2026-838
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. S., proti žalovaným 1) V. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem [adresa] a 2) L. P., o zaplacení 4 929 573,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, č. j. 6 Cmo 423/2012-713, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně (původně právní předchůdkyně Česká spořitelna, a. s.) se v řízení domáhala po žalovaných zaplacení 4 929 573,60 Kč s příslušenstvím z titulu ručení. Tvrdila, že dne 23. 12. 1997 uzavřela Česká spořitelna, a. s., smlouvu o úvěru č. [číslo smlouvy] se společností POLAR EXPRES, s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO] [která původně v řízení také vystupovala jako žalovaná], na jejímž základě se zavázala poskytnout společnosti POLAR EXPRES, s. r. o., dlouhodobý úvěr na investice do výše 3 500 000 Kč. Úvěr byl zajištěn prohlášeními o ručitelském závazku žalovaných 1) a 2). Společnost POLAR EXPRES, s. r. o., úvěr čerpala, avšak původní žalobkyni uhradila toliko částku 41 000 Kč. Společnost POLAR EXPRES, s. r. o., změnila 30. 4. 2002 obchodní firmu na ALTAICA, s. r. o.
2. V předchozím průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2006, 49 Cm 20/2000-111, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4 929 573,60 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení a zastavil řízení vůči společnosti ALTAICA, s. r. o. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007-177, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu žalobkyně a žalovaného 1) v plném rozsahu a ve vztahu žalobkyně a žalované 2) v rozsahu 10 000 Kč (z procesních důvodů); potvrdil jej ve vztahu žalobkyně a žalované 2) ve zbývající části.
3. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. 49 Cm 20/2000 -338, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 929 573,60 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl, že žalobkyně nemá vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III), a přiznal tehdejší ustanovené zástupkyni žalovaných odměnu za zastupování ve výši 106 884 Kč (výrok pod bodem IV).
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení [výrok I, písm. a)], změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 49 Cm 20/2000-521, tak, že JUDr. F. S. se neustanovuje zástupcem žalovaného 1) [výrok I, písm. b)], zamítl návrh žalovaného 1) na ustanovení zástupce [výrok I, písm. c)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 1) včasným dovoláním (výslovně ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III), v němž navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítl nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítal, že:
- se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, tím, že v napadeném rozsudku chybí „stěžejní závěr o skutečnosti, zda byl fakticky čerpán úvěr a v jaké výši“, z čehož dovozoval nesprávné právní posouzení věci. Podle žalovaného 1) žádost o čerpání úvěru předložená v řízení žalobkyní nesplňovala smluvně sjednané náležitosti a odvolací soud se měl zabývat i jeho námitkou o neautenticitě dodatku č. 2, v němž společnost POLAR EXPRES, s. r. o., uznala vůči České spořitelně dluh co do důvodu a výše 3 826 859,50 Kč. Tvrdil, že společnost POLAR EXPRES, s. r. o., neměla v době údajného čerpání úvěru vůči České spořitelně žádné závazky, a měl za to, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav, uzavřel-li, že žalovaným 1) předložené kvitance ze dne 6. 3. 1998 a 10. 2. 2000 [které podle žalovaného 1) dokládaly, že dluhy z předchozích úvěrů, na jejichž úhradu mělo podle tvrzení žalobkyně sloužit čerpání úvěru podle smlouvy ze dne 23. 12. 1997, již byly zaplaceny], jsou pro spor právně bezvýznamné a nebude k nim přihlížet. Poukázal také na rozpor ve skutkových zjištěních ohledně údajného uznání závazku žalovaným 1) při ústním jednání soudu konaném dne 3. 6. 2005. K tomu dodal, že v dané době byl ve vážném zdravotním stavu a pod vlivem medikamentů, v důsledku čehož nebyl schopen reagovat logicky a adekvátně na průběh jednání (dále jen „první námitka“).
- se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, a ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1122/2004. Argumentoval tím, že originály listin jsou obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie a pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl by se soud při dokazování spokojit s fotokopií listiny. Poukázal na to, že v průběhu řízení zpochybňoval pravost žádosti o čerpání úvěru, prohlášení o ručitelském závazku i dodatku č. 2 ze dne 10. 12. 1998. Měl za to, že soud k těmto důkazům neměl přihlížet, nebyla-li žalobkyně schopna předložit jejich originály (dále jen „druhá námitka“).
- se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Nd 227/2008. Zpochybňoval postup odvolacího soudu, který s odkazem na usnesení ze dne 16. 10. 2013, č. j. 28 Nd 282/2013-482, v němž Nejvyšší soud rozhodl, že konkrétní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 423/2012, v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že návrh žalovaného na delegaci věci Vrchnímu soudu v Olomouci jde nad rámec zákonných důvodů jak pro delegaci vhodnou, tak pro delegaci nutnou. Vyjádřil přesvědčení, že nebylo v pravomoci odvolacího soudu, aby rozhodoval o jeho návrhu na delegaci věci Vrchnímu soudu v Olomouci, a že odvolací soud měl tento jeho návrh předložit Nejvyššímu soudu (dále jen „třetí námitka“).
6. V dovolání žalovaný 1) současně navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku do rozhodnutí o dovolání s odůvodněním, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by mu hrozila závažná újma na jeho právech, a to i s ohledem na tehdy probíhající insolvenční řízení vůči němu. Uvedl, že hrozí zpeněžení jediného majetku, který má, tedy pozemku, jehož součástí je stavba, ve které bydlí většinu svého života, přičemž jinou možnost bydlení nemá, a též zpeněžení dalších nemovitých věcí, který byly jeho rodině navráceny a k nimž má citový vztah.
7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
8. Usnesením ze dne 14. 1. 2020, č. j. KSPH 71 INS [č.], Krajský soud v Praze zjistil úpadek žalovaného 1) a povolil oddlužení. Okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (dne 14. 1. 2020) bylo dovolací řízení přerušeno. Usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. KSPH 71 INS [č.], Krajský soud v Praze (mimo jiné) schválil oddlužení žalovaného 1) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením ze dne 22. 7. 2026, č. j. KSPH 71 INS [č.], uveřejněném v insolvenčním rejstříku téhož dne, Krajský soud v Praze vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného 1) a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny s výjimkou pohledávek vzniklých po rozhodnutí o úpadku, pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a od pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli. Právní mocí výroku usnesení, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení (dne 7. 8. 2026), odpadla překážka bránící pokračování v dovolacím řízení.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“.
10. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. zda je subjektivně přípustné, a též zda je přípustné objektivně.
11. Dovolání směřující proti té části výroku II napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně [ukládající žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč], není subjektivně přípustné a v tomto rozsahu bylo podáno neoprávněnou osobou. Napadené rozhodnutí v této části nezpůsobuje v poměrech žalovaného 1) žádnou újmu odstranitelnou tím, že ho dovolací soud změní či zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
12. Žalovaný 1) napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu celého výroku II, tedy i v té jeho části, kterou byl potvrzen výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. v té části, kterou jím byla napadena část výroku II rozsudku odvolacího soudu potvrzující výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně [o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobkyni částku 4 929 573,60 Kč s příslušenstvím].
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Tvrdil-li žalovaný 1) v rámci první námitky (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 677/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), že zjištěný skutkový stav v nyní posuzované věci neumožňoval učinit právní posouzení, k jakému soudy dospěly, pak taková námitka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť absenci shrnutí skutkových zjištění či rozpornost skutkového závěru s jednotlivými učiněnými skutkovými zjištěními v nyní projednávané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat. Odvolací soud vycházel z dokazování provedeného soudem prvního stupně a na základě hodnocení provedených důkazů jednoznačně vyšel ze skutkového závěru o poskytnutí úvěru společnosti POLAR EXPRES, s. r. o., ve výši 3 388 366 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 12. 1997 včetně jejího dodatku č. 1, a to jako dlouhodobého úvěru na investice, jehož účelem bylo splacení pohledávek ze střednědobých investičních úvěrů (s předčíslími 2508 a 1580). Vyšel přitom z uznání závazku učiněného dodatkem č. 2 a z dalších listinných důkazů. Z kvitancí vydaných Českou spořitelnou, a. s., pak měl za zcela zřejmé, které pohledávky zanikly a ze které (dříve uzavřené) úvěrové smlouvy vyplývaly. Podle odvolacího soudu pak uvedenými důkazy nebylo prokázáno, že by nebyl předmětný úvěr společnosti POLAR EXPRES, s. r. o., poskytnut, naopak byl z kvitancí zřejmý celý postup čerpání úvěru na splacení pohledávek z (dřívějších) střednědobých investičních úvěrů. Tvrzení žalovaného 1) v dovolání, že v rozsudku absentuje skutkový závěr o čerpání úvěru a že se odvolací soud kvitancemi nezabýval, je tedy v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí (srov. odstavce 24 a 25 jeho odůvodnění).
16. Výše uvedenou námitkou tak žalovaný 1) ve skutečnosti zpochybňuje zjištěný skutkový stav, ze kterého odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a jím učiněné hodnocení provedených důkazů, na jehož základě odvolací soud učinil skutkové závěry. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“ a „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani na námitce žalovaného 1), že úvěr poskytnut nebyl. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
17. Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá námitka. Oproti přesvědčení žalovaného 1) totiž z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá závěr, že by soud nemohl přihlížet k důkazu fotokopiemi listin. V citovaných rozsudcích (sp. zn. 32 Odo 964/2003 a sp. zn. 32 Odo 1122/2004) Nejvyšší soud i s odkazem na svou dřívější judikaturu uvedl, že žádné ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. Ustanovení § 129 o. s. ř., jež upravuje způsob provádění důkazu listinou, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. I když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie, nelze postup, při kterém se soud spokojí s fotokopií listiny, prohlásit za postup odporující zákonu.
18. I v druhé námitce tak žalovaný 1) v dovolání fakticky brojí proti samotnému hodnocení listinných důkazů (fotokopií) odvolacím soudem. Jak bylo uvedeno již výše, tímto způsobem nelze přípustnost dovolání založit, neboť skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci (srov. například R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018, a ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3172/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022).
19. Prostřednictvím třetí námitky žalovaný 1) fakticky namítal vadu řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalovaného 1) o údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
20. Nadto lze dodat, že vytýkal-li žalovaný 1) odvolacímu soudu, že nebyl oprávněn rozhodovat o jeho návrhu na delegaci Vrchnímu soudu v Olomouci, patrně přehlédl, že odvolací soud o takovém návrhu žádným z výroků napadeného rozsudku nerozhodoval.
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného 1) odmítl zčásti jako podané neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] a zčásti jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
22. Za situace, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě poté, co bylo možno v dovolacím řízení pokračovat, rozhodl o odmítnutí dovolání, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení. Tento návrh žalovaného 1), který je akcesorickým ve vztahu k dovolání, se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3891/2022).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu