Plný text
23 Cdo 2613/2025-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně QELLAN, s. r. o., se sídlem v Třebíči, Hrotovická 1202/27, identifikační číslo osoby 25532677, zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53/101, proti žalované Outulný, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 133/50, identifikační číslo osoby 26230992, zastoupené Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem se sídlem v Brně, Mácova 520/62, o zaplacení částky 471.485 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 263 C 36/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2024, č. j. 27 Co 133/2022-241, takto:
Věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2613/2025 se postupuje velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Odůvodnění:
Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu věc projednat a rozhodnout o podaném dovolání, dospěl – i s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. IV. ÚS 778/25 – při posouzení otázky určení počátku běhu promlčecí lhůty u práv na smluvní plnění, jejichž splatnost je dle dohody stran závislá na vůli věřitele k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, a judikatuře předcházející (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019). Uvedená otázka tak má být posouzena jinak.
V rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, Nejvyšší soud vyslovil, že vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh, a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým). Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.
V předcházejícím rozhodnutí v nyní řešené věci (usnesení ze dne 17. 12. 2024, č. j. 23 Cdo 2817/2024-269), Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, na něž odkazuje a z nichž vychází.
Nálezem ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. IV. ÚS 778/25, však Ústavní soud zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 23 Cdo 2817/2024-269, zrušil. Ústavní soud dovodil, že v posuzované věci nebylo pochyb o tom, že do souboru práv a povinností smluvních stran patřilo právo stěžovatelky vyúčtovat (vyfakturovat) cenu díla a povinnost žalované cenu díla zaplatit. Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že podle dohody smluvních stran bude žalovaná plnit (tj. platit) na základě faktury stěžovatelky, je zřejmé, že vůle stran směřovala k tomu, že určení splatnosti pohledávky je ponecháno na vůli věřitele. Strany sjednaly samostatně právo věřitele vyvolat splatnost dluhu, které je odlišné od práva věřitele na poskytnutí plnění. Je bez jakýchkoliv pochybností, že u soudu lze úspěšně uplatnit jen pohledávku, která je splatná. Pokud se strany dohodly, že splatnost pohledávky určí věřitel výzvou k plnění (např. fakturací), tak do té doby nebyla pohledávka splatná a nebylo možné ji úspěšně uplatnit u soudu, proto promlčecí lhůta k plnění nemohla začít běžet. Je třeba vůli stran respektovat, i proto, že jejímu naplnění nebrání žádné kogentní ustanovení. Tudíž není důvod, aby soudy autoritativně vstupovaly do vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou proti jejich srozumitelně a určitě vyjádřené vůli. Ústavní soud tak uzavřel, že za ústavně souladný považuje, na základě respektu k autonomii vůle, závěr, že počátek běhu promlčecí lhůty nenastává v okamžiku vzniku právního vztahu, ale až dospělostí pohledávky (tj. v posuzované věci až splatností stěžovatelčiny faktury).
Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23 proto rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu