Plný text
23 Cdo 3023/2025-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PRO-DOMA, SE, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované I. vodárenské společnosti Chomutov, spol. s r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, o zaplacení 133 120 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 126/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 17 Co 278/2024-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 361 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 133 120 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s ní uzavřela ústní formou kupní smlouvu, na jejímž základě dodala žalované 1680 kusů smrkových šindelů. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná na úhradu vystavené faktury neuhradila ničeho s tvrzením, že zboží nepřevzala, a následně s tím, že odstoupila od smlouvy s ohledem na zjevné vady v provedení dodaného zboží.
2. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 23 C 126/2019-224 (v pořadím druhým vydaným poté, co jeho předchozí rozsudek zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 2. 2024, č. j. 17 Co 45/2023-203, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Případně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. Dovolání měla za přípustné, neboť podle ní napadené rozhodnutí záviselo na řešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a/nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
5. Podle názoru žalobkyně je „právní otázkou zásadního významu, na níž rozhodnutí závisí“, otázka, zda lze prokázat existenci smlouvy i odvozeně, tedy na základě okolností, které vyšly najevo v řízení, například z faktického plnění, chování stran, výpovědí svědků či dalších důkazů svědčících o tom, že mezi účastníky došlo ke smluvní dohodě. Tuto otázku považovala za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, že uzavření smluvního vztahu nelze prokázat jinak než přímým důkazem o smluvním ujednání mezi stranami, který vede k přepjatému formalismu (podle judikatury nepřijatelnému) a k popření zásady volného hodnocení důkazů.
6. V dovolání žalobkyně též (s odkazem na provedený důkaz výpovědí svědka P. F. a na vyjádření jednatele žalované o uplatněné reklamaci, které učinil při soudním jednání) prezentovala názor, že v řízení bylo prokázáno dodání zboží žalované na správné (dohodnuté) místo. Měla tedy za to, že splnila svůj závazek z kupní smlouvy odevzdat kupujícímu věc, která je předmětem koupě, a umožnit mu nabýt vlastnické právo k ní.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Uvedla, že soudy v řízení provedly obsáhlé dokazování a důkazy správně hodnotily. Nesouhlas žalobkyně s hodnocením důkazů ze strany soudů považovala za její subjektivní postoj, který nepatří do dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že žalobkyně jím fakticky napadá pouze výrok rozhodnutí ve věci samé a že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalobkyně ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k těmto výrokům totiž v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalobkyně se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „R 4/2014“).
13. Žalobkyně v úvodní části dovolání bez další konkretizace uvedla, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí (též) na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již ve výše citovaném R 4/2014 uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku žalobkyně nedostála, neboť z obsahu jejího dovolání není patrné, při řešení jaké konkrétní právní otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu mělo jít.
14. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
16. Ve vztahu k výše prezentované procesní otázce, kterou žalobkyně považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, lze uvést, že odvolací soud zjevně nevycházel ze závěru, že uzavření smluvního vztahu nelze prokázat jinak než přímým důkazem o smluvním ujednání mezi stranami, který mu přisuzuje žalobkyně v dovolání. Odvolací soud vycházel při závěru o skutkovém stavu ohledně tvrzení žalobkyně o uzavření kupní smlouvy na dodání jedné palety (1 680 kusů) smrkových šindelů z dokazování učiněného soudem prvního stupně, který hodnotil veškeré provedené důkazy (výpovědi svědků a listinné důkazy). Odvolací soud se též v rámci posouzení, zda bylo v řízení prokázáno uzavření kupní smlouvy, vyjádřil k obsahu žalobkyní akcentovaného tvrzení jednatele žalované o reklamaci dodávky 1680 kusů šindelů, učiněného při jednání před soudem prvního stupně. Až na základě posouzení hodnocení všech důkazů a vyjádření jednatele žalované se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavření kupní smlouvy (ani dodání zboží žalované) neprokázala (tj. neunesla břemeno důkazní) a též, že neunesla břemeno tvrzení ohledně způsobu dodání zboží žalované. Na řešení procesní otázky formulované žalobkyní tedy napadené rozhodnutí nezáviselo (nebyla pro něj určující) a taková otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.
17. Převážná část argumentace žalobkyně v dovolání je polemikou se samotným výsledkem hodnocení důkazů, jak jej učinil soud prvního stupně a z nějž vycházel též odvolací soud, při kterém žalobkyně prezentuje vlastní hodnocení a vlastní skutkové závěry o prokázání tvrzení o dodání předmětu kupní smlouvy (1680 kusů smrkových šindelů) žalované na dohodnuté místo. Na jejich základě pak má za to, že splnila zákonné povinnosti prodávajícího. Prostřednictvím této argumentace tedy žalobkyně fakticky zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu (podle nichž se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření smlouvy se žalovanou ani dodání zboží žalované) a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě tyto skutkové závěry odvolací soud učinil. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 7. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu