Plný text
23 Cdo 490/2026-2643
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce statutární město Ostrava – městský obvod Ostrava – Jih, se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem [adresa] d, proti žalované Skanska a.s., se sídlem [adresa] a, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 12.296.222,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 280/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 23 Co 240, 241/2025-2613, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2025, č. j. 44 C 280/2015-2544, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 9.871.167,18 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), zamítl žalobu o 2.425.055,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o tom, že o nákladech České republiky bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV). Usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 44 C 280/2015-2560, soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů České republiky.
2. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2.425.055,20 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok).
3. Soudy rozhodovaly po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 23 Cdo 571/2021-1286.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti prvnímu, druhému a čtvrtému výroku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od praxe dovolacího soudu“.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
6. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelka namítá, že soudy měly žalobu zamítnout, neboť se jí žalobce domáhal náhrady za vadné plnění z titulu nároku na náhradu škody. Žalobce požadoval náhradu nákladů potřebných k odstranění samotné vady v podobě použití ocelárenské strusky namísto granulované strusky vysokopecní, kterého byl oprávněn se domáhat dle § 440 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obch. zák.“), a dle ustálené praxe dovolacího soudu výlučně z titulu odpovědnosti za vady.
13. Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 23 Cdo 571/2021 připomněl, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nároků z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu odpovědnosti za škodu a naopak a že odlišujícím kritériem je povaha újmy (ve smyslu ztráty utrpěné v majetkové sféře používá judikatura dovolacího soudu tento termín v daném kontextu i pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001). V případě újmy spočívající ve vadnosti poskytnutého (nepřímého) předmětu sjednaného plnění se uplatní odpovědnost za vady. V případě újmy vzniklé následkem vadně poskytnutého plnění se uplatní odpovědnost za škodu (např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, uveřejněné pod číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod číslem 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, nebo ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007, dále dovolací soud vysvětlil, že není významné, zda předmětem díla zhotovitele byla celá věc nebo jen její součást, a není vyloučena náhrada za škodu, jež v důsledku vady vznikla na věci, která sama byla předmětem díla. Rozlišovat je však třeba, zda je požadováno odstranění pouze samotné vady věci nebo náhrada za újmu vzniklou z této vady. Stále totiž platí zásada, že újma, která vznikla následkem vady, za niž odpovídá zhotovitel díla, se odškodňuje v rámci odpovědnosti za škodu.
14. V rozsudku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, Nejvyšší soud dále vyložil, že obchodní zákoník v § 436 odst. 4 a § 440 odst. 1 výslovně zakotvuje právo objednatele na náhradu škody, která mu byla způsobena vadným plněním, a v § 440 odst. 2 stanoví meze využití tohoto institutu pouze v tom ohledu, že reparace určité újmy prostřednictvím náhrady škody je vyloučena tam, kde lze (popřípadě bylo lze) dosáhnout totožného uspokojení uplatněním některého z nároků z vadného plnění (srov. obdobně již rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/200, ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, a ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011). Zákonodárce tu prostřednictvím preference práv z vadného plnění vymezuje toliko cestu, kterou je objednatel oprávněn uspokojení dosáhnout, nejde však o omezení celkového rozsahu uspokojení. Právní úprava tu vychází ze zásady plné reparace způsobené újmy, neboť na objednatele nemají být bezdůvodně přenášeny důsledky vadného plnění zhotovitele. Objednatel musí mít právní možnost dosáhnout náhrady veškeré újmy, která mu vznikla v důsledku vadnosti plnění; v rozsahu, v němž nelze uspokojení dosáhnout uplatněním nároků z vad, má nárok na uspokojení z jiných právních důvodů, zejména z titulu náhrady škody (ve výši, v níž byl její vznik předvídatelný, srov. § 379 obch. zák.). Vzhledem k § 436 odst. 1, popř. § 437 odst. 1 obch. zák., ve spojení s § 564 větou první obch. zák., má objednatel v případě vad díla (nerozhodne-li se od smlouvy o dílo při jejím podstatném porušení odstoupit a jsou-li vady opravitelné) právo volby mezi požadavkem na odstranění vad opravou a požadavkem na přiměřenou slevu z ceny díla. Zvolí-li nárok na odstranění vad opravou, zhotovitel však vady díla v přiměřené dodatečné lhůtě neodstraní nebo oznámí před jejím uplynutím, že vady neodstraní, pak se již omezující dopad § 440 odst. 2 obch. zák. nevztahuje na to uspokojení, které spočívá právě v odstranění vad. Jestliže se objednatel tohoto uspokojení (odstranění vad opravou) nedomohl uplatněním práva z vad, může se jej domáhat z jiného právního titulu, v daném případě z titulu náhrady škody. Limitem ovšem zůstává možnost dosáhnout totožného uspokojení, byť zčásti, uplatněním ostatních práv z vadného plnění, která objednateli svědčí podle § 436 odst. 2 věty čtvrté, popřípadě podle § 437 odst. 5 obch. zák., tedy (nezvolí-li ani za těchto okolností možnost odstoupit od smlouvy) uplatněním nároku na slevu z ceny díla, určenou ve smyslu § 439 odst. 1 obch. zák. jako rozdíl mezi hodnotami vadného a bezvadného plnění. Jestliže tedy zhotovitel nevyhoví důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody.
15. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo v nynějším případě určující, že žalobce vadu díla nejprve reklamoval a požadoval odstranění vady díla opravou, čemuž však žalovaná nevyhověla; teprve následně se žalobce domáhal náhrady škody spočívající v nutných nákladech na opravu díla, kterou žalovaná odmítla provést. Za takové situace je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s výše citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Dovolatelka namítá, že závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4980/2014 se v nyní posuzované věci neuplatní, neboť pro úvahu, že se může žalobce z titulu odpovědnosti za škodu domáhat náhrady nákladů vynaložených na odstranění vady, byla v citovaném rozhodnutí klíčová skutečnost, že žalobce náklady na odstranění vady skutečně vynaložil; v nynějším případě však žalobce náklady na odstranění vady nevynaložil.
17. Ačkoliv v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4980/2014 dovolací soud vycházel ze skutkového stavu, kdy objednatel náklady na odstranění vady vynaložil, citované závěry touto skutečností nejsou podmíněny. Dovolací soud v tomto rozhodnutí naopak obecně uvedl, že právní úprava vychází ze zásady plné reparace způsobené újmy, neboť na objednatele nemají být bezdůvodně přenášeny důsledky vadného plnění zhotovitele. Objednatel musí mít právní možnost dosáhnout náhrady veškeré újmy, která mu vznikla v důsledku vadnosti plnění; v rozsahu, v němž nelze uspokojení dosáhnout uplatněním nároků z vad, má nárok na uspokojení z jiných právních důvodů, zejména z titulu náhrady škody (ve výši, v níž byl její vznik předvídatelný, srov. § 379 obch. zák.). Stav, kdy nelze uspokojení objednatele dosáhnout uplatněním nároku na odstranění vady opravou ve smyslu § 440 odst. 2 obch. zák., nastal již tehdy, když objednatel tento nárok u zhotovitele důvodně uplatnil (oznámil mu příslušnou volbu a vyzval jej k plnění) a ten mu nevyhověl (vady v příslušné lhůtě neodstranil, popřípadě oznámil před jejím uplynutím, že vady neodstraní).
18. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále založena na tom, že za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, uveřejněný pod číslem 8/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020). Rozsah náhrady škody musí zohledňovat výši prostředků nutnou k obnovení původního majetkového stavu. Zároveň však není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4471/2016).
19. Z výše uvedeného tedy plyne, že odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu bez ohledu na to, zda objednatel náklady na odstranění vady vynaložil, či nikoliv.
20. Dovolatelka dále nesouhlasí s posouzením předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Tvrdí, že se odvolací soud vůbec nezabýval příčinnou souvislostí mezi nárokovaným plněním a jednáním žalované. Dle dovolatelky v situaci, kdy žalobce uplatnil nárok na slevu z ceny díla, to nadále nebyla dovolatelka, kdo byl povinen vady odstranit. Opravu tak měl provést žalobce, který však halu nechal namísto toho chátrat. Příčinou zvýšeného opotřebování haly, snížení její hodnoty v čase a nárůst ceny nákladů na opravu podlah haly tedy nebylo vadné plnění dovolatelky, nýbrž nedostatečná péče žalobce o halu a neprovedení potřebných oprav.
21. Tato námitka však neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž vyšel odvolací soud. Z jeho skutkových závěrů neplyne, že by poškození haly bylo byť zčásti zapříčiněno jakýmkoliv pochybením ze strany žalobce. Naopak odvolací soud vyšel z posudku znalce, dle něhož se použití ocelárenské strusky na zjištěných škodách podílí ze 100 % a který nezjistil žádnou jinou přímou příčinnou souvislost se vzdouvajícími se podlahovými konstrukcemi a následnými trhlinami v příčkách než chybné použití ocelárenské strusky. Tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit v dovolání formulovaná otázka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
22. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že žalobce nebyl oprávněn domáhat se náhrady za zařizovací předměty v celkové hodnotě cca 150.000 Kč. Odvolací soud vyložil, že žalobce má právo na náhradu škody ve výši 14.998.870,50 Kč, ale jelikož soud nemohl překročit žalobní nárok, mohl soud žalobci přiznat pouze částku 12.296.222,38 Kč včetně příslušenství. Bylo proto bezpředmětné se zabývat námitkou žalované, zda projektová dokumentace obsahovala položku týkající se nákladů na hygienické prostředky v hodnotě 150.000 Kč. Na posouzení této otázky tedy napadené rozhodnutí nezávisí. Totéž platí pro námitku týkající se nároku na náhradu nákladů na nahrazení ocelárenské strusky kamenivem, k níž odvolací soud uvedl, že z rozpočtu vyplývá cena cca 665.000 Kč, tedy případný rozdíl v ceně kameniva a vysokopecní strusky by nemohl způsobit odlišné rozhodnutí ve věci. Ani na této otázce tedy napadené rozhodnutí nezávisí. Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky, zda má žalobce nárok na náhradu DPH vyčíslené v rozpočtu u ocenění prací nezbytných k odstranění škody způsobené vadou díla, když odvolací soud svoje rozhodnutí o výši nároku na náhradu škody založil na rozdílu mezi hodnotou budovy v současnosti vzhledem k vadě a hodnotou budovy v současnosti bez vady oceněném v posudku na částku 15.441.413 Kč bez DPH. Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
23. Uvedené platí i pro námitku, že odvolací soud na projednávanou věc aplikoval nesprávně závěry již citovaného rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, dle nichž se sice objednatel – jestliže se uplatněním práva z vad nedomohl odstraněním vad opravou – může uspokojení domáhat z jiného právního titulu (v daném případě z titulu náhrady škod), „limitem ovšem zůstává možnost dosáhnout totožného uspokojení, byť zčásti, uplatněním ostatních práv z vadného plnění, která objednateli svědčí podle § 436 odst. 2 věty čtvrté, popřípadě podle § 437 odst. 5 obch. zák., tedy (nezvolí-li ani za těchto okolností možnost odstoupit od smlouvy) uplatněním nároku na slevu z ceny díla, určenou ve smyslu § 439 odst. 1 obch. zák. jako rozdíl mezi hodnotami vadného a bezvadného plnění“. V nyní posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze závěru znaleckého posudku, že rozdíl mezi hodnotou budovy v současnosti vzhledem k vadě, která byla způsobena použitím strusky ocelárenské namísto strusky vysokopecní, při přihlédnutí pouze k poškozením uvedeným v projektové dokumentaci, a hodnotou budovy v současnosti bez uvedené vady činí 18.684.109,91 Kč včetně DPH. Dle dovolatelky se žalobce minimálně v tomto rozsahu nebyl oprávněn domáhat náhrady za vadné plnění z titulu náhrady škody, a to ani v situaci, kdy dovolatelka nevyhověla jeho požadavku na odstranění vady. Přesto odvolací soud objednateli přiznal nárok na náhradu škody ve výši 12.296.222,38 Kč včetně příslušenství.
24. Je namístě doplnit, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s odkazovanou judikaturou. Rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4980/2014 řešil situaci, kdy nevyhoví-li zhotovitel důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody. V projednávané věci se však o takovou situaci nejedná. Citovaná rozhodovací praxe míří na situace, kdy soudy přiznaly nárok z práv z vadného plnění ve formě slevy, ale nárok žalobce byl důvodný v rozsahu vyšším než sleva. Určující pro přiznání nároku na náhradu škody byla přitom situace, kdy – stejně jako v nyní řešené věci – nevyhoví zhotovitel důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou. Východiskem judikaturní úvahy rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4980/2014 je tak výchozí zásada plné reparace újmy způsobené vadným plněním.
25. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok žalobkyně na úroky z prodlení, a to na základě chybné úvahy o počátku prodlení se zaplacením pohledávky na náhradu škody. Dle dovolatelky z rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006) plyne, že pro posouzení počátku prodlení žalovaného se zaplacením pohledávky na náhradu škody není rozhodující, kdy poškozený upozorňoval škůdce, že po něm bude požadovat náhradu škody, ale okamžik, kdy ho vyzval k úhradě vyčíslené škody. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení od 2. 4. 2015 do zaplacení, přestože při vyčíslení přiznaného nároku vyšel z rozdílu hodnoty haly s vadou a bez vady v současnosti, tj. ke dni vydání rozsudku odvolacího soudu, a to na základě posudku ze dne 2. 12. 2024. Žalovaná se nemohla v dubnu 2015 dostat do prodlení se zaplacením náhrady za současný rozdíl v hodnotě haly bez vady a s vadou vyčíslený až v rozsudku odvolacího soudu.
26. Dovolatelka přehlíží, že dovolací soud v uvedeném rozsudku sp. zn. 23 Odo 1787/2006 uvedl, že za kvalifikovanou upomínku ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. (žádost věřitele o plnění) lze považovat podání žaloby na zaplacení pohledávky (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že při posouzení úroků z prodlení navázal na závěr soudu prvního stupně, že žalovaná se do prodlení dostala nejpozději k 2. 4. 2015 na základě výzvy obsažené v doručené žalobě. Odvolací soud se tedy od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud vyšel z výše škody zjištěné ze znaleckého posudku vyhotoveného až v roce 2024, přehlíží též skutečnost, že odvolací soud žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení z jistiny spočívající ve výši žalobního nároku, nikoliv z částky odpovídající výši škody dle znaleckého posudku.
27. Dovolatelka dále předkládá k posouzení otázku změny žaloby a vázanosti soudu skutkovými tvrzeními žalobce. Ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaný jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). Samy o sobě by vady řízení přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
28. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu