Plný text
23 Cdo 428/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce J. J., podnikatele se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému P. K., podnikateli se sídlem [adresa] PSČ 198 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 ECm 10/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 4 Cmo 199/2014-146, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 4 Cmo 199/2014-146, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v dovolání pouze uvedl, že dovolání považuje za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zejména procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, uvedl, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). V uvedeném rozhodnutí dále judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) však dovolatel projednávané věci nedostál.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaný označil otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil. Pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že usnesení odvolacího soudu trpí vadami řízení, které mají spočívat v nesprávném procesním postupu soudu, zejména porušení zásady koncentrace, nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatel přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezil. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, nikoliv námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
K dovolání žalovaného podal žalobce vyjádření, ale o jeho případných nákladech řízení nebylo zatím rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu