Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

23 Cdo 2728/2025

Téma · generováno AIKvalifikovaná výzva a rozsudek pro uznání

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 21. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.2728.2025.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Rozsudek pro uznání

Shrnutí · generováno AI

Žalovaná napadla rozsudek pro uznání s tím, že výzva k vyjádření měla být doručena i advokátovi uvedenému v jejím záhlaví a že se aktivně bránila v souběžném sporu. Nejvyšší soud uzavřel, že advokát ji v tomto řízení nezastupoval a plná moc nebyla doložena, takže doručení přímo žalované bylo řádné. Dovolání proto odmítl jako nepřípustné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pro účinnost doručení výzvy podle § 114b o. s. ř. zástupci je rozhodné, zda jeho plná moc byla soudu vykázána při odeslání písemnosti; nebyla-li v daném řízení doložena, je účinné doručení přímo účastníku. Aktivní obrana žalovaného v jiném řízení, byť mezi týmiž účastníky a o obdobném nároku, sama nevylučuje kvalifikovanou výzvu ani rozsudek pro uznání podle § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř.; význam má aktivita ke konkrétnímu žalobou uplatněnému nároku.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (1)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pro závěr o takové aktivitě tedy nemůže být podstatné, zda a jak se žalovaný vyjadřoval k jinému nároku uplatněnému v jiném soudním řízení, byť vedeném mezi týmiž účastníky. Ostatně podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalovaný aktivně brání, sama o sobě nevylučuje možnost vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

23 Cdo 2728/2025-137

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ECOSOND s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované VacuumTech s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 943 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 178/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 70 Co 182/2025-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 186 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 943 450 Kč s příslušenstvím na základě odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 12. 9. 2018, jejímž předmětem bylo dodání zaplynovávacího zařízení pro nitridaci v plynu včetně vodíkové sondy a programátoru STANGE SE607 pro řízení nitridace.

2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 19. 12. 2024, č. j. 12 C 178/2024-44, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2025, č. j. 12 C 178/2024-48, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 943 450 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 92 185 Kč (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 371 Kč (výrok II).

3. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu v daných souvislostech výslovně řešeny, příp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího či Ústavního soudu. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolacímu přezkumu předložila tyto otázky:

- „Je doručení kvalifikované výzvy dle § 114b OSŘ účinné, pokud ji soud doručí přímo žalovanému, ačkoli ze spisu a procesního podání v řízení vyplývají konkrétní indicie, že je žalovaný v souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky a ke stejnému právnímu vztahu zastoupen advokátem s generální plnou mocí, přičemž sám soud takového zástupce výslovně uvede v záhlaví své výzvy a uvádí jej i v dalších svých rozhodnutích?“ (dále jen „první otázka“)

- „Je splněna podmínka pro vydání kvalifikované výzvy a následného rozsudku pro uznání, pokud žalovaný prokazatelně již v souběžném řízení vedeném mezi týmiž účastníky a ke stejné smlouvě vyjádřil nesouhlas s nárokem a v onom řízení procesně jedná, takže jeho stanovisko je soudu známo?“ (dále jen „druhá otázka“)

- „Je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné a v souladu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud se tento soud nevypořádá vůbec nebo jen formálně s podstatnou odvolací námitkou účastníka řízení?“ (dále jen „třetí otázka“).

4. První otázku považovala žalovaná za dosud neřešenou v daných souvislostech v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Namítla, že v jiném soudním řízení probíhajícím mezi týmiž účastnicemi byla soudu prvního stupně předložena plná moc bývalého právního zástupce žalované (JUDr. P. D.) „pro veškerá řízení vedená s žalobcem“, že sama žalobkyně s tímto zastoupením žalované i v nyní posuzované věci počítala, neboť v žalobě označila zastoupení žalované JUDr. P. D. a že JUDr. P. D. byl označen jako zástupce žalované i v usnesení soudu prvního stupně, kterým žalobkyni vyzýval k zaplacení soudního poplatku, v kvalifikované výzvě k vyjádření i v rozsudku pro uznání (před vydáním opravného usnesení). Podle žalované měl soud prvního stupně z obsahu žaloby i z obsahu spisu jiného řízení jasnou vědomost o zastoupení žalované JUDr. P. D., přesto doručil kvalifikovanou výzvu k vyjádření jen žalované, avšak paradoxně rozsudek pro uznání doručil tomuto bývalému zástupci žalované a až následně na základě jeho sdělení jej odstranil opravným usnesením ze záhlaví rozsudku pro uznání jako zástupce žalované. K tomuto sdělení JUDr. P. D. dodala, že jeho právní zastoupení žalované trvalo v době doručení kvalifikované výzvy (13. 11. 2024) a poskytování právních služeb bylo vypovězeno až dne 4. 12. 2024, přičemž v případě doručení výzvy též jemu by mohl ve výpovědi zmocnění žalovanou výslovně upozornit na běžící lhůtu pro vyjádření ke kvalifikované výzvě a požádat ji o sdělení dalšího postupu, což však ve výpovědi neuvedl. Závěry odvolacího soudu, podle kterých bylo dostačující doručení kvalifikované výzvy žalované, nebyla-li do spisu založena plná moc k jejímu zastupování advokátem, a podle kterých soud nemůže vyhledávat, zda účastník není v jiném řízení zastoupen, považovala v situaci, kdy sám soud prvního stupně uváděl jméno bývalého zástupce žalované v záhlaví kvalifikované výzvy, za přepjatě formalistický a rozporný s judikaturními požadavky vyjádřenými v rozhodnutích Ústavního soudu (zmínila nález ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16), podle kterých je nutno rozsudek pro uznání použít restriktivně a zdrženlivě a v pochybnostech má soud dát účastníku možnost se účinně bránit. Vyjádřila přesvědčení, že nebyla-li kvalifikovaná výzva doručena JUDr. P. D., nemohla nastoupit fikce uznání a nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. V tomto ohledu poukázala též na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, č. j. 106 VSPH [č.]-36, podle kterých doručí-li soud kvalifikovanou výzvu pouze zastoupenému účastníku, aniž je doručil právnímu zástupci tohoto účastníka, je doručení neúčinné a nemůže se s ním pojit ani fikce uznání nároku uplatněného žalobou. Dodala, že měl-li soud pochybnosti ohledně zastoupení žalované, mohl prostým dotazem zjistit, zda zastoupení trvá, případně doručit kvalifikovanou výzvu též JUDr. P. D. v souladu se zásadou předvídatelnosti.

5. Při řešení druhé otázky se podle žalované odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu (zmínila nálezy ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16 a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20) a Nejvyššího soudu (zmínila usnesení ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 315/2010), vydal-li rozsudek pro uznání, ačkoliv povaha věci a okolnosti případu neumožňovaly vydání kvalifikované výzvy. Zdůraznila, že v posuzované věci měl soud prvního stupně již ze žaloby vědomost o tom, že mezi účastnicemi je vedeno velmi podobné související řízení, jehož skutková a právní stránka byla v zásadě totožná a věděl, že v tomto jiném řízení je žalovaná aktivní a brání se proti vznesenému nároku, tj. že z jejího chování je zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Nebyl-li soud prvního stupně schopen správně a řádně doručit kvalifikovanou výzvu JUDr. P. D., nebylo možno hovořit o procesní pasivitě žalované v nyní posuzované věci, v níž uvedeným postupem nebyl žalované dán prostor, aby byla aktivní. Měla za to, že v nyní posuzované věci nešlo o případ obstrukčního a účelového jednání žalované a nebyly tak splněny materiální podmínky pro vydání kvalifikované výzvy. Uvedla, že byla zbavena možnosti obhajoby nikoliv pro svou lhostejnost, nýbrž pro chybu soudu při doručování. Dodala, že podle judikatury Ústavního soudu platí, že přistoupí-li soud k vydání rozsudku pro uznání navzdory tomu, že žalovaný jednoznačně projevil vůli se bránit, dojde k porušení práva na spravedlivý proces.

6. Ve vztahu ke třetí otázce žalovaná namítla, že se odvolací soud vůbec nezabýval její námitkou, že povaha věci neumožňovala vydání kvalifikované výzvy, neboť souběžně probíhalo jiné řízení mezi týmiž účastníky o nárocích z téže smlouvy, v němž žalovaná od počátku aktivně brojila proti uplatněnému nároku. Domnívala se, že opomenutím této zásadní odvolací námitky se odvolací soud odchýlil od judikatury (odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2553/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008 a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20) a rozhodnutí odvolacího soudu měla za nepřezkoumatelné a rozporné s právem na spravedlivý proces a zatěžující řízení vadou, která zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. V doplňujícím podání ze dne 13. 1. 2026 pak žalovaná odkázala též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 1448/25, učiněné ve vztahu k důvodnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu v situaci, kdy byl elektronický platební rozkaz doručen pouze žalovanému, ačkoliv v návrhu na jeho vydání žalobce uvedl též zástupce žalovaného a tuto chybu přepsal soud do záhlaví doručeného elektronického platebního rozkazu. Ústavní soud v tam posuzované věci uzavřel, že důvěra v obsah soudního rozhodnutí ve vzorci, v němž se chyby dopustí nejprve žalobce a vzápětí soud, by neměla vést k výsledku, v němž žalovaný má odepřen přístup k soudu, a to právě pro charakter řízení o vydání elektronického platebního rozkazu. Ústavní soud též dodal, že je představitelné, že právní laik – věda, že jej nadále zastupuje právní zástupce, který jej zastupoval dříve, má jej zastupovat ve všech soudních řízeních a zastoupení trvá – učiní úvahu, že právní zástupce, zejména je-li s věcí již obeznámen a má s klientem představu o procesní strategii v konkrétní věci, vyřídí jednoduché procesní úkony bez porady o každém takovém úkonu. Měla za to (vzhledem k dovolacím důvodům uplatněným již v samotném dovolání), že tyto závěry lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc, v níž byla pouze žalované doručena kvalifikovaná výzva, v jejímž záhlaví soud označil jako zástupce žalované JUDr. P. D., existovalo současně paralelně vedené související řízení mezi týmiž účastníky týkající se téhož právního vztahu (totožné smlouvy o dílo) a bylo tak objektivně důvodné i pochopitelné, že žalovaná vycházela z legitimního předpokladu, že tato kvalifikovaná výzva byla doručena také uvedenému zástupci a že procesní reakci na ni v rámci generálního zmocnění zajistí právě tento zástupce (bez nutnosti udělit mu zvláštní pokyn k reakci v tomto řízení).

8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu měla za správné. Odkazy žalované na judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, považovala za skutkově nepřiléhavé. Měla též za to, že s ohledem na tehdy podaný insolvenční návrh na žalovanou a absenci reakce žalované na předžalobní výzvu bylo namístě též vydání kvalifikované výzvy k vyjádření. K údajné generální plné moci uvedla, že žalovaná nezaložila plnou moc JUDr. P. D. do evidence procesních (generálních) plných mocí u soudu. Dodala také, že předmětem jiného řízení mezi týmiž účastnicemi bylo plnění z jiné smlouvy o dílo a že z vystupování žalované proti tam uvedenému nároku nelze dovozovat její aktivitu vůči nárokům uplatněným v nyní posuzované věci. Odvolací soud podle žalobkyně též dostatečně podrobně reagoval na uplatněné odvolací důvody.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. První otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť žalovaná ve své dovolací argumentaci k ní vychází z vlastního skutkového závěru o tom, že JUDr P. D., který ji zastupoval v jiném řízení mezi týmiž účastníky „ke stejnému právnímu vztahu“, byl zmocněn zastupovat žalovanou i v nyní posuzované věci na základě „generální plné moci“. Odvolací soud však v nyní posuzované věci vyšel z odlišného zjištění, že do spisu nebyla založena plná moc JUDr. P. D. k zastupování v tomto řízení a že tento advokát žalovanou v nyní posuzované věci nezastupoval. Sám advokát totiž sdělil soudu prvního stupně v přípisu ze dne 20. 1. 2024, že žalovanou v této věci nikdy nezastupoval a ani o této věci nemá bližší informace. Nadto žalovaná v rámci argumentace k první otázce vychází z předpokladu, že soud prvního stupně „měl konkrétní vědomost o zastoupení žalované a podle vlastního jednání s ním dokonce fakticky počítal“. Z obsahu opravného usnesení soudu prvního stupně (z nějž vycházel při svých závěrech též odvolací soud) se však podává, že uvedení JUDr. P. D. jako zástupce žalované do záhlaví rozhodnutí bylo pouze zjevnou nesprávností (nedopatřením), nikoliv výrazem vědomosti soudu o zastoupení žalované. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (případně ze skutečného obsahu spisu, který byl pro odvolací soud při řešení dané procesní otázky určující), a nikoli z těch skutkových závěrů (případně z jiných skutečností neodpovídajících obsahu spisu), které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3490/2022).

12. Nadto lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu je v otázce zastupování účastníka v občanském soudním řízení ustálena v závěru, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát (§ 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 o. s. ř.). Zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení (tzv. procesní plná moc), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník, což odpovídá tomu, aby tomuto zástupci byly doručeny všechny písemnosti (elektronické dokumenty), které by jinak byly doručeny účastníku (§ 28a odst. 1 o. s. ř.). Zástupci účastníka se však písemnost doručuje jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Byla-li soudu předložena plná moc až po odeslání písemnosti, není třeba písemnosti zástupci účastníka doručovat, i kdyby v době vlastního doručení byl účastník již zastoupen; rozhodující v tomto směru (z hlediska potřeby doručení písemnosti zástupci účastníka) totiž není den doručení písemnosti, ale den jejího odeslání adresátu (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014, uveřejněného pod číslem 99/2014 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 235/2014, uveřejněného pod číslem 16/2016 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud tedy postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, měl-li v situaci, kdy nebyla doložena plná moc pro zastupování žalované advokátem v daném řízení (a kdy i z vyjádření advokáta vyplývalo, že v této věci žalovanou nezastupoval), za řádné a účinné doručení usnesení obsahujícího výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř. pouze žalované.

13. Odkaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 842/16 je ve vztahu k první otázce (tj. k otázce účinnosti doručení výzvy podle § 114b o. s. ř.) zjevně nepřípadný, neboť v tam posuzované věci se Ústavní soud nezabýval otázkou neúčinností doručení výzvy podle § 114b o. s. ř., nýbrž posouzením materiálních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání v situaci, kdy z chování účastníka přímo v daném řízení vyplývala zřejmá snaha procesně se proti dané žalobě bránit, avšak jeho advokátka se dopustila administrativní chyby při odesílání datové zprávy obsahující vyjádření k žalobě, které tak obsahovalo pouze jeho první stranu.

14. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení druhé otázky, neboť i při její formulaci vychází žalovaná z vlastního skutkového předpokladu, že aktivita žalované v daném řízení vyplývala z jejího vystupování v jiném souběžně probíhajícím řízení mezi týmiž účastníky, v němž „ke stejné smlouvě“ vyjádřila nesouhlas s nárokem a v onom řízení procesně jednala a že tak bylo soudu známo její stanovisko. Odvolací soud však neposuzoval naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání za této situace předpokládané žalovanou při formulaci druhé otázky, bylo-li již z obsahu žaloby v nyní posuzované věci (z tvrzení žalobkyně vymezujících předmět řízení po stránce skutkové) zřejmé, že se týká jiného vztahu mezi účastníky (vztahu založeného smlouvou o dílo uzavřenou dne 12. 9. 2018, zatímco v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 24 C 107/2022 mělo jít o vztah založený na základě akceptace nabídky žalované ze dne 11. 12. 2018 týkající se jiného předmětu díla – stojanu zaplynování).

15. Nadto se odvolací soud při posouzení otázky, zda bylo na místě vydat kvalifikovanou výzvu k vyjádření a rozsudek pro uznání, neodchýlil od závěrů prezentovaných v judikatuře Ústavního soudu, podle kterých je účelem fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní. Soud je proto povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a "kontumačním rozsudkem pro uznání", musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka řízení, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále například nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, či ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16). Nejvyšší soud neshledává rozporné s výše uvedenými judikaturními závěry (a tedy ani s právem na spravedlivý proces) úvahy odvolacího soudu, podle nichž existence jiného soudního sporu mezi týmiž účastníky a aktivita žalovaného v něm, případně zastoupení advokátem v takovém jiném řízení, byť v něm byl řešen podobný předmět sporu, nebránila vydání rozsudku pro uznání v tomto soudním řízení, v němž zůstala žalovaná zcela pasivní a nechala marně uplynout lhůtu 30 dnů k vyjádření.

16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Povaha věci, která vydání výzvy odůvodňuje, tkví především v takové typové, skutkové či právní obtížnosti posuzované věci, že bez pečlivé přípravy věci by nebylo možno požadavku posledně citovaného ustanovení dostát, tj. že bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Smyslem výzvy není jen zjištění stanoviska žalovaného, zda uplatněný nárok uznává či nikoliv, nýbrž především to, aby soud byl před nařízením jednání obeznámen, na kterých rozhodných skutečnostech staví žalovaný svoji obranu a kterých důkazů se přitom dovolává. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003, a ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Povaha věci ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě objasněn jinak (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007).

17. Je-li tedy smyslem výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání, vyžaduje to zejména vyjádření ke konkrétnímu nároku požadovaném žalobou a ke skutkovým tvrzením, které vymezují daný předmět řízení po stránce skutkové, tj. aktivitu žalovaného právě ve vztahu ke konkrétnímu nároku, jež je po něm požadován danou žalobou. Pro závěr o takové aktivitě tedy nemůže být podstatné, zda a jak se žalovaný vyjadřoval k jinému nároku uplatněnému v jiném soudním řízení, byť vedeném mezi týmiž účastníky. Ostatně podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalovaný aktivně brání, sama o sobě nevylučuje možnost vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4241/2014, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017, a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003).

18. Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1448/25, na který žalovaná odkazovala v doplnění dovolání s ohledem na to, že byl v záhlaví usnesení obsahujícího výzvu žalované k vyjádření podle § 114b o. s. ř. soudem prvního stupně nesprávně uveden údaj o jejím zastoupení advokátem JUDr. P. D.. Žalovaná, které byla taková výzva k vyjádření řádně doručena, nemohla legitimně očekávat, že vyjádření za ní podá ve stanovené lhůtě tento advokát, vyplývalo-li z vyjádření uvedeného advokáta, že žalovanou v této věci nezastupoval a že k této věci neměl žádné informace. I kdyby snad žalovaná mohla vzhledem k nesprávně uvedenému údaji o zastoupení v jí doručeném usnesení nabýt dojmu, že ji i v daném řízení zastupuje tam uvedený zástupce, musela si být vědoma toho, že tento advokát nedisponuje potřebnými informacemi k této věci a že tak bez její součinnosti nebude schopen kvalifikované vyjádření podat, aniž by s ní věc konzultoval a zjistil její stanovisko k tomuto uplatněnému nároku žalobkyně (oproti věci posuzované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1448/25 nešlo o podání jednoduchého procesního úkonu spočívajícího v podání odporu, který nemusí být nijak odůvodněn). Navíc i podle tvrzení samotné žalované její právní zastoupení tímto advokátem skončilo výpovědí smlouvy o poskytování právních služeb ještě před uplynutím lhůty k vyjádření podle kvalifikované výzvy soudu. Žalovaná tak i z tohoto důvodu nemohla legitimně očekávat, že by uvedený zástupce takové vyjádření do konce stanovené lhůty sám učinil (i v této podstatné okolnosti se nyní posuzovaná věc liší od případu posuzovaného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 1448/25). Uvedené pochybení soudu prvního stupně tedy za daných skutkových okolností nebylo důvodem, který by mohl ospravedlnit pasivitu žalované a nepodání vyjádření k žalobě v soudem stanovené lhůtě.

19. Prostřednictvím třetí otázky žalovaná v dovolání fakticky namítá vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jež může být vadou řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Vycházela-li žalovaná při uplatnění této námitky z předpokladu, že se odvolací soud nevypořádal s její podstatnou odvolací námitkou, pak takový předpoklad neodpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Oproti tvrzení žalované se totiž odvolací soud námitkami žalované stran souběžně probíhajícího řízení mezi týmiž účastnicemi a jeho vlivu na možnost vydání rozsudku pro uznání ve svém rozhodnutí zabýval a tuto námitku řádně a dostatečně vypořádal (srov. odstavce 14 a 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ostatně z obsahu samotného dovolání, v němž žalovaná proti tam uvedeným závěrům odvolacího soudu brojila, je zřejmé, že odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která ji nikterak nekrátila v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).

20. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. 10. 2026

Mgr. Jiří Němec předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací