Plný text
23 Cdo 412/2026-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. S. a b) T. H., zastoupeného Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) THK Legal s.r.o., sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], a 2) J. Š. T., oběma zastoupeným prof. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 76/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 68 Co 124/2025-510, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 301,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právní zástupkyně. III. Žalobce b) je povinen zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 301,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právní zástupkyně.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 18 C 76/2023-473, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované 1) zdržet se užívání zkratky „THK“ v síti internet, na svých propagačních materiálech a jakkoliv jinak (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované 2) zdržet se užívání zkratky „THK“ v síti internet, na svých propagačních materiálech a jakkoliv jinak (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované 2), aby (i) rozhodla o takové změně své obchodní firmy, že v ní nebude obsažena zkratka „THK“, a aby (ii) současně podala návrh na zápis této změny do obchodního rejstříku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VII).
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl k následujícím závěrům. Žalobci nemohou v souladu se závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 985/2003, či ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4426/2016, které odkazují na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 3 Cmo 808/93, publikovaný pod č. 20/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, požadovat zdržení se užívání obchodní firmy či její části dříve, než je závadný stav odstraněn změnou zápisu v obchodním rejstříku, a to ani přímo po žalované 1), ani po žalované 2) jako jediné jednatelce a společnici žalované 1). Žalobu v rozsahu, v němž požadují uložení povinnosti rozhodnout o změně obchodní firmy žalované 1) tak, aby již neobsahovala zkratku „THK“, pak žalobci směřovali toliko vůči žalované 2), která není ohledně povinnosti rozhodnout o změně obchodní firmy pasivně legitimovaná, jelikož není zapsána do obchodního rejstříku a vlastní obchodní firmu tak podle § 423 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) nemá. K tomuto odvolací soud rovněž poznamenal, že ze samotné žaloby a dalších podání žalobců (na něž odvolací soud konkrétně odkázal) plyne, že se nejednalo o písařskou chybu s tím, že by žalobci měli v úmyslu povinnost rozhodnout o změně obchodní firmy požadovat po žalované 1). Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli v rozsahu prvního výroku žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o tyto otázky:
(i) otázka povinnosti odvolacího soudu vykládat úkony účastníků včetně žaloby podle jejich obsahu, neboť podle dovolatelů odvolací soud pochybil, jestliže žalobu zamítl pouze proto, že obsahovala nesprávné označení žalovaných;
(ii) otázka rozhodování o uložení povinnosti zdržet se užívání obchodní firmy včetně otázky povinnosti soudu případně poučit žalobce o možnosti změnit žalobní návrh;
(iii) otázka povinnosti odvolacího soudu rozhodnout o změně žaloby za trvání odvolacího řízení;
(iv) otázka posouzení pasivní legitimace tzv. samostatného pomocníka.
5. Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalované se k dovolání vyjádřily tak, že je navrhují jako nepřípustné odmítnout, případě jako nedůvodné zamítnout.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobami oprávněnými, jednak v zastoupení advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), jednak jednající podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelé namítají, že v části žalobního petitu ohledně uložení povinnosti rozhodnout o změně obchodní firmy došlo k záměně číselného označení žalované 1) a žalované 2). Odvolací soud podle něj pochybil, pokud podání neposoudil podle svého obsahu a zamítl je pouze na základě záměny číselného označení. Tímto postupem se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a dalšími rozhodnutími, které dovolatelé označili.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, či ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013, nebo jeho usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, nebo ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017).
14. Zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby, a tedy i jejího petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 660/2022, či obdobně i dovolateli odkazovaný rozsudek ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010).
15. Zároveň platí, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007, ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2009, uveřejněné pod č. 109/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017).
16. Za „písařskou chybu“ lze pokládat jen takovou chybu, která by jako taková byla adresátem písemnosti (soudem) rozpoznatelná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006).
17. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu posuzoval žalobu podle jejího celkového obsahu, jakož i v souvislosti s ostatními podáními (zejm. bod 16 napadeného rozsudku). Pokud tak dovolatelé namítají, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze na základě záměny číselného označení žalovaných, míjí se takové tvrzení s posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud náležitě zkoumal obsah žaloby a dalších podání, přičemž dospěl k závěru, že žaloba o uložení povinnosti rozhodnout o změně obchodní firmy směřovaná vůči žalované 2) představovala nesprávný úsudek žalobců o pasivní věcné legitimaci žalované 2), nikoliv písařskou chybu spočívající v nesprávném číselném označení osoby pasivně legitimované. Odvolací soud se tak od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení obsahu žaloby neodchýlil.
18. Otázkou (iv) pak žalobci namítají, že se odvolací soud při závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobců má žalovaná 2) vůči žalované 1) postavení samostatného pomocníka a obě žalované proto odpovídají společně a nerozdílně. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí.
19. Žalobci při své otázce pomíjí, že jelikož požadavek na zdržení se užívání zapsané obchodní firmy není možno uplatnit dříve, než je závadný stav odstraněn změnou zápisu v obchodním rejstříku, posuzoval odvolací soud pasivní legitimaci žalované 2) dále pouze ve vztahu k žalobou požadovanému nároku rozhodnout o změně obchodní firmy žalované 1). Na otázce, zda je žalovaná 2) odpovědná jiným způsobem za neoprávněný zásah do práva na ochranu příjmení H. a K., tak napadené rozhodnutí nezávisí, neboť žalobci jiný nárok z důvodu odpovědnosti žalované 2) žalobou neuplatnili.
20. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že jeho podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Námitkami pod body (ii) a (iii) dovolatelé ve skutečnosti nepokládají dovolacímu soudu otázky procesního práva, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž rozporují procesní postup soudu a namítají vady řízení. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
22. Nadto dovolací soud poznamenává, že námitka dovolatelů uvedená pod bodem (ii), že měli být poučeni o možnosti změnit žalobu, jestliže odvolací soud shledal uplatněný zdržovací nárok nedůvodným, není opodstatněná. Žalobci od počátku v žalobě požadovali jak uložení povinnosti zdržet se užívání obchodní firmy, tak uložení povinnosti rozhodnout o změně obchodní firmy. Druhý uvedený nárok však směřovali pouze vůči žalované 2). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. se vztahuje k narativní stránce žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu. Není a s ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak. Poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, či shodně nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95).
23. Námitkou pod bodem (iii) pak dovolatelé zpochybňují postup odvolacího soudu, pokud nerozhodl o změně žaloby, kterou navrhli v odvolání. Žalobci podle svého tvrzení odvolacímu soudu navrhli, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že uloží žalované 1), aby rozhodla o změně své obchodní firmy tak, aby v ní nebyla označena zkratka „THK“ a aby současně podala návrh na zápis této změny do obchodního rejstříku. Jak uvedeno již shora, i touto námitkou dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež však přípustnost dovolání založit nemůže.
24. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že taková změna žaloby by nebyla přípustná. Podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 95 odst. 1 a § 216 odst. 2 o. s. ř. je změna žaloby v odvolacím řízení přípustná, pokud jí není uplatněn nový nárok. Jestliže žalobci navrhovali, aby odvolací soud nově nárok na uložení povinnosti rozhodnout o změně obchodní firmy posuzoval vůči žalované 1) a nikoliv žalované 2), představovala by taková změna žaloby uplatnění nového nároku.
25. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu