Plný text
23 Cdo 3344/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované I. I. webtrh, s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Petrem Sémem, advokátem se sídlem [adresa] o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 311/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 3. 2018, č. j. 75 Co 240/2017-112, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 7 C 311/2016-84, žalobu, aby rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. P. A. ze dne 12. 10. 2016, č. j. 17/2016-19, ve věci žalobkyně I. I. webtrh, s. r. o. proti žalované M. K., byl zrušen, zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to konkrétné otázky, zda podjatost rozhodce představuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být podle žalobkyně posouzena jinak. Podle dovolatelky by měl být přijat závěr, že se podjatosti rozhodce coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 písm. c) ZRŘ dovolávat lze.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, tj. ve výroku I. a II., z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se otázce, zda může být podjatost rozhodce důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. c) ZRŘ, věnoval např. v rozhodnutích ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015, ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016, a ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 55/2018, přičemž dospěl k závěru, že na základě ustanovení § 31 písm. c) ZRŘ se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení § 31 písm. c) ZRŘ míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodování povolán ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak. Nejvyšší soud řeší tuto otázku konstantně nejméně od roku 2009, kdy takto rozhodl již usnesením ze dne 3. 6. 2009, pod sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, přičemž i Ústavní soud se s tímto právním názorem Nejvyššího soudu ztotožnil, když usnesením ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09, ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl, neboť neshledal protiústavnost stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal v argumentaci dovolatelky důvod, pro který by se odchýlil od svých závěrů, které vyslovil ve výše citovaných rozhodnutích.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr., Ing. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu