23 Cdo 3340/2024

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce ak. arch. Zdeňka Deyla, se sídlem v Praze 3, Sabinova 277/10, identifikační číslo osoby 40878155, zastoupeného Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalované Botanické zahradě hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 7, Trojská 800/196, identifikační číslo osoby 00064572, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 Co 24/2021-1631, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1411, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 478 870 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 59 254 Kč s příslušenstvím (výrok II) a další část požadovaného příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV a V).

2. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 268 334 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 210 536 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

3. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl následně na základě dovolání žalované zrušen v rozsahu potvrzující části výroku I a ve výrocích II a III rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1031/2023, a věc byla odvolacímu soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 Co 24/2021-1631, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 268 334 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně formulovala otázky týkající se promlčení nároku žalobce, posouzení, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, a otázky týkající se aktivní věcné legitimace žalobce.

6. Žalovaná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posuzoval, zda uplynula promlčecí doba objektivní i subjektivní, ačkoli zákon ve vztahu k promlčení práva autora na odměnu podle § 13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, neupravuje objektivní i subjektivní promlčecí dobu a bylo tak na místě aplikovat pouze § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) stanovující toliko promlčecí dobu s objektivně určeným počátkem. Rovněž namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobce bylo promlčeno či nikoli. Ohledně posouzení, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka namítala, že odvolací soud neuvedl, o které důkazy opřel své závěry o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. V tomto ohledu namítala rovněž překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud strany neseznámil s tím, že rozsudek hodlá opřít o závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

7. Dovolatelka namítala, že samotný závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odchyluje od ustálené judikatury, podle níž jsou v tomto směru rozhodné skutečnosti, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání. Odvolací soud naopak své posouzení založil na okolnostech, které tu byly v okamžiku vzniku práva žalobce. Dovolatelka citovala řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedla, že podle judikatury je předpokladem výjimečného závěru o nemravnosti vznesené námitky promlčení skutečnost, že účastník promlčení práva nezavinil. Důvod, že žalobce se s finální podobou stavby mohl seznámit až v roce 2004, a proto dle odvolacího soudu nezavinil promlčení svého práva, považovala dovolatelka za nedostatečný pro závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že žalobce o změnách v projektové dokumentaci věděl nejpozději v roce 2000 a bezdůvodně čekal, až si prohlédne výslednou stavbu. Dovolatelka proto uvedla, že v tomto případě je na místě, aby dovolací soud přezkoumal úvahu odvolacího soudu o tom, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.

8. Ohledně námitky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce dovolatelka namítala, že autorem projektové dokumentace není žalobce, což vyplývá z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. I přesto odvolací soud uvedl, že bylo nesporné, že autorem díla je žalobce. V této souvislosti dovolatelka rovněž vznesla otázku vztahu pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o části řízení mezi týmiž stranami, k dosud neskončené části řízení, a namítala, že pravomocný rozsudek odvolacího soudu založený na tom, že projektová dokumentace je autorské dílo, je nesprávný a rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu.

9. Do okruhu námitek, které dovolatelka formulovala jako otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, zahrnula otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, konkrétně zda nepřezkoumatelnost způsobuje rozpor mezi vyhlášeným odůvodněním rozsudku a odůvodněním jeho písemného vyhotovení, dále vázanost soudu rozsudkem po jeho vyhlášení a konečně otázku, zda může být rozsudek odůvodněn dvěma vzájemně si odporujícími závěry. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud při vyhlášení rozsudku uvedl, že právo žalobce promlčené není, avšak v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku není výslovně uveden závěr, že právo není promlčené. Jako další důvod nepřezkoumatelnosti dovolatelka uvedla již výše zmíněný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nesprávné a navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, pokud dospěje k závěru o jeho přípustnosti.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

16. Dovolání není přípustné.

17. K dovolatelčině otázce týkající se nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, prostřednictvím které namítala, že žalobce není autorem architektonického díla Skleník Pražské botanické zahrady Fata Morgana vyjádřeného v projektové dokumentaci, Nejvyšší soud opětovně (shodně se svým prvním rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1031/2023) odkazuje na to, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla vyřešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 5 Co 96/2016-1148, proti němuž bylo dovolání žalované odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 3055/2018-1188 (ústavní stížnost žalované byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 635/19). Tyto otázky tudíž již byly v průběhu řízení vyřešeny a odvolací soud se tak nemohl svými závěry od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit.

18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka posouzení, zda námitka promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu s dobrými mravy, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

19. Nejvyšší soud ve svém rozhodování ustáleně vychází z toho, že posouzení, zda námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, či ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2857/2024).

20. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně plyne, že námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).

21. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

22. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud svojí úvahou, na jejímž základě dospěl k tomu, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, nevybočil z výše shrnutých judikatorních mezí; jeho úvahu tak nelze považovat za zjevně nepřiměřenou a vyžadující korekci ze strany dovolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud vzal v úvahu, že se žalobce s finální podobou stavby mohl seznámit až po jejím otevření v roce 2004 a že sám žalobce nezavinil promlčení svého práva, neboť neměl přístup na stavbu v jejím průběhu, a o skutečném rozsahu změn, které žalovaná bez jeho souhlasu na autorském díle provedla, se tak dozvěděl až v roce 2004. Současně odvolací soud zohlednil, že by žalovaná úspěšným uplatněním námitky promlčení těžila ze svého nepoctivého jednání. Pokud tedy odvolací soud na základě výše popsané úvahy dospěl k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou a vybočující z výše shrnutých judikatorních východisek.

23. Pokud pak dovolatelka namítala, že odvolací soud neuvedl, z jakých skutkových zjištění při své úvaze vycházel, nelze jí přisvědčit, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jaké skutečnosti vzal odvolací soud v úvahu a proč je považoval za důležité pro svůj závěr. Námitky dovolatelky, že žalobce o změnách v projektové dokumentaci provedených žalovanou věděl nejpozději v roce 2000, představují námitky zpochybňující skutkové závěry soudů obou stupňů. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové nýbrž pouze po stránce právní, čemuž odpovídá i znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.

24. S ohledem na výše uvedené pak nezaloží přípustnost dovolání ani otázka týkající se toho, zda odvolací soud správně posoudil samotné promlčení nároku žalobce. Dovolatelce se relevantním způsobem nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a za takové situace je pak irelevantní se zabývat tím, zda bylo správné posouzení samotné otázky promlčení nároku žalobce, neboť odlišné posouzení této otázky by nemělo vliv na výsledek sporu.

25. Z výše uvedeného vyplývá, že na řešení otázky, zda odvolací soud správně posoudil promlčení nároku žalobce, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí. Dovolací soud připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

26. Zbývající námitky dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, vázanosti soudu vyhlášeným rozsudkem, překvapivosti napadeného rozhodnutí a nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku, představují svým obsahem námitky vad řízení nehledě na to, zda byly dovolatelkou po formální stránce vymezeny jako otázky. Námitky týkající se vad řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.

27. Nad rámec uvedeného dovolací soud k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že dovolatelce bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v dovolání podrobně zpochybňovala.

28. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). V projednávané věci tak nemohlo být napadené rozhodnutí ani překvapivé, neboť otázka promlčení nároku byla soudy posuzována opakovaně. Pro účastníky nemohlo být překvapivé, že se odvolací soud zabýval okolnostmi vznesení námitky promlčení, tj. zda byla v rozporu s dobrými mravy či nikoli, neboť jej k tomu zavázal dovolací soud v předcházejícím kasačním rozhodnutí (srov. bod 40 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1031/2023).

29. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.