Plný text
23 Cdo 2335/2025-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. P. a b) R. R. H., obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) K. M., zastoupené Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem se sídlem [adresa] a 2) V. P., zastoupenému Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 369 998 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 389/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, č. j. 72 Co 308/2024-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně a) se v řízení po žalovaných domáhá, aby jí každý z nich zaplatil částku 61 666 Kč s příslušenstvím, zatímco žalobce b) se po každém z žalovaných domáhá zaplacení částky 123 333 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky žalobci požadují jako slevu z kupní ceny, kterou zaplatili za koupi nemovitých věcí (pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY a XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v k. ú. XY) prodávajícím – žalované 1) a právnímu předchůdci žalovaného 2) (panu V. P., narozenému XY, zemřelému 9. 5. 2021) – na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2021. Podle žalobců byly dané nemovitosti v rozporu s prohlášeními prodávajících v kupní smlouvě zatíženy vadami spočívajícími v tom, že a) pozemek parc. č. XY je využíván vlastníkem sousední nemovitosti k příjezdu do garáže, že b) přes tentýž pozemek vedou inženýrské sítě (plynovodní přípojka, elektrická přípojka a síť elektronických komunikací), které omezují žalobce v užívání pozemku a že c) v oplocení na hranicích pozemků parc. č. XY a XY je umístěna plynoměrná skříňka pro přípojku k sousednímu domu č. p. XY. Žalovaní uplatněné nároky neuznali, neboť žalobci o vytýkaných vadách museli vědět již před uzavřením kupní smlouvy, šlo o vady zjevné, které navíc žalobci uplatnili opožděně.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 29 C 389/2023-82, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala na žalované 1) zaplacení částky 61 666 Kč s příslušenstvím a na žalovaném 2) zaplacení částky 61 666 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a oběma žalovanými (výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, jíž se žalobce b) domáhal na žalované 1) zaplacení částky 123 333 Kč s příslušenstvím a na žalovaném 2) zaplacení částky 123 333 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a oběma žalovanými (výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých dne 12. 3. 2021 uzavřeli žalobci a) a b) s žalovanou 1) a právním předchůdcem žalovaného 2) kupní smlouvu, kterou byly na oba žalobce převedeny předmětné nemovité věci. Součástí smlouvy bylo prohlášení žalovaných jako prodávajících, že nemovitosti nejsou zatíženy jiným věcným nebo smluvním právem třetí osoby, prodávající poskytli kupujícím veškeré informace v dobré víře a úmyslně nezamlčeli žádnou podstatnou informaci, která je jim známa. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že na hranici pozemků parc. č. XY a parc. č. XY se nachází brána pro vjezd vozidel na pozemek sousedky parc. č. XY. Podle soudu prvního stupně již tato okolnost zcela zřejmě vylučuje, že by na pozemku parc. č. XY mohli žalobci parkovat svá vozidla bez toho, že by zamezili sousedce ve vjezdu na její pozemek. O možnosti parkování na pozemku parc. č. XY nebyli žalobci žalovanými ujištěni v kupní smlouvě ani při jejím sjednávání. Podle soudu prvního stupně musela být žalobcům ihned při prohlídce nemovitostí patrná i existence hlavního uzávěru plynu (dále jen „HUP“) umístěného v plotu na hranici pozemků žalobců parc. č. XY a parc. č. XY. Plyn musel být k HUP přiveden, přičemž je podle soudu prvního stupně nepochybné, že tomu nemohlo být jinak než přes pozemek žalobců parc. č. XY. Že je pod tímto pozemkem vedena též kanalizace, muselo být žalobcům podle soudu prvního stupně jasné ze skutečnosti, že se zde nachází poklop od kanalizace. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že pozemek parc. č. XY slouží podle rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy z 11. 10. 2000 jako tzv. obratiště pro účely otáčení např. vozidel údržby. Soud prvního stupně konečně zohlednil, že žalobkyně a) je architektka, která navrhuje a projektuje rodinné domy. E-mailem z 19. 8. 2022 požádala žalobkyně a) žalovanou 1) o řešení situace a navrhla poskytnutí slevy z kupní ceny nemovitostí, což žalovaná dne 8. 2. 2023 odmítla. Dopisem z 17. 3. 2023 následně žalobci uplatnili vady u obou žalovaných a požadovali slevu z kupní ceny ve výši 800 000 Kč, což žalovaní taktéž odmítli.
4. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobců není důvodný. Nemožnost žalobců parkovat na pozemku parc. č. XY nemůže být vadou, neboť tento pozemek nebyl podle kupní smlouvy (ani žádného jiného dokumentu s ní související) prodáván jako vhodné místo pro parkování vozidla. Ve vztahu k umístění HUP, inženýrských sítí a kanalizace na pozemku žalobců pak soud uzavřel, že se jednalo o „očividné“ skutečnosti, které žalobci mohli zjistit už při prohlídce nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy (na pozemku č. XY se viditelně nachází brána pro vjezd vozidel na sousední pozemek parc. č. XY, poklop kanalizace – zřetelně naznačující, že pod pozemkem je kanalizace vedena – i HUP, přičemž z přítomnosti HUP musí být zjevná přítomnost přívodu plynu), nejpozději však při přechodu nebezpečí škody na věci. Vady přitom musely být obzvlášť patrné pro žalobkyni a) jakožto profesionální architektku. Nad rámec uvedeného soud doplnil, že i kdyby se o vady jednalo, šlo o vady zjevné, které žalobci měli odhalit okamžitě, a které tak uplatnili opoždně (po jednom roce a 278 dnech, resp. 324 dnech). Soud rovněž uzavřel, že na věc nelze vztáhnout ustanovení § 2103 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, neboť prodávající žalobce neujistili o možnosti parkovat na pozemku parc. č. XY, ani o neexistenci HUP a inženýrských sítí.
5. Odvolací soud k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV o věci samé (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ohledně jejich výše, jinak i v těchto částech rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky II až V napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky VI až IX napadeného rozsudku).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že skříňka s HUP je viditelně umístěná v oplocení na hranicích pozemku parc. č. XY a parc. č. XY. Stejně tak je „zcela zřejmá pouhou vizuální prohlídkou“ skutečnost, že pozemek parc. č. XY je umístěn mimo oplocení ostatních dotčených nemovitostí, příjezdová komunikace je vydlážděná a podle umístění vjezdové brány slouží k vjezdu na sousední pozemek. Navíc je nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistitelné, že pozemek parc. č. XY je evidován jako ostatní plocha a způsob využití jako ostatní komunikace. Skutečnost, že tento pozemek funguje jako obratiště bylo možné zjistit dotazem na Úřad městské části Praha 16. Konečně skutečnost, že pod pozemkem parc. č. XY vedou inženýrské sítě, bylo podle odvolacího soudu lze seznat z umístění HUP a poklopu kanalizace a vedle toho nahlédnutím do veřejně přístupného „geoportálu Prahy“ (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
7. Na uvedeném skutkovém základě měl odvolací soud za to, že vytýkané vady museli žalobci poznat již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu lze tedy uzavřít, že žalobci vytýkali vady, které museli s vynaložením obvyklé pozornosti rozpoznat již při uzavření kupní smlouvy, a v souladu s § 2103 větou první o. z. jim tak práva z vadného plnění nenáleží. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani prohlášení žalovaných v čl. III. odst. 2 kupní smlouvy, neboť „s ohledem na shora uvedené nemohlo toto obecné ujištění být způsobilé vyvolat u žalobců skutečnou důvěru“ o neexistenci nyní vytýkaných vad. Nadto odvolací soud rovněž přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně, že žalobcům by uplatněný nárok na slevu z kupní ceny nebylo možné přiznat ani proto, že i při případné existenci vad se nároku nedovolali ve lhůtě bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2112 o. z. poté, co tvrzené vady mohli „při včasné prohlídce a dostatečné péči“ zjistit.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, ve kterém formulovali následujících pět otázek, které podle jejich názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny:
a) Je možné, aby kupující neměl podle § 2103 o. z. práva z vadného plnění navzdory ujištění prodávajících, že předmět koupě nemá vady?
b) Může prodávající uplatnit námitku opožděného vytknutí vady ve smyslu § 2112 odst. 2 o. z. i v případě, že prodávající o vadě věděl nebo o ní vědět musel?
c) Má přednost prohlášení prodávajících, že předmět koupě nemá vady, nebo prohlášení kupujících, že se s právním i skutkovým stavem předmětu koupě seznámili?
d) Vyplývá z požadavku na vynaložení obvyklé péče při uzavírání kupní smlouvy zjištění informací o vedení inženýrských sítí z digitální technické mapy kraje, i když věcná břemena k vedení těchto sítí nejsou zapsána v katastru nemovitostí, resp. vyplývá z daného požadavku také zjištění o povaze pozemku od úřadu příslušné městské části či obce, zda pozemek podléhá zvláštnímu režimu užívání, který se nezapisuje do katastru nemovitostí, jako je například obratiště na konci slepé ulice?
e) Je digitální technická mapa kraje vedená podle § 4b zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví, ve znění pozdějších předpisů, veřejným seznamem?
9. Žalobci byli přesvědčeni, že odvolací soud tyto otázky posoudil po právní stránce nesprávně, a ke každé z nich předložili v dovolání podrobnou argumentaci. Ve vztahu k otázkám a) až c) uvedli, že odvolací soud ustanovení § 2103 o. z. a § 2112 o. z. vyložil nesprávně, v rozporu se zásadou poctivosti, a navíc upozornili na to, že posouzení těchto otázek přesahuje zájem žalobců na výsledek projednávaného řízení. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku označenou shora pod písm. a), neboť žalobci jejím prostřednictvím ve skutečnosti brojí proti závěru odvolacího soudu o obsahu stranami uzavřené kupní smlouvy (konkrétně proti závěru o obsahu prohlášení žalovaných v čl III. odst. 2 kupní smlouvy), tedy proti závěru, jenž je samotným výsledkem výkladu předmětného právního jednání odvolacím soudem. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) konstatoval, že prohlášení žalovaných v čl. III. odst. 2 kupní smlouvy nemohlo být s ohledem na svou obecnost a vzhledem ke konkrétním okolnostem věci způsobilé vyvolat u žalobců skutečnou důvěru o neexistenci v řízení vytýkaných vad. Jinak řečeno odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že žalobci jako kupující nebyli žalovanými jako prodávajícími ve skutečnosti ujištěni o možnosti parkovat na pozemku parc. č. XY, ani o neexistenci HUP a inženýrských sítí pod tímto pozemkem.
16. Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jejž by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a ani dovolatelé takové pochybení v postupu interpretace právního jednání odvolacímu soudu konkrétně nevytýkají.
17. Ani otázka shora formulovaná pod písm. b) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí. Odvolací soud právní posouzení věci založil primárně na tom, že žalobci museli vytýkané vady při vynaložení obvyklé pozornosti rozpoznat již v okamžiku uzavření kupní smlouvy, a proto jim podle § 2103 věty první o. z. nenáleží práva z vadného plnění. Nadto odvolací soud uvedl, že žalobcům by ani při případné existenci vad nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny nenáležel z důvodu, že se tvrzených vad nedovolali ve lhůtě bez zbytečného odkladu podle § 2112 odst. 1 o. z.
18. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto závěrů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto závěru nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017).
19. Jinak řečeno, obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 975/2024).
20. Jestliže se žalobcům v dovolání nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o tom, že jim podle § 2103 o. z. v daném případě nenáleží práva z vadného plnění, nemůže ani otázka formulovaná shora pod písm. b) jako další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani její odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání i v této části nepřípustným.
21. Otázka formulovaná pod písm. c) taktéž není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobci jejím prostřednictvím ve skutečnosti opětovně zpochybňují závěry odvolacího soudu o obsahu stranami uzavřené kupní smlouvy (konkrétně proti závěrům o obsahu prohlášení stran smlouvy), tedy proti závěrům, jež jsou samotným výsledkem výkladu předmětného právního jednání odvolacím soudem.
22. Jak Nejvyšší soud uvedl již ve vztahu k otázce označené výše pod písm. a), přezkum závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a ani dovolatelé takové pochybení odvolacímu soudu nevytýkají, nýbrž se spokojují s tvrzením, že „výklad odvolacího soudu nepovažují za správný“.
23. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka označená shora pod písm. d), neboť na jejím řešení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezávisí. Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel ze závěru, že požadavku na vynaložení obvyklé pozornosti při uzavření kupní smlouvy podle § 2103 o. z. odpovídá povinnost kupujících zjistit si informace o vedení inženýrských sítí z digitální technické mapy kraje, resp. povinnost informovat se na úřadu příslušné obce, zda pozemek podléhá zvláštnímu režimu užívání.
24. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu naopak vyplývá, že veškeré vytýkané vady museli žalobci rozpoznat již v okamžiku uzavření kupní smlouvy z okolností zcela zřejmých při osobní a pouhé vizuální prohlídce předmětných nemovitostí. V tomto směru odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byly žalobci vytýkané vady „očividné“, ať již šlo o bránu k vjezdu na sousední pozemek, o existenci HUP umístěného v plotu nebo o poklop kanalizace na pozemku parc. č. XY. Pokud jde o vedení inženýrských sítí, odvolací soud pouze doplnil, že žalobci vedle toho mohli jejich existenci seznat nahlédnutím do „veřejně přístupného geoportálu Prahy, což ostatně žalobci v souvislosti s uplatňováním vad také učinili“ (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Z uvedeného je patrné, že odvolací soud nevycházel z právního posouzení, že bylo povinností žalobců při uzavírání smlouvy nahlédnout do digitální technické mapy kraje, ale své posouzení založil na zjištěných skutečnostech, podle kterých byly veškeré vytýkané vady „očividné“ již při prohlídce nemovitosti v rámci uzavírání smlouvy. Ve vztahu k dotazu na úřad obce, dovolací soud pouze doplňuje, že skutečnost, že komunikace na pozemku slouží jako „obratiště“, žalobci ve skutečnosti jako vadu ani nevytkli (srov. bod 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
25. S ohledem na shora uvedené lze ve vztahu k výše uvedené otázce uzavřít, že na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1557/2025, a z předchozí rozhodovací praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
26. Totožný závěr o nepřípustnosti dovolání se uplatní i ve vztahu k otázce dovolatelů formulované výše pod písm. e), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec neřeší otázku, zda je digitální technická mapa kraje vedená dle § 4b zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství, ve znění pozdějších předpisů, veřejným seznamem. Ani na jejím zodpovězení tak napadené rozhodnutí nezávisí.
27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
28. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. proti výrokům II až IX napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu