Plný text
23 Cdo 3371/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. A. A., se sídlem [adresa] insolvenční správkyně dlužníka P. B., identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované OFFICE SERVICE OSTRAVA s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o zaplacení 1 131 049 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 55/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 6 Cmo 285/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 6 Cmo 285/2015-94, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, řešící otázku uznání i zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dál jen „obch. zák.“), neboť toto rozhodnutí na danou věc nedopadá. Odvolací soud se proto od závěrů tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohl odchýlit. V nyní posuzované věci vyšel totiž odvolací soud ze zjištění, že žalovaná vyvrátila samotnou existenci závazku, který měl být uznán, bylo-li prokázáno, že žalovaná nemohla uzavřít dne 19. 12. 2008 smlouvu, z níž je požadované plnění dovozováno, byla-li zapsána do obchodního rejstříku až dne 23. 1. 2009. Odvolací soud proto na základě uvedených skutkových zjištění přijal závěr, že žalovaná se nemohla zavázat k plnění požadovanému žalobou. K právní otázce řešené odvolacím soudem, tedy otázce uznání závazku, jehož existence nebyla prokázána, však dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň se jednalo o otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Jestliže však dovolatelka k odvolacím soudem řešené právní otázce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nevymezila, nemohl Nejvyšší soud učinit jiný závěr, než dovolání žalobkyně, jako nepřípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á předsedkyně senátu