Plný text
23 Cdo 2428/2022-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně Česká spořitelna, a. s., se sídlem [adresa] PSČ 140 00, identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovaným 1) R. B., narozené XY, bytem [adresa] zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem [adresa] 2) T. B., narozené XY, bytem [adresa] 3) J. B., narozenému XY, bytem [adresa] 4) V. B., narozenému XY, bytem [adresa] 5) B. B., narozené XY, bytem [adresa] zastoupené matkou R. B., narozenou XY, bytem [adresa] 6) M. H. B., narozenému XY, bytem [adresa] zastoupenému matkou R. B., narozenou XY, bytem [adresa] 118 859,64 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 460/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 21 Co 43/2022-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 5 C 460/2020-54, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2022, č. j. 5 C 460/2020-77, na základě zpětvzetí žaloby zastavil řízení ve shora označené věci (výrok pod bodem I), uložil žalovaným nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 31 189 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl, že žalobkyni bude po právní moci tohoto usnesení vráceno 124 754 Kč za zaplacený soudní poplatek (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání první žalované usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, byť jen proti některým z žalovaných, a že žalovaní zavinili z procesního hlediska zastavení řízení, když po podání žaloby dlužnou částku zaplatili, přicházel proto v úvahu postup podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, shledal však důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobkyni náhrada nákladů řízení nebyla přiznána. Jednak usoudil, že žaloba byla podána předčasně, neboť v době jejího podání nebylo dědické řízení skončeno, dokonce ani nebyl znám okruh dědiců, žaloba tak podle jeho názoru měla být ze strany soudu prvního stupně zamítnuta pro předčasnost, jednak zdůraznil, že žalobkyně svou pohledávku přihlásila do dědického řízení, proto nesouhlasil s jejím odůvodněním, že žalobu podala proto, aby se pohledávka nepromlčela.
Rozhodnutí odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu pro řešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, totiž „zda věřiteli náleží právo na náhradu nákladů řízení na základě podání žaloby proti neznámým dědicům, kteří po pravomocném skončení řízení o pozůstalosti uhradí žalovanou částku, načež věřitel vezme svou žalobu zpět a požaduje úhradu nákladů řízení spočívající pouze v části zaplaceného soudního poplatku, který si soud dle zákona ponechá“.
Dovolatelka uvádí, že si je vědoma ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, které přípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení vylučuje, poukazuje však na to, že nepřípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení je doktrinálně kritizována a označována za ústavně nekonformní, a předkládá argumenty na podporu svého tvrzení, že má důležitý právní zájem na přezkoumání chybných právních úvah odvolacího soudu, daný jejich potencionálním judikatorním významem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jak dovolatelka správně reflektuje, přípustnost dovolání proti napadenému usnesení je výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Předpisy občanského soudního řádu, který je předpisem práva veřejného, nevytvářejí dovolacímu soudu prostor pro zvážení, zda s ohledem na okolnosti případu ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) aplikovat či nikoliv, a ani dovolací soud není oprávněn pominout či překročit meze dovolacího přezkumu vytyčené zákonem. O úvahy de lege ferenda se dovolací soud ve svém procesním postupu opírat nemůže. Požadavku dovolatelky tedy vyhovět nelze.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu