Plný text
23 Cdo 3643/2023-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], za účasti 1) České dráhy, a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], 2) PKP CARGO INTERNATIONAL a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem [adresa] a 3) PDV RAILWAY a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o nahrazení rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 99/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 29 Co 142/2023-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. 19 C 99/2018-299, rozhodl, že řízení se zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Současně rozhodl, že žalobkyně může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nabude právní moci, a to k Městskému soudu v Praze (výrok III.), a že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve snížené výši 2.000 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se účastnice řízení dle obsahu spisu nevyjádřily.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v dovolání předestírá otázku, při jejímž řešení se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela č. 426/2021 Sb.“), provedeného zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též jen „zvláštní senát“). Vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu se závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, z nichž dle dovolatelky plyne, že se na před účinností novely č. 426/2021 Sb. zahájená soudní řízení ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách nevztahuje.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a tato otázka tudíž nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“), ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr (tj. formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.
Dovolatelka dále namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka posouzení časové působnosti § 65a zákona o dráhách ve znění novely č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bod 11 této novely. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb., pokud uzavřel, že se dané přechodné ustanovení upravující režim řízení zahájených přede dnem účinnosti novely č. 426/2021 Sb. vztahuje pouze na správní řízení. Dle ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách nelze zpětně změnit příslušnost soudu u řízení, která byla zahájena před účinností novely č. 426/2021 Sb. Dle dovolatelky tak i soudní řízení zahájená před účinností novely č. 426/2021 Sb. mají být dokončena dle znění zákona o dráhách před předmětnou novelou.
Uvedená otázka již byla v mezidobí dovolacím soudem v jeho rozhodování vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud v usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, dospěl (v řízení o obdobném dovolání rovněž podaném žalobkyní) k závěru, že podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
Dovolací soud ke shora uvedenému závěru dospěl poté, co pomocí relevantních výkladových metod vyložil účel a smysl novely č. 426/2021 Sb., kterou bylo do zákona o dráhách vloženo ustanovení § 65a odst. 2, jež spočívají především v zavedení takového režimu soudního přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená.
Z tohoto důvodu je pak třeba vztáhnout časové účinky § 65a odst. 2 zákona o dráhách i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté občanského soudního řádu.
Proto dospěl-li odvolací soud v nyní projednávané věci k závěru, že je nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, nijak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu průtahy v řízení. Dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Kromě toho průtahy v řízení nemohou založit vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu