Plný text
23 Cdo 408/2026-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně: JUSTITIA TENDER PARTNERS, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částek 24.200,00 Kč, 119.548 Kč, 60.500 Kč, 300.685 Kč, 60.500 Kč, 294.332 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 204/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 36 Co 84/2025-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.508 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 75 C 204/2022-201, zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 131.648 Kč, částky 332.145 Kč, částky 337.892,50 Kč s příslušenstvím ve výrocích blíže specifikovaným (výroky I, III, V), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.100 Kč, částku 29.040 Kč a částku 16.940 Kč s příslušenstvím ve výrocích blíže specifikovaným (výroky II, IV, VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 36 Co 84/2025-242, odvolací řízení v rozsahu výroků II, IV a VI zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, V a VII potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v rozsahu druhého výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního i hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že soudy rozhodly správně, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť není možné založit rozhodnutí věci na sporovaném a nesprávně provedeném důkazu. Dovolatelka dále namítá, že není možné založit rozhodnutí věci na skutečnosti, s níž právo nespojuje právní následky, a proto je dovolání přípustné, protože se v této otázce procesního i hmotného práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení sporné otázky prokázání oprávněnosti žalobkyní vyúčtované hodinové odměny (fakturovaných hodin) a s tím spojeného důkazního břemene i břemene tvrzení a jejich unesení účastníkem, kterého s tím spojené procesní povinnosti tíží.
14. Odvolací soud vyložil, že u soukromé listiny zásadně platí, že lze zpochybnit jak její pravost, tak i její obsah (pravdivost) pouhou námitkou; důkazní břemeno stran pravosti i pravdivosti obsahu je na tom, kdo se listiny dovolává. Žalobkyně však tvrdila, že v daném případě tomu tak není, když platí vyvratitelná domněnka správnosti účtovaných hodinových odměn. Soudy přitom na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že nelze domněnku pravosti a správnosti listiny dovodit.
15. V této důkazní situaci, kdy domněnku pravosti a správnosti listiny nebylo možné využít, soud prvního stupně upozornil žalobkyni dle § 118a odst. 3 o. s. ř. na její důkazní povinnost a v souvislosti s tím i na povinnost tvrzení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. s tím, že v případě jejich nesplnění jí hrozí neúspěch ve sporu. Zároveň tak dal žalobkyni jasně najevo, že odkaz na ustanovení § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není v projednávané věci namístě, když soud na základě řádně provedeného důkazního řízení vzal za prokázané, že nelze najisto postavit, že podpis pod uvedenými listinami byl připojen pověřenou osobou, ani že se tak stalo v době, kdy tato osoba měla oprávnění listiny podepisovat, když ke dni tvrzené signace listin (30. 9. 2019) tuto skutečnost vyloučil. Žalobkyně výzvě soudu nevyhověla, což mělo za následek, že doplnění žaloby o podstatná žalobní tvrzení i důkazní návrhy již nemohla žalobkyně provést. Žádost žalobkyně o prodloužení lhůty ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní jako neopodstatněnou odmítl za situace, kdy žalobkyni byl poskytnut dostatečný časový prostor, přičemž žádost o prodloužení této soudcovské lhůty došla soudu až devět dní po jejím marném uplynutí (lhůta uplynula 29. 3. 2024, žádost byla podána až 8. 4. 2024). Na důvodnost této žádosti nemůže mít vliv ani rozsah následně podaného vyjádření.
16. Námitky dovolatelky o přechodu důkazního břemene s ohledem na nesprávné posouzení významu zpochybnění pravosti a správnosti soukromé listiny v podmínkách řešené věci přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, podle níž u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. V případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018).
17. Dovolatelka má dále za to, že nelze bez konkrétního poučení účastníka odmítnout návrhy důkazů k prokázání právně relevantních skutečností, a proto je dovolání přípustné, protože se v této otázce procesního i hmotného práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Správně mělo dojít k poučení dovolatelky o doplnění návrhu na provedení důkazů konkretizací požadavku soudu a jejich provedení v rámci dokazování. Dovolatelka má za to, že se nelze nezabývat tvrzeními a k nim navrženými důkazy uplatněnými v době do rozhodnutí o žádosti o prodloužení koncentrační soudcovské lhůty, a proto je dovolání přípustné, protože se v této otázce procesního práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolatelka jimi namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). Sama o sobě by přípustnost dovolání mohla zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovala tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
19. Dovolatelka konečně částí svých námitek vychází z vlastní konstrukce skutku. Taková námitka přitom přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit v dovolání formulovaná otázka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu