Rozsudek ze dne 9. 7. 2018
Plný text
23 Cdo 4993/2017-204
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. K. H. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FC Viktoria Plzeň, a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sílem Praha 10, Novgorodská 948/8, proti žalované J. K., P., zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem [adresa] zaplacení 817 571,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 155/2015, o dovolání žalované proti rozsudku soudu Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 14 Co 47/2017-144, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 14 Co 47/2017-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 C 155/2015-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. 14 Co 47/2017-144, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 C 155/2015-63, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 817 571,51 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2014 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl věcně správně. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně tím, že žalobkyně zaplatila žalované částku 817 571,51 Kč na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 2 Cm 383/2013-440, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 10. 2014, č. j. 23 Cdo 1851/2014-497, čímž odpadl důvod plnění a žalovaná je tak povinna uvedené plnění žalobkyni vydat, jestliže uplatněný nárok žalovanou (v tehdejším řízení žalobkyní) na doplacení kupní ceny za dodané zboží (vybavení fitness) v tomto původním řízení nebyl oprávněný, Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že Nejvyšší soud v tehdejším řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 1851/2014 učinil závěr, že kupní smlouva ze dne 15. 6. 2008, z níž tehdejší žalobkyně (nyní žalovaná J. K.) dovozovala, jako postupitelka z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2008, nárok na doplacení kupní ceny za dodané zboží (vybavení fitness), je neplatná pro chybějící ujednání o kupní ceně. Nejvyšší soud v tehdejším řízení předestřel právní názor, že soud v dalším řízení posoudí věc z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že pokud byla předmětná kupní smlouva uzavřena mezi předchůdkyní tehdejší žalobkyně společností Progranit s. r. o., jako prodávající, a tehdejší žalovanou FC Viktoria Plzeň, a.s. (v nynějším řízení žalobkyně), jako kupující, pak nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy z 15. 6. 2008 by mohla vůči nynější žalobkyni uplatnit jen společnost Progranit s. r. o., která s žalobkyní (v předešlém řízení žalovanou) neplatnou kupní smlouvu uzavřela, nikoli však žalovaná (v tehdejším řízení žalobkyně), jejíž aktivní legitimace na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být dána, jestliže nebyla stranou kupní smlouvy. Odvolací soud konstatoval, že v řízení žalovaná prokazovala pouze nárok z titulu postoupení pohledávky na zaplacení (doplacení) kupní ceny, neprokazovala však postoupení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Neexistující nárok na zaplacení kupní ceny pro neplatnost kupní smlouvy nemohl být podle závěru odvolacího soudu platně postoupen. Odvolací soud proto dovodil, že žalovaná se nemůže po žalobkyni domáhat bezdůvodného obohacení z titulu postoupení pohledávky podle § 524 odst. 1 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dále uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval i tím, zda neexistoval jiný právní důvod (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 3309/2011) pro poskytnutí plnění žalobkyní žalované. Jiný právní důvod plnění žalobkyně, které by byla povinna žalované vydat, však soudy nedovodily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezila tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je žalovaná oprávněna vypořádat i pohledávku z jiného právního titulu (z bezdůvodného obohacení) než jen z titulu postoupení nároku na zaplacení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3609/2008. Má za to, že pokud bylo určeno, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neznamená to, že by jí, jakožto žalované (postupitelce ve smlouvě o postoupení pohledávky) nesvědčily žádné jiné nároky ze smlouvy o postoupení pohledávky, než pouze nárok na zaplacení kupní ceny. Domnívá se, že za situace, kdy je neplatná kupní smlouva, na základě níž ji byl postoupen nárok na zaplacení kupní ceny, náleží ji nárok na vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobkyně užívala předmět kupní smlouvy (vybavení fitness) bez právního důvodu, byla-li kupní smlouva, jejímž předmětem bylo vybavení fitness, shledána neplatnou. Dovolatelka poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009 s ohledem na řešení otázky běhu promlčecí doby u uplatnění bezdůvodného obohacení v rámci procesní obrany žalované – uplatnění námitky započtení.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť ji hrozí, že se výkonem napadeného pravomocného rozsudku dostane do úpadku.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolatelka dostatečně nevymezila, v čem se měl odvolací soud odchýlit od poukazované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Poukazuje na to, že žalovaná v dovolání pouze cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3609/2008, který však podle jejího názoru na řešenou věc nedopadá. Odkázala-li žalovaná v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, neuvedla, v čem se měl odvolací soud odchýlit od závěrů tohoto rozhodnutí. Má tedy za to, že dovolání žalované trpí vadou, která brání pokračování v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky vydání bezdůvodného obohacení z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka z neplatné kupní smlouvy.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 27/2012, dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru: „Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení.“ V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3609/2008, Nejvyšší soud učinil závěr: „Je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení. Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky je irelevantní, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem.“ Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že soudy v nynějším řízení nesprávně, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovodily, že žalovaná nebyla, jako žalobkyně v původním řízení, aktivně legitimována pro uplatnění pohledávky z postupní smlouvy, byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná proto, že postoupená pohledávka na zaplacení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy neexistovala. Soudy se však dopustily nesprávného právního posouzení, když neposuzovaly, zda by žalovaná (v původním řízení žalobkyně) byla ve sporu úspěšná z titulu bezdůvodného obohacení. Oba soudy pouze konstatovaly, že za situace, kdy kupní smlouva je neplatná, žalované ze smlouvy o postoupení pohledávky nesvědčí jiný nárok, než nárok na zaplacení kupní ceny, který ji však nemohl být platně postoupen, byla-li kupní smlouva shledána neplatnou. Soudy při právním posouzení pominuly, s ohledem na závěry výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, že i když byla na žalovanou postoupena pohledávka z titulu kupní ceny podle kupní smlouvy, která byla shledána neplatnou, je třeba, aby soud posoudil nárok žalované (v původním řízení žalobkyně), uplatněný proti žalobkyni (v původním řízení žalované), dovozovaný ze smlouvy o postoupení pohledávky, z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení. Jen ze závěru, že je neplatná kupní smlouva, na základě níž byla postoupena pohledávka na zaplacení kupní ceny, nelze dovodit neplatnost postupní smlouvy.
Dovolatelka tedy důvodně namítá dovolací důvod nesprávného právního posouzení jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení, nároku na vypořádání bezdůvodného obohacení z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, neboť žalovaná na základě platné smlouvy o postoupení práva na zaplacení kupní ceny na základě kupní smlouvy, která byla shledána neplatnou, má právo na vypořádání bezdůvodného obohacení.
Zároveň je však třeba konstatovat, že dovolatelce nesvědčí právo na vydání věci užívané žalobkyní bez právního důvodu nebo na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání věci bez právního důvodu, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, neboť takové právo nebylo předmětem postoupení. Žalovaná není vlastníkem předmětu kupní smlouvy (vybavení fitness), nemůže tedy oprávněně požadovat částku odpovídající bezdůvodnému obohacení ve výši ceny obvyklé za užívání věcí, a ani vydání věci, neboť takový nárok by svědčil jen prodávající straně kupní smlouvy, tj. společnosti Progranit s. r. o. Tyto nároky, tvrzené dovolatelkou, nemohly být oprávněně žalovanou vůči uplatněnému nároku žalobkyně platně započteny, jak odvolací soud správně dovodil.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tedy považoval dovolání žalované za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení.
Je-li tedy dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 7. 2018
JUDr. K. H.
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem za nepřítomnou předsedkyni senátu
Usnesení ze dne 10. 1. 2018
Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 4993/2017-201originál
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FC Viktoria Plzeň, a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sílem Praha 10, Novgorodská 948/8, proti žalované J. K., P., zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem [adresa] zaplacení 817 571,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 155/2015, o dovolání žalované proti rozsudku soudu Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 14 Co 47/2017-144, takto
Vykonatelnost rozsudku soudu Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 14 Co 47/2017-144, se odkládá do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu v uvedené věci.
Odůvodnění:
Podle § 243 občanského soudního řádu může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolatelka dovolacímu soudu odklad vykonatelnosti navrhla.
Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně hrozí dovolatelce závažná újma, Nejvyšší soud rozhodl, že se vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve spojení rozhodnutím soudu prvního stupně odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová