Plný text
23 Cdo 2363/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Městská část Praha - Lipence, Praha 5, K Obci 47, PSČ 155 31, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované EKOSPOL a. s., se sídlem [adresa] PSČ 170 00, identifikační číslo osoby [IČO], o zaplacení 924 000 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 288/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 11 Co 58/2013 – 276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 11 Co 58/2013 – 276, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka považuje za neřešenou otázku, zda prodlení žalobce, jako objednatele, s úhradou ceny za dílo, které v průběhu tohoto žalobcova prodlení bylo žalovaným, jako zhotovitelem, protokolárně předáno, způsobilo posun počátku běhu promlčecí doby u práva žalobce odstoupit od smlouvy o dílo pro (údajné) porušení povinnosti žalovaného provést dílo v dohodnutém rozsahu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou položená otázka není otázkou hmotného práva, na níž by odvolací soud své rozhodnutí založil. Nutno konstatovat, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen.
Odvolací soud však nezaložil své rozhodnutí o věci samé na závěru o posunu počátku běhu promlčecí doby u práva žalobkyně odstoupit od smlouvy o dílo. Odvolací soud své právní posouzení o tom, že uplatněný nárok není promlčen, založil na skutkovém zjištění, které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a to, že žalobkyně doplatila cenu díla až dne 23. 11. 2000 a teprve poté vznikla žalované povinnost dílo dokončit ve smyslu bodu X. smlouvy o dílo ze dne 23. 11. 1993. Jestliže žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila dopisem ze dne 29. 6. 2001 a žaloba byla v této věci podána dne 15. 10. 2003, není nárok zjevně promlčen. Odvolací soud neřešil žádnou otázku o posunu počátku běhu promlčecí doby u práva žalobkyně odstoupit od smlouvy. Na žádném takovém právním závěru není rozhodnutí odvolacího soudu o uplatněném nároku založeno. Odvolací soud vyšel při právním posouzení věci s ohledem na § 391 odst. 2 a § 397 obchodního zákoníku ze závěru, že nárok na odstoupení od smlouvy žalobkyní nebyl promlčen.
S ohledem na výše uvedený právní závěr je pak irelevantní námitka dovolatelky do výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, týkajících se náhrady nákladů znalečného, jakožto závislého výroku na rozhodnutí o věci samé, kterou žalovaná spojuje s námitkou nesprávného právního posouzení ve věci samé.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu