Plný text
23 Cdo 3295/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně TONERMARKET s.r.o., se sídlem [adresa] PSČ 772 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Evou Kubartovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované LIVE TELECOM a.s., se sídlem [adresa] PSČ 180 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 23, o zaplacení 21 801 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 181/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014, č.j. 35 Co 492/2013-107, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy Kubartové, advokátky se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2014, č.j. 35 Co 492/2013-107, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. září 2013, č. j. 12 C 181/2013-72, kterým byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2013, č. j. 12 C 181/2013-24.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně věc posoudil podle § 58 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odvolání žalované není důvodné, jestliže soud prvního stupně učinil závěr, že u žalované nebyl shledán omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odporu. Oba soudy aplikovaly § 21 odst. 1 o. s. ř., podle jehož písmene a) jedná za právnickou osobu člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen nebo podle písmene b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen. Oba soudy proto neuznaly za omluvitelný důvod nepodání včasného odporu skutečnost, že oba členové představenstva měli dovolenou (R. Š. - předseda představenstva od 5. 8. 2013 do 17. 8. 2013 a Ing. D. L. od 19. 7. 2013 do 4. 8. 2013), a že proto žalovaná nemohla podat včas odpor proti platebnímu rozkazu doručenému do datové schránky žalované dne 19. 7. 2013, jestliže za společnost žalované jednají vždy minimálně dva členové představenstva a ti měli v rozhodné době dovolenou. V dané věci soudy vyšly jednak ze zjištění z výpisu z obchodního rejstříku žalované, podle něhož bylo v rozhodné době statutárním orgánem tříčlenné představenstvo, a žalovaná nikdy netvrdila, že třetí člen představenstva nemohl jednat společně s dalším členem představenstva, ale zejména ze zjištění, že žalované nebránil žádný důvod, proč by nemohl být ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. pověřen k jednání za žalovanou v době nepřítomnosti předsedy představenstva jeho další člen představenstva nebo její zaměstnanec. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2921/2004, uvedl, že v občanském soudním řízení se neuplatní při procesních úkonech za společnost ustanovení ze stanov nebo společenské smlouvy, které stanoví, že společnost navenek zastupuje více jednatelů společně.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, z nichž některé nebyly dosud dovolacím soudem řešeny.
Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka procesního charakteru, a to, zda-li je k posouzení sporu souvisejícího s poskytováním telekomunikačních služeb věcně příslušný obecný soud či naopak Český telekomunikační úřad, a to i v případě, že zákazník žaluje poskytovatele telekomunikačních služeb o bezdůvodné obohacení. Žalovaná je přesvědčena, že rozhodování v dané věci nepatří do pravomoci obecného soudu, ale Českého telekomunikačního úřadu. Žalovaná má rovněž za to, že soudy nesprávně posoudily důvody omluvy zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznila, že za společnost žalované mohli jednat minimálně dva členové představenstva a ti čerpali v rozhodném období od 19. 7. 2013 do 17. 8. 2013 dovolenou a nebyli tak společně přítomni k zajištění chodu společnosti.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2013, č. j. 12 C 181/2013-24, se vyhovuje.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí, neboť se ztotožňuje s právním posouzením věci oběma soudy. Zdůraznila, že bylo na žalované, aby členové představenstva řádně dbali o chod společnosti, kdy měli zajistit zastupování společnosti navenek při nepřítomnosti členů statutárního orgánu, a pokud tak neučinili, nebylo ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. osvědčeno, že byl omluvitelný důvod pro zmeškání podání odporu proti platebnímu rozkazu. Žalobkyně nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky o nedostatku pravomoci soudů k projednání věci, neboť žaloba o vydání bezdůvodného obohacení do pravomoci soudů náleží.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Domnívá-li se dovolatelka, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka procesního charakteru, a to, zda-li je k posouzení sporu souvisejícího s poskytováním telekomunikačních služeb věcně příslušný obecný soud či naopak Český telekomunikační úřad, a to i v případě, že zákazník žaluje poskytovatele telekomunikačních služeb o bezdůvodné obohacení, je třeba konstatovat, že tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a to v rozhodnutích ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005 a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 205/2011, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného provozovatelem veřejné telekomunikační sítě na úkor uživatele sítě tím, že od něho přijal platby, je dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Jedině, pokud by se jednalo o plnění ze smlouvy a nikoliv o plnění bez právního důvodu, spor by měl v souladu s § 129 zákona č. 127/2005 Sb. rozhodovat Český telekomunikační úřad.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi řešil i otázku zastupování společnosti při procesních úkonech, kdy odvolací soud tuto ustálenou judikaturu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2921/2004) správně aplikoval při posouzení omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud správně v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že není omluvitelným důvodem zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, jestliže předseda představenstva žalované R. Š. nebyl v době doručení platebního rozkazu na dovolené a mohl procesní úkon – podání odporu učinit. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je třeba respektovat právní názor, že jednatel, který není podle § 133 odst. 1 obchodního zákoníku v hmotněprávních vztazích oprávněn jednat jménem společnosti samostatně, je způsobilý sám podat návrh na zahájení soudního řízení, popř. pověřit advokáta universální plnou mocí k zahájení řízení a k dalším procesním úkonům, tedy i v daném případě k podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. K. H. senátu