Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GRENKELEASING s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovanému Denisovi Makollimu, se sídlem v Praze 10, Jahodová 2890/109, identifikační číslo osoby 76600602, zastoupenému JUDr. Antonem Spišákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o zaplacení 71 064,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 154/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023, č. j. 91 Co 386/2023-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 179 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 71 064,15 Kč z titulu vypořádání po odstoupení od leasingové smlouvy (z důvodu prodlení žalovaného s hrazením leasingových splátek), jejímž předmětem bylo fotografické vybavení a kterou žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 16. 2. 2022. Požadovaná částka sestávala z nájemného za 2 neuhrazené splátky do doby odstoupení od smlouvy celkem ve výši 22 324,50 Kč, platby za pojištění ve výši 1 668 Kč, úroku z prodlení z dlužných splátek ve výši 1 817,65 Kč, z platby ve výši 4 čtvrtletních leasingových splátek zbývajících do konce sjednané doby leasingu včetně daně z přidané hodnoty ve výši 44 649 Kč a z administrativního poplatku za nedodržení smluvních podmínek včetně daně z přidané hodnoty ve výši 605 Kč.
2. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 9. 2023, č. j. 34 C 154/2023-51, kterým Obvodní soud pro Prahu 10, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 064,15 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 500 Kč splatných ke každému 25. dni v měsíci počínaje měsícem po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, a kterým rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu, tj. jeho výroky I a II) napadl žalovaný včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání dále citované. Jen „z procesní opatrnosti“ dodal, že pokud by nebyla shledána přípustnost dovolání na základě shora uvedeného důvodu, pak „lze mít za to, že bude (případně i současně) dána přípustnost dovolání z důvodu, že „napadený rozsudek (…) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Žalovaný konkrétně vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 58/2021 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), vyhověl-li peněžitému nároku žalobkyně na uhrazení všech sjednaných leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy v plném rozsahu navzdory tomu, že v době rozhodnutí odvolacího soudu již byl žalobkyni vrácen předmět leasingu, o jehož hodnotu měl odvolací soud uplatňovaný peněžitý nárok žalobkyně ponížit. Z citovaného rozhodnutí zdůraznil závěr, že hodnota předmětu leasingu je již obsažena v obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli v souhrnu sjednaných leasingových splátek a že o tuto částku by se leasingový pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má leasingový nájemce právo na odpočet výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. na odpočet obvyklé ceny této věci. Současně namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci nešlo o tzv. finanční leasing. Poukazoval na „orientační nabídku financování“ ze dne 9. 2. 2022 umožňující podle něj odkup předmětu leasingu za již pouze symbolickou indikovanou zůstatkovou hodnotu a tvrdil, že počítal s tím, že po skončení leasingu nabude jeho předmět do svého vlastnictví (dále jen „první námitka“).
5. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil též od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, rozhodl-li na základě shodných skutkových okolností jinak než v předchozím řízení mezi týmiž účastníky, aniž by důvody svého odlišného rozhodnutí náležitě objasnil, čímž porušil princip legitimního očekávání, a tedy právo žalovaného na spravedlivý proces. Uvedl, že se žalobkyní měl uzavřeny dvě obsahově prakticky totožné leasingové smlouvy a že nároky z druhé smlouvy byly předmětem jiného dřívějšího soudního řízení probíhajícího před týmž odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 198/2023 a ukončeného usnesením o schválení smíru, v němž se žalovaný zavázal uhradit v plné výši peněžité nároky žalobkyně, která se následně zavázala vydat žalovanému předmět leasingu. Tento smír byl podle žalovaného uzavřen po sdělení předběžného právního názoru odvolacím soudem, že jde o tzv. finanční leasing a je nutno odečíst hodnotu vráceného předmětu leasingu (dále jen „druhá námitka“).
6. Žalovaný též měl za to, že v leasingové smlouvě nelze platně sjednat úhradu všech zbývajících leasingových splátek a současně vrácení předmětu leasingu, aniž by hodnota předmětu leasingu byla vůči nároku pronajímatele zohledněna, neboť takové ujednání by bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy a zákonem, šlo by podle něj o ujednání zakládající bezdůvodné obohacení bez spravedlivého důvodu (dále jen „třetí námitka“). S odkazem na § 1753 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), žalovaný též prezentoval názor, že takové ujednání nemohlo být uvedeno v obchodních podmínkách, neboť by šlo o zjevně překvapivé a tedy neúčinné ustanovení obchodních podmínek (dále jen „čtvrtá námitka“).
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání měla dovolání žalovaného za nedůvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezaloží první námitka. Od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 58/2021, se odvolací soud nemohl odchýlit, neboť posuzoval skutkově i právně odlišnou situaci. V tam posuzované věci byla řešena otázka, jakým způsobem má být provedeno konečné vypořádání vzájemných práv a povinností účastníků při předčasném ukončení leasingové smlouvy v situaci, kdy způsob vypořádání vzájemných práv a povinností mezi účastníky nebyl sjednán a kdy šlo o smlouvu o tzv. finančním leasingu, tj. smlouvu, ve které bylo mezi stranami dohodnuto, že po zaplacení všech dohodnutých splátek bude převedeno vlastnictví k předmětu leasingu na leasingového nájemce (tj. v níž hodnota předmětu leasingu je již obsažena v obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli v souhrnu sjednaných leasingových splátek). V tam řešené věci dovolací soud též připomenul, že klíčová pro finanční leasing je pořizovací funkce a že jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu na leasingového nájemce po skončení leasingového vztahu.
11. V nyní posuzované věci oproti tomu soudy obou stupňů uzavřely na základě skutkových zjištění, podle kterých ze smlouvy nevyplývalo, že by jejím cílem byl převod vlastnictví k předmětu leasingu na žalovaného po skončení sjednané doby leasingu, že nešlo o tzv. finanční leasing, ale o leasing prostý (klasický), u nějž bylo pouze jednou z možných variant dalšího postupu v případě řádného ukončení smlouvy po sjednané době leasingu odkoupení pronajatého zařízení leasingovým nájemcem za zůstatkovou hodnotu (po dohodnuté době bylo též možné pokračování leasingového vztahu v dalším období či ukončení vztahu a vrácení předmětu leasingu). Nadto soudy obou stupňů vyšly i ze zjištění, že způsob vypořádání vzájemných práv a povinností stran po odstoupení od smlouvy pro případ prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek byl mezi stranami (podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti) dohodnut odlišně od dispozitivních ustanovení občanského zákoníku. Takovou dohodu, podle které bylo v případě odstoupení od smlouvy pro porušení povinností žalovaným (při prodlení s úhradou leasingových splátek) sjednáno právo leasingového pronajímatele na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (jako náhradu újmy) neměl za rozpornou s dobrými mravy.
12. Zpochybňovala-li žalovaná v rámci první námitky závěr odvolacího soudu, že daný vztah nebyl tzv. finančním leasingem, činila tak prostřednictvím dovolací argumentace o svém očekávání (vzhledem k obsahu „orientační nabídky financování“), že po skončení doby leasingového nájmu bude předmět leasingu převeden do jejího vlastnictví. Takový skutkový stav o obsahu a účelu uzavřené leasingové smlouvy se však z napadeného rozhodnutí nepodává, neboť odvolací soud (z uvedené listiny) zjistil, že možnost odkupu byla jen jednou z možných variant při řádném ukončení smlouvy. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
13. Odvolací soud též postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vycházel-li ze sjednaného způsobu vypořádání po odstoupení od smlouvy, který upřednostnil před dispozitivními ustanoveními zákona, a zvažoval-li současně, zda je takový dohodnutý způsob vypořádání v souladu s obecným korektivem dobrých mravů. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že smluvní strany si mohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro případ odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání odchylně od úpravy v občanském zákoníku. Dovodil, že právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení lze považovat zásadně za dispozitivní. Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci této právní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonné úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo týkající se postavení osob. Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat, že strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti zaniknou a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od smlouvy vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením od smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je předpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání, jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020).
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například R 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
16. Ve vztahu ke třetí námitce (zpochybňující právní posouzení sjednaného způsobu vypořádání odvolacím soudem jako nikoliv rozporného s dobrými mravy) a ke čtvrté námitce (o překvapivosti a neúčinnosti takového ujednání obsaženého v obchodních podmínkách) žalovaný v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Z obsahu celého dovolání není zřejmé, jaký je podle žalovaného vztah judikatury Nejvyššího soudu k řešení těchto otázek. Za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání přitom v tomto ohledu nelze považovat obecné vyjádření žalovaného „z procesní opatrnosti“ (bez bližší konkretizace k jednotlivým právním důvodům v dovolání obsaženým), že „lze mít za to, že bude (případně i současně) dána přípustnost dovolání z důvodu, že napadený rozsudek (…) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žalovaný takto pouze citoval tři ze čtyř vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., aniž by z jeho vyjádření (či dalšího obsahu dovolání) bylo zřejmé, který z nich má za splněný ve vztahu ke třetí a čtvrté námitce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). V této části je dovolání vadné. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
17. Druhá námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů žalovaným citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4038/2017. V posuzované věci totiž nešlo o situaci, v níž by odvolací soud rozhodl na základě shodných skutkových okolností jinak než rozhodl v předchozím řízení mezi týmiž účastníky, aniž by důvody svého odlišného rozhodnutí náležitě objasnil.
18. Sám žalovaný v dovolání uvedl, že v jiném předchozím řízení mezi týmiž účastníky byl odvolacím soudem schválen smír účastníků. Soudní smír je procesní dohoda účastníků, která může mít i právní důsledky v oblasti práva hmotného. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou dispoziční, a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku smír, soud jej schválí, jestliže z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5064/2016). Připouští-li uzavření soudního smíru povaha věci, soud v nalézacím řízení pro schválení smíru zkoumá pouze to, zda účastníky navržený smír není v rozporu s právními předpisy. Povaha smíru předpokládá svobodně formulovanou a vyjádřenou vůli účastníků řízení, sledující zájem konkrétní právní vztah upravit autonomně (typicky narovnáním), mimo vlastní rozhodovací vliv soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, a ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3330/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4499/2016).
19. Vzhledem k výše vymezenému rozsahu přezkumné činnosti soudu při rozhodování o schválení smíru nelze dovodit, že by schválením smíru soud činil vlastní právní závěry o předmětu sporu, s nimiž by se v další skutkově shodné věci týchž účastníků musel vypořádávat ve smyslu žalovaným citovaného rozhodnutí. V nyní posuzované věci tedy odvolací soud neměl důvod vysvětlovat, proč rozhodl jinak, než jak bylo mezi účastníky dohodnuto smírem schváleným soudem v jiném řízení.
20. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i část jeho výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
21. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu