Plný text
23 Cdo 2435/2025-608
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A.P.C. architekti s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Psychiatrické nemocnici Bohnice, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o zaplacení 835 590 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 180/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 70 Co 163/2025-572, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 70 Co 163/2025-572, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 2. 2025, č. j. 27 C 180/2024-537, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (zhotovitelka) se v řízení domáhala na žalované (objednatelce) zaplacení části ceny díla (za provedení první etapy díla) ve výši 835 590 Kč s příslušenstvím, na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 9. 11. 2021 (dále též jen „smlouva o dílo“), ve spojení s Dodatkem č. 1 ze dne 5. 5. 2022. Žalovaná namítla, že v žalovaném rozsahu zanikl nárok žalobkyně v důsledku započtení smluvních pokut za prodlení s předáním jednotlivých etap díla představujícím též podstatné porušení smluvní povinnosti, pro které žalovaná následně od smlouvy o dílo též odstoupila. Žalobkyně nesouhlasila s výší smluvní pokuty uplatněné žalovanou k započtení a žádala její snížení. Tvrdila, že společník a jednatel žalobkyně, jako hlavní projektant, byl v pracovní neschopnosti od 4. 4. 2022 do 9. 6. 2023 a že celé toto období jeho pracovní neschopnosti by mělo být zohledněno.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 27 C 180/2024-537, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok pod bodem II).
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění:
Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 9. 11. 2021 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vytvoření projektové dokumentace rekonstrukce oddělení pro dlouhodobě nemocné PN Bohnice. Dílo mělo být předáno ve dvou etapách. V první etapě měla žalobkyně dodat zpracovanou studii dispozičních změn a profesních částí včetně zapracování případných změnových požadavků a projektovou dokumentaci ke stavebnímu povolení do 90 dnů od účinnosti smlouvy (tj. do 7. 2. 2022). V druhé etapě měla žalobkyně do 180 dní od účinnosti smlouvy (tj. do 9. 5. 2022) dodat vyjádření dotčených orgánů státní správy, stavební povolení a zpracovanou projektovou dokumentaci pro provedení stavby. Pro případ prodlení s předáním jakékoliv části díla oproti stanovenému termínu sjednaly účastnice smluvní pokutu ve výši 0,05 % z ceny díla (tj. 1 046,65 Kč) za každý den prodlení (odst. 7.5 smlouvy o dílo) a v případě odstoupení od smlouvy žalovanou pro podstatné porušení smluvních povinností ze strany žalobkyně smluvní pokutu ve výši 20 % smluvní ceny díla (odst. 7.6 smlouvy o dílo). Součet všech smluvních pokut nesměl přesáhnout polovinu ceny díla (odst. 7.12 smlouvy o dílo). Oprávnění od smlouvy odstoupit pro podstatné porušení smlouvy bylo sjednáno mimo jiné pro případ, že se žalobkyně přes opakované upozornění žalovanou zpozdí o více než 30 dnů s plněním jakékoliv povinnosti, zejména nedodržení termínu předání dokončení díla dle smlouvy (odst. 8.1 a 8.2 smlouvy o dílo).
Jednatel žalované a její jediný společník Ing. arch. P. C. byl od 4. 4. 2022 do 9. 6. 2023 v pracovní neschopnosti v důsledku krvácení do mozku. Dne 5. 5. 2022 uzavřely účastnice Dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, v němž žalovaná prominula žalobkyni smluvní pokutu za prodlení v délce 70 dnů. Žalobkyně předala první etapu díla žalované až dne 20. 4. 2023. V té době byla v prodlení s jejím předáním v délce 436 dnů. Žalobkyně odmítla podepsat Dodatek č. 3 ke smlouvě o dílo předložený žalovanou, na což žalovaná reagovala dne 18. 5. 2023 odstoupením od smlouvy o dílo v rozsahu plnění druhé etapy pro podstatné porušení smlouvy prodlením žalobkyně s předáním díla. K datu 18. 5. 2023 byla žalobkyně 373 dnů v prodlení s předáním druhé etapy.
Žalobkyně vystavila dne 22. 5. 2023 fakturu č. 2023–01 na 1 046 650 Kč (včetně DPH) jako úhradu za převzetí plnění první etapy. Žalovaná uplatnila u žalobkyně smluvní pokutu v celkové výši 987 830 Kč (za prodlení s plněním první etapy ve výši 318 320 Kč, za prodlení s plněním druhé etapy ve výši 323 510 Kč a za odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti žalobkyní ve výši 346 000 Kč) a započetla tyto smluvní pokuty proti pohledávce žalobkyně na úhradu ceny díla podle faktury ze dne 22. 5. 2023. Zbylou účtovanou část ceny díla (tj. 58 820 Kč) žalovaná zaplatila žalobkyni dne 19. 7. 2023.
4. Soud prvního stupně dovodil zánik nároku žalobkyně na zaplacení účtované části ceny díla započtením a částečnou úhradou žalované. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na snížení smluvní pokuty soud prvního stupně uzavřel, že ve věci nejde o případ, kdy soud může podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z“) snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Žalobkyně podle něj předně nenamítala, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a soudu prvního stupně se smluvní pokuta také nejevila nepřiměřenou. Podle soudu prvního stupně nelze přihlédnout ke zdravotnímu stavu jednatele a společníka žalobkyně, neboť smlouvu o dílo neuzavřel se žalovanou on sám, nýbrž žalobkyně, která je podle § 2586 odst. 1 o. z. zavázána provést dílo na své nebezpečí. Nemoc jednatele a společníka žalobkyně jde proto k její tíži. Zdůraznil, že institut smluvní pokuty je založen na principu absolutní objektivní odpovědnosti, a upozornil, že se žalobkyně a žalovaná dohodly v Dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, že žalovaná nebude požadovat smluvní pokutu odpovídající 70 dnům prodlení a že v ostatním se smluvní vztahy budou řídit smlouvou o dílo, z čehož dovodil, že žalobkyně nemůže odmítnout zaplacení smluvní pokuty za zbývající dny prodlení.
5. Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Přisvědčil soudu prvního stupně, že se žalobkyně dovolávala „nikoliv moderace smluvní pokuty pro její nepřiměřenost, ale vyloučení její aplikace po určité období, … případně vyloučení smluvní pokuty sjednané pro případ odstoupení žalované od smlouvy“. Podle odvolacího soudu smluvní pokuta plnila nejen funkci preventivní, ale též kompenzační, neboť jejím cílem bylo zajistit, aby projektová dokumentace byla dokončena včas s ohledem na termín pro podání přihlášky k čerpání dotace. Za situace, kdy byla žalobkyně s termíny plnění obeznámena (byly přílohou zadání podmínek v rámci výběrového řízení na zhotovení projektové dokumentace) a vyjádřila s nimi souhlas, nelze z pohledu judikatury (v té souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008) považovat smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení za nepřiměřenou a neodpovídající zajišťované povinnosti. Onemocnění jednatele žalobkyně není okolností podstatnou pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, „neboť na sjednání její výše ve vztahu k zajišťované povinnosti nemělo toto onemocnění žádný vliv“. Právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo již porušením smluvené povinnosti bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k porušení vedly, a nemají na něj vliv ani objektivní nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky. Termín pro splnění první etapy (7. 2. 2022) uplynul ještě před onemocněním jednatele žalobkyně (dne 4. 4. 2022), přičemž v dané době trvalo prodlení přičitatelné žalované cca po dobu 15 dnů (uskutečnění vstupní seznamovací schůzky s odpověďmi na dotazy žalobkyně namísto 1. 2. 2022 až 15. 2. 2022), a žalobkyně tak mohla ovlivnit realizaci díla ještě před onemocněním svého jednatel. Uvedené bylo spolu s dalšími průtahy vzniklými již na straně žalobkyně (v důsledku onemocnění jednatele žalobkyně a onemocnění subdodavatelů žalobkyně nemocí Covid-19) řešeno uzavřením Dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, v němž se žalovaná zavázala neuplatňovat smluvní pokutu po dobu 70 dnů prodlení a v němž žalobkyně souhlasila s tím, že onemocnění jednatele bude zohledněno pouze v délce 7 dnů. Odvolací soud proto uzavřel, že smluvní pokuta nebyla sjednaná jako nepřiměřená, zajišťovala významný zájem žalované na získání dotace a bylo na žalobkyni, aby i přes onemocnění jednatele splnění své povinnosti zajistila na svůj náklad a nebezpečí. Ohledně smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy odvolací soud uzavřel, že nešlo o duplicitní smluvní pokutu ve vztahu ke smluvní pokutě za prodlení s dokončením díla. Jejím účelem bylo zabezpečit, aby celé dílo provedl jeden zhotovitel a nešlo o smluvní pokutu, která měla sankcionovat nikoliv včasné provedení díla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v plném rozsahu) včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně.
8. Žalobkyně považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky, „zda obecné soudy jsou povinny se zabývat věcí v rozsahu navrženém účastníky… a zda se v projednávané věci odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud se moderací smluvní pokuty i přes návrh žalobkyně nezabýval“ (dále jen „první otázka“). Podle jejího názoru bylo ze žaloby, závěrečného návrhu učiněného před soudem prvního stupně při jednání dne 11. 2. 2025 i z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že se žalobkyně domáhá moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z. Zdůrazňuje, že podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023. sp. zn. 23 Cdo 1398/2022 [uveřejněného pod číslem 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“ a „R 29/2024“)], a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 693/2023, není nezbytné, aby se dlužník dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem výslovně. Postačí, že se dožaduje (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby s tím, že má smluvní pokutu za nepřiměřenou. Nezabývaly-li se soudy nižších stupňů jejím návrhem na moderaci smluvní pokuty, postupovaly v rozporu s citovanou judikaturou.
9. Dále má žalobkyně dovolání za přípustné pro řešení otázky postupu soudů nižších stupňů při moderaci smluvní pokuty (dále jen „druhá otázka“). Poukazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 76/2023“). Zdůrazňuje význam nových pravidel moderace smluvní pokuty uvedených v R 76/2023, mimo jiné skutečnost, že je třeba přezkoumávat nikoliv samotný obsah ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost nároku na smluvní pokutu, povinnost zabývat se nejprve funkcí smluvní pokuty a dále všemi konkrétními okolnostmi daného případu s přihlédnutím k funkci smluvní pokuty, a to nejen okolnostmi zřejmými v době sjednání smluvní pokuty, nýbrž také okolnostmi danými v okamžiku porušení smluvní povinnosti či nastalými později, mají-li v porušení původ. Na základě těchto okolností pak má soud zodpovědět otázku přiměřenosti smluvní pokuty a případně smluvní pokutu snížit na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto). Domnívá se, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) v intencích závěrů prezentovaných v R 76/2023 nepostupoval.
10. Žalobkyně též namítá, že je nepravdivé tvrzení odvolacího soudu, že smluvní pokuta plnila kompenzační funkci, neboť podle odst. 7.9 smlouvy o dílo nebyl vyloučen nárok objednatele na náhradu škody. Dále tvrdí, že je technicky nemožný argument odvolacího soudu ohledně svěření druhé etapy jinému dodavateli a že prodlení nebylo způsobeno pouze ze strany žalobkyně, ale též protichůdnými ujednáními smlouvy a rozporem ujednání smlouvy s vyhláškou č. 499/2006 Sb.
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Ztotožňuje se s rozhodnutími soudů obou stupňů a má za to, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolání podle ní nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti, ani obligatorní náležitosti a představuje pouhou skutkovou a právní polemiku, s níž žalovaná nesouhlasí. Zdůrazňuje, že žalobkyně v řízení nerozporovala přiměřenost výše smluvní pokuty, nýbrž pouze její výpočet, a že aplikace moderačního oprávnění soudu tak nebyla na místě. Připomíná, že smluvní pokuta je založená na principu absolutní objektivní odpovědnosti, a onemocnění jednatele žalobkyně nemůže být přičteno k tíži žalované.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
13. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobkyně se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podstatou dovolací námitky, v níž žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že sjednaná smluvní pokuta plnila kompenzační funkci, stejně jako námitek žalované zpochybňujících závěry odvolacího soudu o technické proveditelnosti svěření provedení druhé etapy jinému dodavateli a o příčinách prodlení žalobkyně je faktické zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž vycházel při svém právním posouzení věci. Těmito námitkami žalobkyně nepřekládá odvolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Námitky takové povahy (neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem) nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. nebo ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 729/2024).
16. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení první otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud sice konstatoval, že se žalobkyně svým návrhem na snížení smluvní pokuty dovolávala „nikoliv moderace smluvní pokuty pro její nepřiměřenost, ale vyloučení její aplikace po určité období, … případně vyloučení smluvní pokuty sjednané pro případ odstoupení žalované od smlouvy“ (srov. odstavec 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V reakci na návrh žalobkyně (v jehož rámci nesouhlasila s výší smluvní pokuty, požadovala její snížení a uvedla i důvody tohoto nesouhlasu spočívající v existenci dlouhodobého onemocnění svého jednatele, které podle ní mělo být vzato v úvahu, což lze považovat za návrh na moderaci smluvní pokuty – srov. R 29/2024, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024) a též v reakci na její odvolací námitky, však odvolací soud následně fakticky přistoupil k posouzení, zda jsou naplněny předpoklady pro moderaci smluvní pokuty pro její nepřiměřenost vzhledem k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a dospěl k závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána jako nepřiměřená (srov. odstavce 16 a ž 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž odvolací soud posuzoval funkci smluvní pokuty, konkrétní okolnosti a jejich vliv na přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty). Nelze tedy souhlasit se žalobkyní v názoru, že by se odvolací soud nezabýval jejím návrhem na moderaci smluvní pokuty z důvodu, že by jej za návrh na moderaci nepovažoval.
17. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení druhé otázky (postupu odvolacího soudu při posouzení přiměřenosti a moderace smluvní pokuty), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
20. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z.
21. V R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil následně též například ve svých rozsudcích ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, či ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024.
22. Nejvyšší soud v R 76/2023 také dodal, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.
23. V rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, pak Nejvyšší soud doplnil, že z hlediska rozdělení břemena tvrzení a břemena důkazního je to věřitel, který – chce-li být úspěšný – musí v řízení tvrdit a prokázat, že určitá smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši (sazbě) a následně byla porušena. Dlužníka naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu.
24. Ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (popř. jiný časový úsek) prodlení dlužníka Nejvyšší soud ke shora uvedeným závěrům týkajícím se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. doplnil v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, že v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (příp. jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (součtu výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka a (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení dlužníka zůstane nedotčena. Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně, resp. převážně paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla. Nebo například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Význam při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může hrát skutečnost, v jakém rozsahu byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně), a jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil. Shrnul tedy, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci posoudit na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny.
25. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 s ohledem na okolnost, že takto sjednaná smluvní pokuta se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, taktéž uvedl, že skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti po delší dobu. Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení dlužníka jako neodpovídající zájmům věřitele narušeným prodlením, jež měly být smluvní pokutou chráněny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty (celkové výše uplatněného nároku na smluvní pokutu). Je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu přihlédnout i k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky a nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka, utvrzené smluvní pokutou, mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam, a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny.
Posouzení v poměrech projednávané věci
26. V projednávané věci byla účastnicemi sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % ceny díla (tj. 1 046,65 Kč) za každý den prodlení (odst. 7.5 smlouvy o dílo) a v případě odstoupení od smlouvy žalovanou pro podstatné porušení smluvních povinností ze strany žalobkyně též další smluvní pokuta ve výši 20 % smluvní ceny díla (odst. 7.6 smlouvy o dílo). Odvolací soud současně po skutkové stránce dovodil, že smluvní pokuta měla plnit vedle preventivní funkce též funkci kompenzační, neboť jejím cílem bylo zajistit, aby bylo dílo dokončeno a předáno včas s ohledem na termín pro podání přihlášky k čerpání dotace. V té souvislosti konstatoval, že smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení žalované s řádným provedením díla „nelze ani z pohledu recentní judikatury považovat za nepřiměřenou“, že smluvní pokuta v projednávané věci „nebyla sjednána jako nepřiměřená“ a že „onemocnění jednatele žalované… nelze považovat za okolnost, kterou by bylo třeba zohlednit z hlediska posuzování přiměřenosti smluvních pokut, neboť na sjednání její výše ve vztahu k zajišťované povinnosti nemělo toto onemocnění žádný vliv“.
27. Ačkoli odvolací soud v souladu s pravidly vyjádřenými v R 76/2023 nejprve posuzoval, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit, jeho další úvahy již neodpovídají výše uvedeným požadavkům ustálené judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud totiž neposuzoval (ne)přiměřenost konkrétního uplatněného nároku na smluvní pokutu (resp. součtu jednotlivých žalovanou k započtení uplatněných pohledávek na smluvní pokuty), nýbrž (ne)přiměřenost samotného smluvního ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud tak postupoval v rozporu s výše citovanými závěry, podle kterých moderaci smluvní pokuty nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti smluvního ujednání. Odvolací soud tak měl správně posuzovat (ne)přiměřenost konkrétních žalovanou k započtení uplatněných pohledávek na zaplacení smluvní pokuty, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím ke zjištěné funkci (příp. funkcím) jednotlivých sjednaných smluvních pokut. Lze se sice ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu vzniká bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k porušení povinnosti vedly, avšak takové okolnosti a příčiny mohou být rozhodné právě při posuzování přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu vzhledem k funkcím, jaké měla smluvní pokuta plnit. Konstatoval-li odvolací soud, že „onemocnění jednatele žalované… nelze považovat za okolnost, kterou by bylo třeba zohlednit z hlediska posuzování přiměřenosti smluvních pokut, neboť na sjednání její výše ve vztahu k zajišťované povinnosti nemělo toto onemocnění žádný vliv“, postupoval v rozporu se závěry vyjádřenými v R 76/2023, podle kterých je nezbytné při posouzení přiměřenosti nároku na smluvní pokutu vzít na zřetel nejen okolností známě již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž i ty, jež nastaly při porušení povinnosti, jakož i ty nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
28. Odvolací soud nadto (vzhledem ke svému nesprávnému právnímu posouzení, při kterém posuzoval jen přiměřenost smluvního ujednání o smluvní pokutě) ve vztahu k (ne)přiměřenosti smluvních pokut (žalovanou uplatněných k započtení ve výši 318 320 Kč za prodlení s předáním první etapy a ve výši 323 510 Kč za prodlení s předáním druhé etapy), jež byly ve smlouvě sjednány za prodlení s předáním jakékoliv části díla ve výši 0,05 % ceny díla za každý den prodlení, ve svých úvahách též nijak nezohlednil, že v situaci, kdy při smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den, mohu být v průběhu prodlení odlišné i okolnosti rozhodné pro závěr o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty, příp. jejích jednotlivých částí. Nijak tedy ve svých úvahách nezohlednil například ani skutečnost, že za určitou dobu (od 10. 5. 2022 do 19. 4. 2023), kdy byla žalobkyně v prodlení s předáním první etapy a též i s předáním navazující druhé etapy, byly uplatňovány žalovanou souběžně dvě smluvní pokuty (2 x 1 046,65 Kč denně) a neposuzoval, zda i taková celková výše smluvních pokut za dané dílčí období prodlení byla přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti předání jednotlivých etap díla a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit).
29. Právní posouzení věci odvolacím soudem proto není správné pro nesprávný postup odvolacího soudu při posouzení přiměřenosti a případné moderace smluvní pokuty.
30. Nejvyšší soud nepřehlédl, že rozsudek ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, byl vydán až po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ohledně časových účinků judikatury se však zásadně vychází z tzv. incidentní retrospektivy právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3334/2020, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn., a ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020). V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 nadto Nejvyšší soud pouze rozvinul závěry vyjádřené již dříve v R 76/2023, a to pro specifický případ smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (jiný časový úsek) prodlení dlužníka.
31. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-i dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Odvolací soud ve vztahu k tomu, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit, v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že smluvní pokuty byly ve smlouvě sjednány s ohledem na očekávanou možnost čerpání dotačních prostředků žalovanou v konkrétním čase. Jejich cílem bylo zajistit, aby předmětná projektová dokumentace byla dokončena a předána včas s ohledem na termín pro podání přihlášky k čerpání dotace v rámci IROP, bez níž by přihláška nemohla být podána, což by mohlo vést ke ztrátě možnosti čerpat dotaci. Z těchto zjištění pak odvolací soud dále vycházel. Odvolací soud však patrně přehlédl, že taková skutková zjištění soud prvního stupně neučinil. Výše uvedené skutečnosti byly soudem prvního stupně v jeho rozsudku uvedeny pouze v rámci shrnutí tvrzení žalované (srov. odstavec 10 rozsudku soudu prvního stupně). K těmto tvrzením přitom žalovaná v řízení před soudem prvního stupně označila k důkazu „Text 99. výzvy k předkládání žádostí o podporu z Integrovaného regionálního operačního programu“ (srov. vyjádření žalované ze dne 2. 10. 2024) a tuto listinu soud prvního stupně provedl k důkazu při jednání dne 11. 2. 2025. Ve svém rozsudku však z této listiny žádná skutková zjištění neučinil.
33. Z uvedeného vyjádření odvolacího soudu tak není zřejmé, z jakých důkazů mělo být v řízení takové zjištění týkající se funkcí smluvní pokuty učiněno. Hodlal-li snad odvolací soud takové zjištění učinit na základě výše zmíněného listinného důkazu navrženého žalovanou a provedeného soudem prvního stupně (z nějž však soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil), musel by takový důkaz sám zopakovat (srov. § 213 odst. 3 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014). Odvolací soud však dokazování nezopakoval ani nedoplnil. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odvolací řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí (zčásti) i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
35. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu