Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. v právní věci žalobkyně Zásahová služba s.r.o., se sídlem v Praze 7, Holešovice, U Pergamenky 1145/12, identifikační číslo osoby 24295507, zastoupené Mgr. Zdeňkem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované SIDA s.r.o., se sídlem v Prostějově, Krapkova 3421/28, identifikační číslo osoby 60697148, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o žalobě na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 Cm 1/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2024, č. j. 4 Cmo 31/2024-221, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud žalované uložil jednak povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v částce 70 000 Kč, jednak povinnost zaslat na adresu sídla žalobkyně omluvu v navrhovaném znění. Žalobkyně tvrdila, že jako společnost podnikající v oblasti poskytování služeb ostrahy majetku a osob vytvořila platformu KRUH, jejímž hlavním úkolem je zajistit kontrolu objektů zásahovými jednotkami v terénu. Žalovaná rovněž podniká v oblasti poskytování služeb ostrahy majetku a osob. Na základě smlouvy ze dne 21. 2. 2013 se žalovaná zapojila do projektu KRUH. Podle žalobkyně zneužila žalovaná přístup k údajům souvisejícím s ochranou objektů, k nimž měla podle smlouvy přístup, a v září 2021 poté, co přestala v rámci projektu KRUH poskytovat své služby, oslovila majitele ochráněných objektů v rámci projektu KRUH s nabídkou svých vlastních služeb ochrany a v těchto nabídkách uváděla nepravdivá tvrzení, jež byla způsobilá vyvolat dojem, že jejich objekty nejsou v rámci projektu KRUH odpovídajícím způsobem zajištěny. Dále žalovaná v téže době sdělila několika dodavatelům systému Jablotron v okresu Prostějov, že výjezdy zásahové skupiny v regionu Prostějov zajišťuje jiná služba prostřednictvím převážně invalidních důchodců. Konečně měla žalovaná rovněž v září 2021 sdělit některým provozovatelům DPPC-PCO, že ukončila svou činnost v rámci projektu KRUH a klienti mohou využít jejích služeb.
2. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 74 Cm 1/2022-129, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč (výrok I), dále žalované uložil povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu navrhovaného znění (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok I napadeného rozsudku) a ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu výroku I) dovoláním, v němž uplatnila důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepřihlédl-li k absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené mezi stranami dne 21. 2. 2013. Absolutní neplatnost předmětné smlouvy pak žalovaná shledávala v tom, že stranami nebyl dostatečně určen obsah vzájemných závazků. Podle mínění žalované posouzení platnosti předmětné smlouvy má přímý vliv na rozhodnutí věci samé.
5. Dále žalovaná namítala, že soudy obou stupňů posoudily věc podle nesprávného právního předpisu. K tomu uváděla, že smlouva byla stranami uzavřena ještě za předchozí právní úpravy, a proto i jednání žalované mělo být posuzováno nikoliv podle platné právní úpravy, nýbrž podle § 44 až 55 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. I v této otázce se odvolací soud podle žalované měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 42/2021.
6. Žalovaná v dovolání rovněž zpochybňovala aktivní věcnou legitimaci žalobkyně. Podle jejího názoru nemůže závěr odvolacího soudu o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně obstát, přičemž závěry, které soudy v tomto směru učinily, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
7. Konečně žalovaná dovoláním zpochybnila i závěr odvolacího soudu, že se strany nacházejí ve vzájemném poměru soutěžitelů. Podle žalované je tomto závěr nesprávný, neboť nejde o rovnocenné subjekty, které by si vzájemně konkurovaly ve stejném regionu. I v tomto směru se podle názoru žalované odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná soudům též vytkla, že ve vztahu k prokázání soutěžního vztahu stran nevyužily svého oprávnění podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
8. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně podrobně zpochybnila dovolací argumentaci žalované. Uvedla, že dovolání zčásti trpí vadami a že je ve zbylém rozsahu nepřípustné, a navrhla proto, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. V části, v níž žalovaná namítala, že závěr odvolacího soudu o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně nemůže obstát (viz bod 6 odůvodnění shora), dovolání trpí vadou spočívající v nedostatku obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem ohledně této námitky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak, pak nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024).
13. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023).
14. Jestliže žalovaná v dovolání pouze uvedla, že závěry soudů nižších stupňů o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně nemohou obstát, aniž by alespoň dostatečně určitým slovním popisem identifikovala rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, a tuto není lze identifikovat ani z vymezení dovolacího důvodu, potažmo celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), pak žalovaná v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhá citace (části) § 237 o. s. ř. totiž řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. není.
15. V rozsahu uvedené námitky tak dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
16. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalované (viz body 4, 5 a 7 odůvodnění shora).
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Namítla-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepřihlédl-li k absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené mezi stranami dne 21. 2. 2013, nemůže tato její námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť na jejím posouzení není napadené rozhodnutí založeno. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud v předmětné věci nezaložil své právní posouzení na závěru o porušení smluvní povinnosti žalovanou, ale ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že vytýkané jednání žalované bylo jednáním sledujícím soutěžní cíle a jako takové bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
20. K tomu dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že jednáním v nekalé soutěži je pouze takové jednání, které na základě individuálního posouzení věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem naplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. Právní úprava nekalé soutěže chrání hospodářskou soutěž jako takovou. Ochrana hospodářské soutěže znamená na straně jedné dodržení fair pravidel soutěže, zejména nastavení alespoň srovnatelných výchozích podmínek nutných pro to, aby výsledky, jichž soutěžitel dosáhl, odpovídaly především jeho poctivě vynaloženému úsilí, na straně druhé vyžaduje též zachování přiměřeně „bezpečného“ trhu pro zákazníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4297/2018). Jednoduše vyjádřeno, jednání v nekalé soutěži je zakázáno zákonem, z čehož se odvíjí jeho povaha jako tzv. civilního deliktu, nikoliv nároku vyplývajícího z porušení smlouvy.
21. Ani další námitka žalované, podle které soudy obou stupňů posoudily věc podle nesprávného právního předpisu, vycházely-li z právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to již z toho důvodu, že ji žalovaná uplatňuje teprve v dovolacím řízení. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani doposud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).
22. K tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud ve svém rozhodování formuloval ve vztahu k právům stanoveným na ochranu proti nekalé soutěži závěr, podle kterého (dle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení práva na ochranu před nekalou soutěží, resp. spjatých s (pouhou) způsobilostí závadného jednání přivodit jiným soutěžitelům či zákazníkům újmu (typicky spojených s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2569/2022, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 679/2024).
23. Byl-li tedy v projednávané věci žalobkyní uplatněn deliktní nárok (nároky) na odčinění nemajetkové újmy prostřednictvím poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže při posouzení, podle jaké právní úpravy se bude takový nárok (nároky) posuzovat, měl za rozhodující, kdy došlo ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod číslem 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3206/2020).
24. Ani námitka, jejímž prostřednictvím žalovaná zpochybňuje také závěr odvolacího soudu, že se strany nacházejí ve vzájemném poměru soutěžitelů, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť jejím prostřednictvím žalovaná pouze napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). K tomu Nejvyšší soud dodává, že ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022).
25. Shora uvedená argumentace se uplatní i potud, zpochybňuje-li žalovaná skutková zjištění soudů obou stupňů ve vztahu k jejich závěru o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně. V projednávané věci navíc závěry soudů nižších stupňů týkající se aktivní věcné legitimace žalobkyně neobsahují ani žádný žalovanou tvrzený extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně specifikovaných) důkazů, a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
26. Vytýká-li žalovaná konečně soudům nižších stupňů, že ve vztahu k prokázání soutěžního vztahu stran nevyužily svého oprávnění podle § 118a o. s. ř. a nepoučily žalobkyni o nutnosti tvrdit a prokázat rozhodná skutková tvrzení, namítá tím ve skutečnosti pouze vady řízení. K vadám řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost).
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu