Plný text
23 Cdo 3256/2018-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ILTEGRO spol. s r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované DOVRA spol. s r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 525.951 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 123/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2018, č. j. 8 Co 3/2018-144, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 26 C 123/2017-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 293.363 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku). Žalobu co do částky 232.588 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I., změnil tak, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 293.363 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by měla být právní otázka posouzena jinak“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, tj. ve výroku prvním, druhém a třetím, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku včasného přijetí návrhu s tím, že se v řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka totiž svou argumentací, že žalovaná cenovou nabídku z 3. 8. 2016 nikdy nepřijala s tím, že cenová nabídka byla časově omezená, zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu. Podle zjištění odvolacího soudu žalovaná začala zboží odebírat na základě cenové nabídky ze dne 3. 8. 2016, přijala tak návrh na uzavření smlouvy. Nedošlo přitom k další oboustranné dohodě o změně původní ceny.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Výše citované závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 se uplatní i ve vztahu k dalším námitkám v dovolání, jimiž dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 234c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu