Plný text
23 Cdo 3884/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně G. F. R. C., s.r.o., proti žalovaným 1. M. J., zastoupenému Mgr. A. V., advokátkou, a 2. Ing. P. Ď., zastoupenému JUDr. M. P., advokátkou, o zaplacení částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 611/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2007, č. j. 5 Cmo 505/2006-194, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2007, č. j. 5 Cmo 505/2006-194, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou 15% úrok z prodlení ročně z částky 1 250 000 Kč od 14. 2. 1999 do zaplacení a o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 1 250 000 Kč od 23. 1. 1999 do 13. 2. 1999 včetně, a ve výrocích pod body II a III se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 33 Cm 611/99-145, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2006, č. j. 33 Cm 611/99-183, uložil prvému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 250 000 Kč s 15% úrokem z prodlení p.a. od 14. 2. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), druhému žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1 250 000 Kč s 15% úrokem z prodlení p.a. od 23. 1. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, K. b., a.s., uzavřela dne 28. 6. 1995 s J. S. smlouvu o úvěru registrovanou, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 2 500 000 Kč, z nichž nebylo žalobkyni zaplaceno ničeho. V den uzavření smlouvy o úvěru žalovaní podepsali prohlášení ručitele za závazek J. S. plynoucí z uvedené smlouvy o úvěru, a to do částky 1 250 000 Kč. Soud prvního stupně věc posuzoval podle obchodního zákoníku ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o úvěru a ručitelského prohlášení žalovaných (dále jen „obch. zák.“), protože se jedná ve smyslu § 9 odst. 3 písm. b) bod p) o. s. ř. účinného ke dni podání žaloby, o věc obchodní, která je považována za tzv. absolutní obchod), kdy je nerozhodné, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé či nikoliv. Nemůže proto obstát obrana žalovaných vycházející z ustanovení § 549 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož může ručitel plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Soud prvního stupně nepřijal ani obranu žalovaných, že poskytovateli úvěru muselo být zřejmé, že J. S. nebude schopen dluh uhradit, neboť tato okolnost není sama o sobě způsobilá ovlivnit odpovědnost žalovaných za splnění zajištěného závazku, a měla být předmětem zkoumání žalovaných před podpisem jejich ručitelského závazku. K námitce žalovaných, že ručitelské prohlášení je společným právním úkonem obou žalovaných, a proto každý z nich převzal ručení jen do výše 625 000 Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jejich prohlášení je sice na jedné listině, ale žalovaní každý sám za sebe prohlásili, že ručí za závazek dlužníka, a to vždy do částky 1 250 000 Kč. Ustanovení § 293 obch. zák. v posuzované věci podle závěru soudu prvního stupně aplikovat nelze, neboť toto ustanovení předpokládá, že se na jednom závazku podílí více osob a uspokojení pohledávky jedním z dlužníků vůči ostatním spoludlužníkům pohledávka v uspokojené výši zaniká, zatímco povaha a smysl tohoto ručitelského závazku je jiná. V tomto případě totiž povinnost ručitele případným zaplacením pohledávky druhým ručitelem nezaniká, neboť závazky obou ručitelů jsou zcela samostatné.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 5 Cmo 505/2006-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalobci částku 1 250 000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 14. 2. 1999 do zaplacení a druhý žalovaný sám je povinen zaplatit úroky z prodlení 15 % z částky 1 250 000 Kč za dobu od 23. 1. 1999 do 13. 2. 1999 včetně (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud napravil opomenutí soudu prvního stupně, který nezkoumal, zda je žalobkyně věřitelem nejen z hlediska její procesní legitimace vzniklé dvojím postoupením původní pohledávky z K. b., a.s., ale i z hlediska hmotného práva, a proto doplnil dokazování k této otázce v potřebném rozsahu a dospěl k závěru, že pohledávka ze sporného úvěru za dlužníkem J. S. byla podle § 524 a násl. obč. zák. (v rozsudku je omylem uvedeno podle § 542 a násl. obč. zák.) řádně převedena na nynější žalobkyni a s touto pohledávkou přešla i práva s ní spojená, tzn. i ručení. Co se týká postavení žalovaných, pak není podle názoru odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, rozhodné, zda se zaručili jako podnikatelé nebo jako běžné fyzické osoby. Podle § 261 odst. 4 obch. zák. se obchodním zákoníkem řídí i zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí obchodním zákoníkem. Soud prvního stupně posoudil vztah K. b., a.s. a J. S. jako absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. Taktéž i ručení se řídí ustanoveními § 303 a násl. obch. zák. představujícími vyčerpávající úpravu ručení pro obchodní závazkové vztahy; použití předpisů o ručení, jak je zná občanský zákoník, je zde proto vyloučeno. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že je to především ručitel, který se má starat o to, zda osoba, za kterou se hodlá zaručit, bude schopna zaručené povinnosti dostát a závazek přijmout po zralé úvaze, když svým závazkem ručit současně utvrzuje věřitele, že lze dlužníkovi věřit, že půjčené peníze vrátí. Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru ohledně otázky, zda jde u žalovaných o závazky samostatné nebo jde o závazek společný. Pro jeho posouzení je v dané věci rozhodující obsah listiny s ručitelskými prohlášeními žalovaných. Poměr více ručitelů řeší ustanovení § 307 obch. zák. tak, že ručitelé ručící za týž závazek, lhostejno zda za celý nebo za část závazku, jsou zajišťujícími dlužníky solidárními. To plyne především z prvého odstavce. Vzhledem k tomu, že se nejedná o ustanovení kogentní, mohlo by být ručení založeno i jako závazek poměrný a také jako závazky zcela samostatné. Šlo by však o odchylku od výslovné právní úpravy, a proto by takové ujednání muselo být z příslušné listiny jasně patrné. Podle závěru odvolacího soudu nelze v žádném případě vyložit obsah ručitelských prohlášení žalovaných jako jejich poměrný závazek a nejedná se ani o závazky samostatné. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 293 a § 307 obch. zák., v nichž se solidarita předpokládá, takže pokud by se jednalo o vztah jiný, než solidární, bylo by nutno výslovně vyjádřit, že vztah zajišťujících dlužníků je jiný, že jde o dlužníky samostatné. Takto však ručitelské prohlášení žalovaných nebylo formulováno, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že závazek žalovaných uhradit žalobkyni částku 1 250 000 Kč je závazkem solidárním, takže plněním jednoho z žalovaných se snižuje povinnost druhého žalovaného. O jednání žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nemůže být podle odvolacího soudu ani řeči. Jestliže v této věci někdo zcela zřejmě porušuje právo, jsou to žalovaní, kteří neplní své závazky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, v němž namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnili tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaní s odkazem na Obchodní zákoník. Komentář, autorů Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa. M., 11. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, strana 1043, kde se konstatuje ve výkladu k § 303 obch. zák., že vedle úpravy v obchodním zákoníku se uplatní některé úpravy trvání ručení v případě změny závazku (viz např. § 516 odst. 3, § 532 a § 572 odst. 1 obč. zák.) dovozují, že mohou namítat vše, co by mohli namítat, kdyby nebylo dohody o postoupení závazků z předmětné úvěrové smlouvy, a proto vznáší námitku promlčení, neboť „v případě, že by nebyla prodloužena splatnost závazku dlužníka, byl závazek již ke dni podání žaloby promlčený“. Závěr soudu prvního stupně, že na daný stav nelze vůbec aplikovat úpravu občanského zákoníku, proto odvolatelé hodnotí jako nesprávný. Podle jejich názoru bylo věcí původního věřitele, K. b., a.s., aby prověřil schopnost dlužníka J. S. splatit nový dluh, když nesplnil splatné závazky sjednané již dříve. Žalovaní dále poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/2001, podle něhož lze hodnotit jednání žalobkyně z pohledu dobrých mravů za svérázné, když nechala téměř 4 roky jednání dlužníka bez adekvátní právní reakce, poté podala žalobu s nemalým příslušenstvím vůči dlužníku i oběma ručitelům a vůči dlužníku vzala žalobu zpět. K výši úroků přisouzených žalobkyni namítli žalovaní pochybení odvolacího soudu v přiznané sazbě s ohledem na znění obchodního zákoníku ke dni 31. 12. 2000, podle jehož ustanovení § 369 a § 502 byl dlužník povinen platit úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak obvyklé úroky o 1 % vyšší, než činí úroková sazba požadovaná za úvěry poskytované bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. V dané věci nebyl úrok mezi účastníky smlouvy o úvěru sjednán, žalobkyni měla být proto přiznána pouze obvyklá výše úroků, která v té době činila maximálně 10 % p.a. Žalovaní dále namítli pochybení soudů obou stupňů, co se týče posouzení poměrů dlužníka J. S., když vycházely pouze z rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005, č. j. 27 K 1017/99-265, a nevyhověly návrhu na provedení důkazu celým spisem konkurzního soudu, takže zůstal stranou např. dopis správce konkurzní podstaty ze dne 10. 10. 2000, kterým vyřadil ze soupisu pohledávek závazek ručitelů. Žalovaní mají za této situace za to, že jsou dnem právní moci usnesení o zrušení konkurzu zproštěni svého závazku, neboť ani konkurzní správce jej nevymáhal. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaných ztotožnila se závěry odvolacího soudu o posouzení věci výlučně podle obchodního zákoníku; promlčení závazku brání podle jejího názoru ustanovení § 310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Námitku promlčení žalovaní přitom vznesli až ve svém dovolání, což je v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti. Žalobkyně také nesouhlasí s námitkou žalovaných, podle níž měla K. b., a.s., uzavírající smlouvu o úvěru posoudit solventnost dlužníka, neboť jeho schopnost splnit závazky, za které se zaručují, měli zhodnotit samotní žalovaní. Žalobkyně také nesouhlasí s tvrzením žalovaných, že ponechala jednání dlužníka téměř 4 roky bez odezvy. Ve skutečnosti vstoupila do řízení až dne 23. 10. 2005 a navíc podle § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek včas poté, co k tomu byl písemně vyzván. Toto ustanovení neplatí, pokud je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkurzu. Právní předchůdkyně žalobkyně, K. b., a.s., vyzvala dopisem ze dne 1. 12. 1998 dlužníka ke splnění závazku a po marném uplynutí lhůty pro splnění závazku dne 8. 1. 1999 vyzvala ručitele, aby splnili svůj ručitelský závazek. Žalobkyně tudíž v žádném případě nenechala jednání dlužníka téměř 4 roky bez adekvátní právní reakce, jak tvrdí dovolatelé. Argumentaci žalovaných nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/2001 hodnotí žalobkyně jako irelevantní. K žalovanými namítané výši přiznaných úroků z prodlení žalobkyně podotýká, že žalovaní se za závazek dlužníka zaručili jako za celek a pro právní posouzení přiznaných úroků z prodlení není podstatné, za byli účastníky smlouvy. Ke konkurznímu řízení dlužníka žalobkyně připomněla, že od dlužníka v konkurzním řízení ničeho k úhradě jeho dluhu neobdržela, je proto nerozhodné, zda byl ručitelský závazek vyřazen ze soupisu přihlášených pohledávek. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaní v předchozím řízení neuplatnili žádnou z námitek promítnutých v jejich dovolání, což podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení již nelze. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné pouze částečně, a to v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou 15% úrok z prodlení z částky 1 250 000 Kč od 14. 2. 1999 do zaplacení a o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 1 250 000 Kč od 23. 1. 1999 do 13. 2. 1999.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatelé uvádí, že uplatňují dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Žalovaní se nemýlí v tom, že ustanovení § 516 odst. 3 obč. zák. se aplikuje i na ručení podle obchodního zákoníku. Tento jejich názor je správný, avšak k jejich námitce promlčení, uplatněné až v dovolání dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť jde o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost v dovolacím řízení (srov. ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Pokud žalovaní namítají, že nebylo prokázáno, že ředitel pobočky původního věřitele, K. b., a.s., byl oprávněn uzavřít úvěrovou smlouvu s ohledem na skutečnost, že se evidentně jednalo o dlužníka, který neplnil ani své předchozí závazky, a poskytnutí úvěru bylo tudíž rizikové, není tato skutečnost z hlediska vzniku a trvání ručitelského závazku žalovaných významná. Žalovaní v průběhu řízení netvrdili (a netvrdí tak ani nyní) a neoznačovali důkazy k prokázání skutečnosti, že by ředitel pobočky původního věřitele, K. b., a.s., nebyl v takovém případě oprávněn úvěrovou smlouvu uzavřít, resp. že by šlo o takové překročení jeho jednatelského oprávnění, o kterém J. S. (úvěrový dlužník) mohl vědět (§ 20 odst. 2 obč. zák.). Dovolací soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, které k výhradám žalovaných k „rizikovosti“ úvěrové smlouvy přijal, že je to ručitel, který se musí starat o to, zda osoba, za kterou se hodlá zaručit, bude schopna zaručené povinnosti dostát, a pokud nedbá elementární obezřetnosti, je samozřejmé, že právem na něj dopadnou důsledky neplnění povinností dlužníkem. Vzhledem k datu uzavření úvěrové smlouvy dne 28. června 1995 je nepřípadný i odkaz žalovaných učiněný v této souvislosti na směrnici č. 93/18/EHS, když v době uzavření úvěrové smlouvy nebyla Česká republika členem Evropské unie.
Dovolací soud neshledal opodstatněnou ani další námitku žalovaných, že „věřitel nevymáhal řádně svou pohledávku včas“. Na existenci povinnosti ručitele plnit za dlužníka nemá okolnost, kdy věřitel uplatnil svoji pohledávku u věřitele nebo u soudu, žádný vliv. Právní řád neukládá věřiteli povinnost domáhat se svých práv. V souladu s požadavkem právní jistoty pouze brání existenci dlouhotrvajících práv a jim odpovídajících povinností institut promlčení, jehož účelem je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání jeho práv a současně zabránit tomu, aby byli dlužníci po neomezenou dobu vystaveni vynutitelnosti jejich povinností soudem. Odkaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 182/01 je nepřípadný, neboť tento nález se zabývá problematikou odstoupení od kupní smlouvy a pouze nad rámec stížnosti posoudil Ústavní soud otázku včasnosti upomínky k plnění povinností jedné ze smluvních stran.
Žalovaní se mýlí, pokud hodnotí lhůtu, v níž byli vyzváni ke splnění svého ručitelského závazku, jako nepřiměřenou, či v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V ručitelském prohlášení nebyla mezi původním věřitelem a žalovanými jako ručiteli sjednána lhůta ke splnění jejich ručitelského závazku. Za takové situace je nutno vyjít z ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. V posuzované věci tedy věřitel poskytl žalovaným lhůtu k plnění delší než zákonnou.
Z hlediska tohoto sporu není významná ani další skutečnost, na níž žalovaní v dovolání poukazují, a sice, že správce konkurzní podstaty v konkurzním řízením vedeném na majetek dlužníka J. S. vyřadil ručitelský závazek žalovaných ze soupisu přihlášených pohledávek. Postup konkurzního správce v konkurzním řízení nemá žádný vliv na trvání ručitelského závazku žalovaných.
Nejvyšší soud však shledal opodstatněnou námitku žalovaných ohledně přiznané výše úroků z prodlení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné, neboť nesplňuje požadavky vyjádřené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z rozhodnutí totiž není zřejmé, jakými úvahy se odvolací soud řídil při rozhodování o úrocích z prodlení a jaké právní ustanovení ohledně přiznaných úroků z prodlení aplikoval; zda považoval přiznaný nárok na úroky z prodlení za součást ručitelského závazku žalovaných vyplývající z jejich ručitelského prohlášení (ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, resp. soudem odvolacím se přitom nepodává, že by žalovaní převzali ručení též za úroky z prodlení sjednané mezi věřitelem a dlužníkem v předmětné úvěrové smlouvě), či zda jde o přiznání zákonného úroku z prodlení v důsledku prodlení žalovaných s plněním jejich ručitelského závazku, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu nezdůvodňuje, proč soud dospěl ke konkrétní výši úroků z prodlení. Uvedené skutečnosti nejsou přitom zřejmé ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a), § 242 odst. 3 o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soud v části, ve které odvolací soud uložil žalovaným povinnost k úhradě úroků z prodlení, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto ve zbývající části dovolání zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu