Plný text
23 Cdo 3039/2025-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Dipl. Ing. K. S., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému doc. Ing. R. V., Ph.D., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 144 994,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 47/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 54 Co 153/2025-168, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 894 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení po žalovaném domáhal zaplacení částky 144 994,30 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené ceny díla (tzv. Studie bytového domu – dále jen „studie“), jehož provedení si žalovaný u žalobce objednal. Žalovaný se v řízení bránil mimo jiné tvrzením, že dne 25. 10. 2023 prostřednictvím svého právního zástupce od smlouvy o dílo odstoupil (z důvodu vytýkaných vad díla a nedokončení díla ve sjednaném termínu, pro které již pro něj dílo ztratilo význam).
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 13 C 47/2024-110, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 126 441 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 146 194,30 Kč (144 994,30 Kč a náklady na vymáhání pohledávky ve výši 1 200 Kč) s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 117 957 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadl žalovaný včasným dovoláním, v němž navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítl nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny, resp. mají být posouzeny jinak. Konkrétně žalovaný v dovolání formuloval tyto otázky:
- „Počíná běh lhůty ‚bez zbytečného odkladu‘ pro odstoupení od smlouvy o dílo již okamžikem, kdy objednatel vysloví subjektivní pochybnosti o řádnosti díla, anebo až okamžikem, kdy objednatel získá odborně podložené informace o existenci podstatné vady díla?“ (dále jen „první otázka“)
- „Lze považovat dvouměsíční dobu od okamžiku, kdy objednatel získal odborné potvrzení podstatné vady díla spočívajícího v architektonické studii, do okamžiku, kdy prostřednictvím advokáta odstoupil od smlouvy, za nepřiměřenou a vylučující závěr o odstoupení ‚bez zbytečného odkladu‘, a to s ohledem na složitost díla a nutnost odborného i právního posouzení jeho vad?“ (dále jen „druhá otázka“)
- „Lze dovozovat kratší lhůtu pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o dílo jen z toho, že objednatel má obecně technické vzdělání, přestože smlouva se týká odbornosti odlišné (např. územního plánování a urbanismu)?“ (dále jen „třetí otázka“)
- „Lze dovodit menší odpovědnost zhotovitele za vady díla z toho, že objednatel je sám autorizovanou osobou v jiném oboru stavebnictví, anebo zůstává odpovědnost zhotovitele nedotčena?“ (dále jen „čtvrtá otázka“)
- „Má objednatel, který si u autorizované osoby s příslušnou autorizací objedná dílo, povinnost zajistit jeho následnou kontrolu jinou autorizovanou osobou, anebo nese odpovědnost za správnost a soulad díla s právními předpisy výlučně zhotovitel jakožto autorizovaná osoba ve smyslu § 12 zákona č. 360/1992 Sb.?“ (dále jen „pátá otázka“)
- „Zda a v jakém rozsahu lze použít závěry učiněné pro lhůty správního řízení i v poměrech soukromého práva.“ (dále jen „šestá otázka“)
- „Je soud v dalším řízení mezi týmiž účastníky oprávněn posoudit účinnost téhož odstoupení od smlouvy odlišně, přestože tato otázka již byla pravomocně vyřešena v jiném řízení a byla nezbytným podkladem výroku pravomocného rozsudku?“ (dále jen „sedmá otázka“).
5. První otázku považoval žalovaný za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu žalovaný vytýkal, že směšoval pouhé projevy nespokojenosti vyjádřené v e-mailu ze dne 8. 7. 2023 se zjištěním podstatné vady, tj. že již se dnem 8. 7. 2023 spojoval počátek lhůty bez zbytečného odkladu pro odstoupení od smlouvy. Zdůraznil, že v tomto e-mailu toliko vyjadřoval nespokojenost s průběhem spolupráce, opožděností plnění a nerespektováním zadání a odmítl fakturu vystavenou žalobcem na částku 387 200 Kč. Poukázal na to, že teprve dne 20. 8. 2023 obdržel odborné stanovisko autorizovaného architekta Ing. arch. M. K., z nějž vyplynulo, že žalobcem zpracovaný podklad pro studii (tzv. „Základní informace“) je v rozporu s územním plánem a že až tímto okamžikem získal objektivní vědomost o podstatné vadnosti díla.
6. Při řešení druhé otázky se podle žalovaného odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009), podle které je nezbytné konkrétní délku lhůty „bez zbytečného odkladu“ vždy posuzovat podle okolností případu a zkoumat, zda odklad byl či nebyl zbytečný s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Měl za to, že odvolací soud takto nepostupoval, neboť pouze mechanicky dovodil, že interval mezi odborným zjištěním vady (srpen 2023) a odstoupením od smlouvy (říjen 2023) již nemůže být považován za „bezodkladný“, aniž vzal v úvahu, že žalovaný musel nejprve zajistit odborné posouzení díla, aby mohl spolehlivě ověřit, zda se jedná o vadu podstatnou. Povinnost odstoupit „ihned“ na základě pouhých subjektivních pochybností by podle žalovaného odporovala požadavku právní jistoty. Dodal, že poté, co obdržel odborné stanovisko, musel věc detailně konzultovat se svým právním zástupcem, aby byla formulace odstoupení právně správná a obstála v soudním řízení, což si vyžádalo určitou dobu i vzhledem k obsáhlosti komunikace stran. Poukázal též na to, že nejprve čelil nerealistickému požadavku žalobce na zaplacení více než dvojnásobku sjednané ceny, poté obdržel odborné stanovisko o zásadní vadnosti díla (20. 8. 2023) a po vystavení druhé faktury žalobcem (11. 9. 2023) již přistoupil k odstoupení od smlouvy (25. 10. 2023).
7. Třetí otázku a argumentačně navazující otázky čtvrtou a pátou považoval žalovaný za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud podle něj dovodil kratší lhůtu pro uplatnění práva na odstoupení u žalovaného (že měl žalovaný jednat rychleji než „běžný objednatel“), s ohledem na to, že žalovaný je absolventem stavební fakulty ČVUT a autorizovaným inženýrem ve stavebnictví. Odvolacímu soudu vytýkal, že fakticky vytvořil kategorii „objednatel-odborník“, na kterou dopadá kratší lhůta k uplatnění práv z vadného plnění, judikatura Nejvyššího soudu (žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009) však nečiní rozdíl mezi „odborným“ a „laickým“ objednatelem – posuzuje vždy povahu vady a okolnosti jejího zjištění. K tomu žalovaný dodal, že nadto není architektem ani urbanistou. Podle žalovaného dosud nebylo judikaturně řešeno, zda samotné technické vzdělání objednatele bez odbornosti v daném oboru (urbanismus) může vést ke zkrácení lhůty k odstoupení. Ke čtvrté a páté otázce pak žalovaný namítl pochybení odvolacího soudu, dovodil-li v rozporu s § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., že žalovaný měl být sám schopen odhalit vady díla, neboť byl také autorizovanou osobou. Vyjádřil přesvědčení, že objednatel, který sám disponuje autorizací v jiném oboru, není a nemůže být odpovědný za vady zhotovitele (autorizované osoby v příslušném oboru), na kterém plně zůstává odpovědnost za soulad díla s právními předpisy.
8. K šesté otázce žalovaný uvedl, že odvolací soud při výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ nepřiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014, který se při řešení otázky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup zabýval během veřejnoprávních lhůt. Podle žalovaného nesprávnou aplikací nepřiléhavé judikatury dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný měl reagovat okamžitě, a nezkoumal, zda konkrétní odklad byl či nebyl zbytečný, čímž se odchýlil od judikatury vyžadující posoudit okolnosti konkrétního případu (od již výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012).
9. Ve vztahu k sedmé otázce žalovaný tvrdil, že otázka posouzení odstoupení od smlouvy ze dne 25. 10. 2023 jako platného a účinného již byla mezi účastníky pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 375/2023, v němž byl žalobce (tam v postavení žalovaného) zavázán vrátit žalovanému (tam v postavení žalobce) přijaté plnění právě na základě tohoto odstoupení od smlouvy. Podle žalovaného se odvolací soud dostal do přímého rozporu s tímto závěrem, posoudil-li účinnost odstoupení opačně. Žalovaný odkázal na judikaturu [usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017], podle které výrok pravomocného rozsudku, který beze zbytku vyčerpal posouzení určité předběžné otázky, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nelze jej znovu meritorně přezkoumávat. Dodal, že Nejvyšší soud však dosud neřešil tuto otázku v souvislosti s účinností odstoupení od smlouvy o dílo.
10. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl pro nedůvodnost. Odvolací soud podle něj v souladu s judikaturou posoudil, zda žalovaný odstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu, ani nezkrátil žalovanému lhůtu pro odstoupení. K rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 530/2014 uvedl, že logiku výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ lze uplatnit i v soukromoprávních vztazích. Argumentaci žalované o překážce věci pravomocně rozsouzené považoval za nepřípustně uplatněnou poprvé až v dovolacím řízení. Nadto ji neměl za důvodnou s ohledem na jiný předmět řízení v nyní posuzované věci a ve zmíněném bagatelním řízení (jiné dílo, za které si žalobce vyúčtoval 9 680 Kč), v němž se soud primárně zabýval jinými otázkami než odstoupením od smlouvy.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, proti výroku II o nákladech řízení dovolání žalovaného ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaný se tak zjevně domáhá též jeho zrušení pouze jako výroku akcesorického. Ostatně proti tomuto výroku napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
16. Žalovaný označil jako předpoklad přípustnosti dovolání mimo jiné, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které „mají být posouzeny jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit, tj. posoudit tuto otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z obsahu dovolání není zřejmé, od kterého svého dřívějšího řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění žalovaného) dovolací soud nyní odklonit, tj. kterou již dříve judikaturně vyřešenou otázku by měl nyní dovolací soud vyřešit jinak. Měl-li snad žalovaný uvedenou formulací za to, že má dovolací soud posoudit jinak otázku (či otázky) řešenou (řešené) odvolacím soudem, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). Ve vztahu k této argumentaci tak žalovaný v dovolání řádně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti a v tomto ohledu je dovolání vadné.
17. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. První otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť (oproti přesvědčení žalovaného) odvolací soud nevycházel ze závěru, že lhůta bez zbytečného odkladu pro odstoupení od smlouvy z důvodu vad díla počala běžet již tím, že žalovaný vyslovil subjektivní pochybnosti o řádnosti díla. Zmiňoval-li odvolací soud ve svých úvahách e-mail žalovaného ze dne 8. 7. 2023, činil tak zjevně z důvodu, že v něm žalovaný již vytýkal žalobci opožděnost díla (o níž tedy měl vědomost), která (vedle vadnosti díla) byla dalším z důvodů, pro které žalovaný od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 25. 10. 2023, a též jako důkaz o tom, že žalovaný již v této době věc konzultoval s advokáty. Uvedený e-mail tak odvolací soud posuzoval jako jednu z okolností konkrétního případu v rámci úvahy o tom, zda následné odstoupení od smlouvy bylo žalovaným učiněno bez zbytečného odkladu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, že by ve vztahu k vadnosti díla odvolací soud považoval e-mail ze dne 8. 7. 2023 jako počátek běhu lhůty bez zbytečného odkladu pro odstoupení od smlouvy žalovaným z tohoto důvodu, jak žalovaný předpokládal v dovolání při formulaci první otázky. Naopak odvolací soud počátek běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu spojoval až se dnem 20. 8. 2023, kdy žalovaný obdržel dokument (od Ing. arch. M. K.), který měl podle něj prokazovat vadnost díla a svědčit o podstatném porušení smlouvy. Ostatně sám žalovaný v dovolání při argumentaci k první otázce sice tvrdil, že odvolací soud spojoval počátek běhu lhůty bez zbytečného odkladu již s e-mailem ze dne 8. 7. 2023, ovšem současně odvolacímu soudu vytýkal (v logickém rozporu s předchozím tvrzením) ve vztahu k druhé otázce nesprávné posouzení spočívající v tom, že odvolací soud nepovažoval za lhůtu „bez zbytečného odkladu“ interval dvou měsíců běžící až od odborného zjištění vady (srpen 2023) do odstoupení od smlouvy (říjen 2023), tj. žalovaný sám současně fakticky uvedl, že odvolací soud za počátek běhu dané lhůty považoval až okamžik odborného zjištění vady. Na řešení první otázky vycházející z předpokladu, který v napadeném rozhodnutí není obsažen, proto napadené rozhodnutí nezáviselo.
19. Ani druhá otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při posouzení, zda odstoupení od smlouvy učinil žalovaný bez zbytečného odkladu od zjištění vady díla znamenající podstatné porušení smlouvy, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Ve vztahu k výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení od smlouvy uvedené v § 2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že takto stanovená lhůta pro odstoupení od smlouvy je velmi krátkou lhůtou, která ze své podstaty určitý odklad příslušného jednání umožňuje, avšak takový odklad nesmí být zbytečný. Význam lhůty bez zbytečného odkladu v případě odstoupení od smlouvy podle § 2002 odst. 1 o. z. nepochybně spočívá v ochraně právní jistoty (resp. legitimního očekávání) strany, vůči níž je od smlouvy odstupováno. Odstupující si tudíž musí počínat tak, aby své právo vykonal ihned, jakmile to bude možné. Posouzení otázky, zda v konkrétním případě již marně uplynula lhůta bez zbytečného odkladu, proto není odvislé toliko od samotné skutečnosti, zda strana smlouvy od smlouvy neodstoupila ihned (bezodkladně), nýbrž od toho, zda byl případný odklad odkladem zbytečným (zda šlo o její nedůvodnou nečinnost). Obecně platí, že vznikne-li někomu právo učinit ve lhůtě bez zbytečného odkladu právní jednání, měl by svého práva využít neprodleně. Pokud tak bez jakéhokoli důvodu neučiní a své jednání odkládá, lze takový odklad zásadně považovat za zbytečný. O zbytečný odklad se však nejedná, pokud mu v příslušném (bezodkladném) právním jednání (dočasně) brání určité legitimní důvody. Legitimním důvodem pro odklad tak může být typicky potřeba zjištění nezbytných informací pro zvážení příslušného právního jednání (a jeho dopadů do sféry jednající osoby), či nutnost určitého časového úseku pro samotné vyhodnocení těchto informací a provedení rozhodovacího procesu (např. u právnických osob, kde může být rozhodnutí o provedení právního jednání navázáno na interní rozhodnutí příslušných orgánů; takovou potřebu však s přihlédnutím k individuálním okolnostem nelze vyloučit ani u osoby fyzické). I v takových případech je však třeba důsledně posuzovat, zda proces zjišťování nezbytných informací či rozhodovací proces nenesou znaky bezdůvodného odkládání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022).
21. Žalovaný se v dovolání mýlil, měl-li za to, že odvolací soud pouze „mechanicky dovodil“, že interval mezi odborným zjištěním vady (20. 8. 2023) a odstoupením od smlouvy (25. 10. 2023) nemůže být považován za bezodkladný. Odvolací soud totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu fakticky posuzoval s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci, zda odstoupení od smlouvy takto učiněné, lze považovat za uskutečněné bez zbytečného odkladu, tj. zda odklad (časový interval) mezi zjištěním vady a odstoupením od smlouvy žalovaným byl zbytečným (bezdůvodným). Přihlížel přitom ke všem zjištěným okolnostem případu a zjevně posuzoval i to, zda i žalovaným tvrzená potřeba konzultace s advokátem pro účely sepisu odstoupení nenesla znaky bezdůvodného odkládání, vycházel-li ze zjištění, že určité konzultace žalovaného o uvedené věci s advokáty probíhaly již v červenci 2023 (tj. že v době, kdy žalovaný poté na základě odborného posouzení jiné osoby zjistil podstatnou vadu díla, již nešlo o první seznámení advokáta s danou věcí), že v e-mailu ze dne 31. 7. 2023 žalovaný sděloval žalobci, že jeho výstup je pro něj bezcenný, a že již v e-mailu ze dne 11. 9. 2023 (tj. již více než měsíc před tím, než žalovaný od smlouvy odstoupil) žalovaný odmítl žalobcem vystavenou fakturu s tím, že si u dotčených orgánů ověřil, že žalobcem zpracované výkresy studie jsou na daném území nepovolitelné. Přihlédl i k tomu, že od žalovaného jako osoby, která se zabývá i spory ve stavebnictví, bylo možno očekávat vyšší míru povědomí o právu odstoupit od smlouvy bez zbytečného odkladu, trpí-li dílo vadami, jimiž byla smlouva porušena podstatným způsobem.
22. Vzhledem k výše uvedenému nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání ani obdobné námitky žalovaného o tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, uplatněné v rámci argumentace k šesté otázce.
23. Řešení šesté otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující, neboť žalovaný patrně přehlédl, že závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014, na které odvolací soud odkazoval v napadeném rozhodnutí (srov. odstavec 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí), odpovídají výše citovaným judikaturním závěrům přijatým k výkladu § 2002 o. z. Ostatně v citovaném rozhodnutí zmínil Nejvyšší soud uvedené závěry právě jako závěry přijímané judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve vztahu k lhůtě „bez zbytečného odkladu“ jako lhůtě hmotného práva stanovené soukromoprávními předpisy, a vycházel z nich podpůrně pro výklad této lhůty i ve správním právu.
24. Pro napadené rozhodnutí nebylo určující ani řešení třetí, čtvrté a páté otázky (na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Oproti přesvědčení žalovaného totiž odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedovodil „kratší lhůtu“ pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o dílo u žalovaného v důsledku jeho obecně technického vzdělání, ani menší odpovědnost žalobce za vady díla v důsledku toho, že žalovaný je sám autorizovanou osobou v jiném oboru stavebnictví, či závěr, že by snad žalovaný měl sám rozpoznat vady díla. Jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud posuzoval postavení žalovaného (jako osoby, která se zabývá spory ve stavebnictví a lze tak u ní předpokládat obecně vyšší míru povědomí o tom, že při podstatném porušení smlouvy vadami díla je třeba odstoupit od smlouvy bez zbytečného odkladu) pouze jako jednu z okolností při hodnocení, zda odklad (časový interval) mezi zjištěním vady žalovaným (na základě odborného posouzení jiné osoby) a odstoupením od smlouvy (učiněným žalovaným prostřednictvím jeho advokáta) lze považovat za „zbytečný odklad“ ve smyslu výše citované judikatury. Třetí, čtvrtá i pátá otázka se tak míjí s právním posouzením, na kterém bylo napadené rozhodnutí založeno, a tudíž nemohou založit přípustnost dovolání.
25. Dovolání není přípustné ani pro řešení sedmé otázky, kterou také odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Žalovaný totiž uvedenou otázku zakládá na skutkovém předpokladu, že v jiném soudním řízení byla posuzována účinnost téhož odstoupení od smlouvy o dílo, ovšem již z tvrzení účastníků v průběhu řízení a ze skutečností, z nichž odvolací soud vycházel (srov. skutková zjištění obsažená v odstavci 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v odstavci 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je zřejmé, že předmětem posouzení v řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 27 C 375/2023 (v němž žalovaný vystupoval v pozici žalobce) bylo odstoupení od jiné smlouvy o dílo uzavřené již dříve mezi týmiž účastníky (byť šlo o odstoupení od smlouvy učiněné také dopisem ze dne 25. 10. 2023). Tato jiná smlouva se týkala požadavku žalovaného na zpracování podkladu pro podnikatelský záměr investora – posouzení reálných možností výstavby na pozemcích v k. ú. [k.ú.], parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela], žalobce za zpracování tohoto podkladu obdržel od žalovaného odměnu (vrácení žalovaným zaplacené ceny tohoto jiného díla bylo předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 27 C 375/2023) a až následně (na základě provedení tohoto předchozího díla) si žalovaný objednal u žalobce zhotovení studie (předmětu díla nyní posuzované smlouvy o dílo). V jiném soudním řízení tedy soud prvního stupně neposuzoval otázku účinnosti odstoupení od smlouvy o dílo na zpracování studie (a pravomocně o ní nerozhodl), nýbrž řešil otázku účinnosti odstoupení od jiné (předchozí) smlouvy o dílo. Při takovém skutkovém stavu (odlišném od skutkového stavu prezentovaného žalovaným v dovolání) odvolací soud neměl důvod řešit sedmou otázku. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti pro vady).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 10. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu