Plný text
23 Cdo 4545/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 186 00, proti žalované Generali Pojišťovně a.s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 169 00, o zaplacení částky 17 925 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 68/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 15 Co 471/2013 – 127, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 565 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kláry Dvořákové, advokátky, se sídlem [adresa] PSČ 186 00.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í : (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. srpna 2013, č. j. 26 C 68/2012 – 82, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 17 925 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 24. března 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2014, č. j. 15 Co 471/2013 – 127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek 237 o. s. ř. Z dovolání i jeho doplnění vyplývá, že má žalovaná za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda je pojišťovna v případě sjednání pojištění úpadku cestovní kanceláře povinna poskytnout pojistné plnění ve sjednaném rozsahu pojištění nebo v rozsahu povinnosti úhrady celé ceny neuskutečněného zájezdu podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o cestovním ruchu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Spotřebitelskými smlouvami se podle § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, rozumí smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.
Předmětem sporu bylo právo žalobkyně na zaplacení částky 17 925 Kč s úroky z prodlení, které jí podle žalobkyně náleží jakožto oprávněné z pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovanou a cestovní kanceláří, u které si žalobkyně zakoupila zájezd, který se neuskutečnil. Smlouva mezi žalovanou a cestovní kanceláří není smlouvou spotřebitelskou, jelikož neodpovídá definici uvedené výše, protože smluvními stranami nejsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dovolání tedy směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který napadeným výrokem rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah. Dovolání je tedy nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu