Plný text
23 Cdo 325/2026-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce F. N., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované H. S., zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 9 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 376/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 25 Co 145/2025-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 54 147,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 10 C 376/2023-273, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky celkem 9 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak jej ve výroku II a I potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobce v řízení tvrdil, že pro žalovanou postavil dva řadové rodinné domy, přičemž cena jednoho domu činila 4 500 000 Kč. Žalovaná tak měla žalobci uhradit celkem částku 9 000 000 Kč, která měla být splatná až po kolaudaci obou domů. Soudy měly naopak za prokázané tvrzení žalované, že smluvená cena jednoho domu byla 4 000 000 Kč, celkem tedy 8 000 000 Kč, a žalovaná smluvenou cenu hradila postupně k výzvám žalobce podle tzv. prostavěnosti budovaných domů. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na předložené výpisy z komunikace mezi účastníky, na výpovědi svědků a na tvrzení účastníků. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že okolnosti vzniku smluvního vztahu účastníků nebyly typické, neboť ohledně výstavby domů nebyla uzavřena žádná písemná smlouva a účastníci vše řešili ústně, čemuž odpovídal i způsob úhrady ceny domů. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že cenu za řadové domy podle dohody se žalobcem uhradila, proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení (i) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky způsobu zániku peněžitého závazku ze strany dlužníka, (ii) otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky zániku peněžitých závazků hrazených hotovostním způsobem, a (iii) otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení rozložení důkazního břemene.
5. K otázkám (i) a (ii) dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily tvrzení žalované o způsobu zániku jejího závazku uhradit kupní cenu. Odvolací soud se měl při posouzení této otázky odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále dovolatel namítl, že jestliže žalovaná neprokázala (případně ani netvrdila), že k zániku závazku došlo v místě bydliště žalobce, a jestliže soudy dovodily, že žalovaná splnila závazek úhradou kupní ceny osobě odlišné od žalobce (manželce žalobce), nedošlo k zániku závazku zákonným způsobem. Rovněž jestliže úhradu ceny provedl syn žalované a nikoliv žalovaná, měly se soudy zabývat otázkou zmocnění žalované k takovému právnímu jednání.
6. Otázku (iii) týkající se nesprávného posouzení rozložení důkazního břemene dovolatel odůvodnil tím, že mohl být pro neunesení důkazního břemene neúspěšný toliko ve vztahu k částce 1 000 000 Kč, ve vztahu k zániku závazku ve výši 8 000 000 Kč totiž tížilo důkazní břemeno žalovanou, přičemž v této souvislosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod č. 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7. Dovolatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
8. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Dovolání v části námitek týkajících se zmocnění syna žalované k předání jednotlivých úhrad ceny domů, jakož i plnění neoprávněné osobě (manželce žalobce), neobsahuje zákonem požadovanou náležitost spočívající v uvedení, čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.). Dovolatel pouze uvedl, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákonná pravidla pro zánik závazku. Vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak totiž bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když zástupci dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Dovolatel však v tomto směru ve svém dovolání nevymezil, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se s ohledem na právní posouzení věci odvolacím soudem mohou nabízet, má dovolací soud řešit, u níž by navíc tvrdil naplnění některého z uvedených předpokladů přípustnosti. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
15. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.
16. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
17. Otázkami (i) a (ii) dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu (případně soudu prvního stupně) o prokázání zániku závazku žalované uhradit žalobci cenu za dodané nemovitosti. Dovolatel však prostřednictvím těchto otázek nenapadá správnost právního posouzení věci, nýbrž pouze rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu o zaplacení kupní ceny žalovanou. Námitky dovolatele, že žalovaná neuvedla konkrétní tvrzení a nepodložila je konkrétními důkazy a soudy nižších stupňů tak nemohly dospět k závěru, že závazek vůči žalobci splnila, nemohou založit přípustnost dovolání. Skutkové závěry odvolacího soudu, a tedy ani závěr o tom, že žalovaná ceny za dodané domy hradila postupně na základě výzev žalobce, nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
18. Otázka (iii) týkající se nesprávného posouzení rozložení důkazního břemene přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Dovolatel namítá, že soudy pochybily, jestliže dospěly k závěru, že žalobce neprokázal svou verzi skutkového stavu, neboť podle dovolatele ohledně úhrady ceny za domy netížilo důkazní břemeno žalobce, nýbrž žalovanou, přičemž v této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Hypotéza hmotněprávní normy vymezuje vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). Z logiky sporného řízení rovněž vyplývá, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3135/2016).
20. Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch; smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.), nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
22. V projednávané věci odvolací soud (a soud prvního stupně) dospěl k závěru, že žalovaná prokázala svou verzi skutkového stavu, tj. že sjednaná cena domů činila 4 000 000 Kč, celkem tedy 8 000 000 Kč, kterou uhradila žalobci postupně na jeho výzvy podle tzv. prostavěnosti budovaných domů, přičemž v této souvislosti odkázal na konkrétní skutková zjištění, jenž naopak vylučují skutkovou verzi žalobce, že cena jednoho domu byla 4 500 000 Kč a že žalovaná ceny domů neuhradila. Odvolací soud tak o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu. Proto na žalobcem formulované otázce o rozložení břemene důkazního a jeho neunesení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
23. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
24. Námitkami o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jakož i o nevypořádání se s námitkou žalobce o pravosti důkazů předložených žalovanou, dovolatel ve skutečnosti neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vady řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů, konkrétně vady odůvodnění napadeného rozsudku. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
25. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že dovolateli bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, a pouze nesouhlasil s jeho skutkovými závěry.
26. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
27. Žalobce ve vztahu k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku rovněž namítá, že odvolací soud neuvedl, z jakého důvodu vedlo neunesení důkazního břemene žalobce k tvrzení o ujednané splatnosti ceny domů po kolaudaci uvedených domů k zamítnutí žaloby (z jakého důvodu byla tato skutečnost rozhodná). Jak uvedeno již shora, tato námitka žalobce se míjí s posouzením věci odvolacím soudem, neboť ten své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem ve vztahu k ujednané splatnosti závazku jako k (jediné) rozhodné skutečnosti, ani nezamítl nárok žalobce jako předčasný, jak tvrdí žalobce v dovolání, nýbrž své rozhodnutí založil na tom, že měl ve shodě se soudem prvního stupně za prokázanou skutkovou verzi žalované (body 22 a násl. napadeného rozhodnutí).
28. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud posoudil dovolání podle jeho celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
29. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v části nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), ve zbývající části pak není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 8. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu