Plný text
23 Cdo 3099/2025-1061
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce P. Š., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Stav consult, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 5 257 661,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2025, č. j. 28 Co 77/2023-1031, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 790 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 7 161 614,70 Kč s příslušenstvím jako slevy z ceny díla, případně jako náhrady škody (pokud by sleva z ceny díla zcela nepokrývala náklady na odstranění vad). Tvrdil, že strany spolu dne 18. 3. 2011 uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly specifikované stavební úpravy v žalobě označené nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Dílo bylo předáno dne 12. 6. 2015, přičemž žalobce byl přesvědčený, že dílo vykazovalo vady spočívající v použití střešní krytiny neodpovídající projektové dokumentaci pro výběr dodavatele (tzv. „zadávací dokumentaci“) a v dalších vadách střešní krytiny (za které žalobce požadoval slevu z ceny díla ve výši 5 586 758 Kč), dále byla vadná betonová podlaha (jíž měla odpovídat sleva z ceny díla 1 154 400 Kč), nesprávně umístěná kari síť (za níž požadoval žalobce slevu z ceny díla ve výši 260 910,83 Kč), vadné dveře (uplatňovaná sleva z ceny díla 30 784,20 Kč), uvolněné objímky svodů dešťové vody (uplatňovaná sleva z ceny díla 37 104,28 Kč), chybějící geigery (lapače střešních splavenin, za které žalobce požadoval slevu z ceny díla ve výši 10 346,73 Kč), chybějící nátěry (uplatňovaná sleva z ceny díla 50 000 Kč) a chybějící nebo vadné klempířské olemování (uplatňovaná sleva z ceny díla 31 310,66 Kč).
2. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 5 C 1/2018-924, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2 081 731 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 5 079 883,70 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu (výroky III až V).
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jednak v části výroku I, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 903 953 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), jednak ve výroku II o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 5 079 883,70 Kč s příslušenstvím (výrok II napadeného rozsudku), změnil jej v části výroku I tak, že žaloba o zaplacení 177 778 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok III napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV až VII).1.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroků II a III dovoláním, v němž formuloval tři otázky, na jejichž řešení podle jeho názoru napadený rozsudek závisí a které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalobce předně brojil proti závěru, že porušení norem ČSN je v projednávané věci nerozhodné jen proto, že jde obecně o normy nezávazné. Podle dovolatele se totiž v daném případě staly součástí vymezení předmětu díla, neboť na ně smlouva o dílo výslovně odkazovala; jejich nedodržení proto mělo být posouzeno jako vadné plnění, a to ve vztahu ke klempířským pracím a vadné betonové podlaze.
3. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalovaná jakožto zhotovitel za vady betonové podlahy podle § 561 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, neodpovídá, neboť jejich příčinou měly být nedostatky podkladů předaných žalobcem jako objednatelem, které žalovaná nebyla s to rozpoznat („majitel stavební firmy“ totiž podle odvolacího soudu neměl potřebnou odbornost ke kontrole statického výpočtu). Dovolatel zdůraznil, že povinností zhotovitele bylo vypracovat realizační dokumentaci, a právě v ní měly být technické detaily dopracovány a případné vady zadání odhaleny. Jestliže zhotovitel tuto povinnost nesplnil, nemůže se podle dovolatele odpovědnosti zprostit odkazem na vady podkladů ani na tvrzený nedostatek odbornosti osob jednajících za zhotovitele.
4. Konečně žalobce zpochybňoval také způsob, jímž odvolací soud určil výši přiznané slevy z ceny díla podle stavu a cen k okamžiku předání díla v roce 2015. Namítal totiž, že v situaci, kdy byla samotná existence vad mezi stranami sporná a byla prokazována rozsáhlým znaleckým dokazováním, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby vady nejprve odstranil na vlastní náklady, neboť by tím znemožnil jejich další dokazování; současně však oddalování oprav vede k růstu skutečných nákladů.
5. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výrocích II a III zrušil a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, uvedla, že žalobce v dovolání především zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a označila jeho dovolací argumentaci za nepřípustnou a nedůvodnou. Navrhla tak dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.1.
2. Žalobce v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaná neodpovídá za vady betonové podlahy, neboť jejich příčinou byla žalobcem dodaná nevhodná zadávací dokumentace (statický výpočet), jejíž vady žalovaná nemohla ani při vynaložení odborné péče zjistit. Podle žalobce ovšem žalovaná nesplnila svou povinnost vypracovat realizační dokumentaci; kdyby ji splnila, případné chyby v zadávací dokumentaci by najevo vyšly.
3. Uvedenou námitkou však žalobce pouze zpochybňuje závěr o zjistitelnosti vady zadávací dokumentace, který má povahu skutkového zjištění (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5094/2008). Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.
4. Odvolací soud přitom vyšel z toho, že by ani při vypracování prováděcí dokumentace vada statického výpočtu nebyla odhalena (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku). Tvrdí-li žalobce opak, staví tím svou dovolací argumentaci na vlastní verzi skutkových zjištění, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Tato námitka žalobce tak přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
5. Dovolatel dále namítá, že technické normy ČSN se staly součástí smluvního vymezení díla, a proto jejich nedodržení automaticky představuje vadu díla. Touto námitkou dovolatel zpochybňuje jednak způsob, jakým odvolací soud rozhodl o jeho nároku na zaplacení částky 1 154 400 Kč jako slevy z ceny díla za vadně vybetonovanou podlahu, a dále zamítnutí jeho žaloby v rozsahu částky 30 322,66 Kč jako slevy z ceny díla za vady spočívající v chybějícím nebo vadném klempířském olemování.
6. Soudy nižších stupňů však v projednávaném řízení svá rozhodnutí ohledně tvrzených vad betonáže podlahy na závěru, že porušení technických norem ČSN nepředstavuje vadu díla, (výlučně) nezaložily. Vycházely totiž primárně z toho, že jedinou zjištěnou vadou betonové podlahy byly smršťovací trhliny (způsobené nesprávnou zadávací dokumentací, k tomu viz shora), avšak v otázce dilatačních celků podlaha odpovídala normě ČSN 74 4505 a ostatní žalobcem tvrzené vady nebyly shledány vadami díla (srov. body 12 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož uvedený skutkový závěr se žalobci nepodařilo dovoláním nijak zpochybnit, ve vztahu k nárokům na slevu za vady betonové podlahy nemůže žádný další dovolací důvod (zpochybňující závěr, zda byl předmět díla vymezen také prostřednictvím technických norem ČSN) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 1.
2. Ani ve vztahu k chybějícímu nebo vadnému klempířskému olemování soudy nižších stupňů nevycházely (výlučně) z toho, že porušení technických norem ČSN nepředstavuje vadu díla. Odvolací soud totiž v dané souvislosti vyšel také z toho, že žalobce námitku vady spočívající v rozporu díla s příslušnými technickými normami uplatnil opožděně, až v rámci odvolacího řízení (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Namítá-li přitom dovolatel, že danou námitku uplatnil včas, i v tomto případě patrně přehlíží, že Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Za těchto okolností se ani odlišné posouzení dovolatelem formulované otázky, zda odchylka klempířského olemování od technických norem ČSN v daném případě představovala vadu díla, nemůže v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, a jeho dovolání je proto také v tomto rozsahu nepřípustné (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003).
3. Žalobce v dovolání konečně zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, které při určení adekvátní slevy z ceny díla vycházely z cen a nákladů na opravy jednotlivých vad k okamžiku předání díla (z cen z roku 2015) a nikoli k okamžiku vydání rozsudku soudu prvního stupně, resp. napadeného rozsudku, jak navrhoval žalobce. Okamžitým odstraněním vad opravou by totiž žalobce znemožnil prokázání jejich skutečné příčiny.
4. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť řešení žalobcem předkládané otázky rozhodného okamžiku pro určení výše slevy z ceny díla vyplývá přímo ze zákona, konkrétně ze zcela jasné (výklad nevyžadující) dikce § 439 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 564 obch. zák., podle něhož nárok na slevu z ceny díla odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by měl předmět díla bez vad, a hodnotou, kterou měl předmět díla dodaný s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění. Nejvyšší soud přitom opakovaně uvedl, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019).
5. Skutečnost, že řešení žalobcem formulované otázky rozhodného okamžiku pro stanovení slevy z ceny díla nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, potvrzuje také ustálená judikatura Nejvyššího soudu představovaná např. rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, podle něhož je výše slevy určována rozdílem hodnoty díla bez vad a hodnotou vadného díla a časovým okamžikem pro určení těchto hodnot je uskutečnění plnění (dodání). Výchozími skutečnostmi pro posouzení výše slevy bude zejména rozsah vadnosti díla, závažnost vad, popř. jak vady omezují či komplikují užívání nebo snižují životnost věci a dále lze při úvaze o výši slevy vzít v úvahu i další okolnosti. Výši slevy je nutné stanovit s ohledem na rozhodné okolnosti případu, obvykle proto nelze slevu ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad. Přitom je však třeba mít na paměti, že základním požadavkem, který je třeba respektovat, je, aby byla objednateli prostřednictvím tohoto práva (nároku) z odpovědnosti za vady vytvořena (zejména ekonomická) situace blížící se stavu, kdyby mu bylo plněno bez vad (shodně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013, či ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 514/2022). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od závěrů citovaných rozhodnutí nijak neodchýlil.1.
2. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
3. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením dobrovolně, může se žalovaná domáhat jeho výkonu (exekuce).
V Brně dne 22. 7. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu