Plný text
23 Cdo 522/2026-170
USNESENÍ
N. soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TV Nova s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené prof. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) O2 Czech Republic a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], a 2) T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem [adresa] Chodov, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Milenou Pivodovou, advokátkou se sídlem [adresa] a 3) Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem [adresa] Stodůlky, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o uložení povinnosti zdržet se poskytování služby elektronických komunikací, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 7/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, č. j. 4 Co 43/2025-136, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, č. j. 4 Co 43/2025-136, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2025, č. j. 83 C 7/2025-90, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 83 C 7/2025-90, vyslovil v rozsahu celého řízení svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze (výrok II).
2. Žalobkyně podala žalobu k soudu prvního stupně směřující proti původně pěti žalovaným - kromě společností O2 Czech Republic a.s., T-Mobile Czech Republic a.s., Vodafone Czech Republic a.s. [označeným nyní v záhlaví jako žalovaná 1), 2) a 3)] směřovala žaloba také proti společnostem PODA a.s. a Warnet s.r.o. – a domáhala se vůči všem žalovaným uložení povinnosti zdržet se poskytování služby elektronických komunikací umožňující přístup k internetovým stránkám na doménách www.zalohuj.si a www.zalohujsi.cz. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 11. 2024, č. j. 88 C 22/2024-81, vyloučil žalobu v rozsahu směřujícím proti žalovaným O2 Czech Republic a.s., T-Mobile Czech Republic a.s., Vodafone Czech Republic a.s. k samostatnému projednání, současně vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Městskému soudu v Praze. Uvedené usnesení pak bylo v rozsahu vyslovení místní nepříslušnosti a postoupení věci místně příslušnému soudu zrušeno na základě odvolání usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2025, č. j. 4 Co 17/2025-119, s tím, že otázka místní příslušnosti musí být řešena již ve vyloučené věci zapsané pod novou spisovou značkou. Následně soud prvního stupně vydal shora uvedené usnesení, v němž vyslovil svoji místní nepříslušnost s odkazem na to, že obecným soudem žalovaných je podle § 85a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 85 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na jejich sídlo Městský soud v Praze.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně v situaci, kdy bylo řízení o žalobě vůči žalovaným vyloučeno k samostatnému projednání, postupoval správně, když vyslovil svoji místní nepříslušnost s ohledem na to, že žalované jsou obchodní společnosti mající ke dni podání žaloby sídlo v obvodu Městského soudu v Praze. Odvolací soud uzavřel, že postup žalobkyně, která účelově zapojila do řízení též návrhy nesouvisející s návrhem primárním, jen aby založila místní příslušnost jiného soudu, představoval zneužití dispozičního oprávnění zakotveného v § 11 odst. 2 o. s. ř.
5. Odvolací soud poukázal na to, že dispoziční oprávnění žalobce zvolit si v určitých případech soud, u kterého podá návrh, nelze zneužívat tak, jak to učinila v nyní probíhajícím řízení žalobkyně, která spojila návrhy vyplývající z § 40 odst. 1 písm. f) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, (dále jen „autorský zákon“) proti různým žalovaným do jednoho řízení, ačkoli žalobkyně sama tvrdí, že některé žalované jsou ekonomicky výrazně silnější vůči jiným. Úspěch žaloby proti původním žalovaným (regionálním poskytovatelům internetového připojení) by představoval jen nepatrný prospěch žalobkyně oproti tomu, kdyby žalobě bylo vyhověno i vůči nynějším žalovaným 1), 2), 3). Dle odvolacího soudu má ekonomická síla jednotlivých žalovaných a z ní vyplývající prospěch v případě úspěchu žaloby význam při posouzení otázky zneužití práva žalobkyní při volbě místní příslušnosti soudu. Zahrnutím regionálních poskytovatelů internetového připojení do žaloby sledovala žalobkyně dle názoru odvolacího soudu nikoli řádnou ochranu svých práv, ale založení místní příslušnosti Krajského soudu v Ostravě. Odkázal na judikaturu (usnesení N. soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, či usnesení ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1824/2017), podle níž je v takových případech třeba postupovat při určení místní příslušnosti stejně, jako by návrhy byly podány jen proti primárním žalovaným.
6. K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nezaslal žalobkyni k vyjádření námitky místní nepříslušnosti vznesené žalovanými 2) a 3) a tím porušil zásadu kontradiktornosti řízení i princip rovnosti účastníků, odvolací soud uzavřel, že zákon v § 105 odst. 4 o. s. ř. neukládá soudu povinnost sdělit námitku i protistraně (na rozdíl od úpravy námitky věcné nepříslušnosti soudu v § 104a odst. 2 a 5 o. s. ř.); poukázal rovněž na to, že žalobkyně sama se v žalobě obšírně vyjadřovala k tomu, proč dle jejího názoru nelze věc vyloučit a postoupit místně příslušnému soudu, z čehož plyne, že při podání žaloby předvídala postoj soudu prvního stupně i žalovaných, neboť s žalovanými vede co do nároku řadu téměř totožných sporů, v nichž je otázka místní příslušnosti opakovaně řešena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně některé z otázek dosud v rozhodovací praxi nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatelka formulovala následující otázky: a) Lze posoudit jako zneužití práva to, že žalobkyně využila oprávnění podle § 11 odst. 2 o. s. ř. spočívající ve volbě soudu některého z více žalovaných, vůči nimž žalobkyně uplatňuje shodné nároky vyplývající ze shodného právního základu?
b) Má rozdílná ekonomická síla jednotlivých žalovaných nebo rozdílný prospěch žalobkyně v případě úspěchu vůči některým z žalovaných význam pro posouzení, zda žalobkyně zneužila své oprávnění podle § 11 odst. 2 o. s. ř., resp. zda vůči některému z žalovaných ve skutečnosti nesleduje ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva?
c) Lze využití oprávnění žalobkyně podle § 11 odst. 2 o. s. ř. omezit pouze na situace, kdy jsou žalovaní hmotněprávně spjati s jedním subjektem, anebo se toto oprávnění uplatní i v případech, kdy žalobkyně uplatní shodné nároky vůči více žalovaným, kteří mají srovnatelné postavení, avšak nejsou spojeni jedním hmotněprávním vztahem?
d) Zakládá vyloučení části řízení k samostatnému projednání podle § 112 o. s. ř. nové řízení, v němž je soud oprávněn znovu zkoumat místní příslušnost podle § 105 o. s. ř. a vyslovit svou místní nepříslušnost, nebo v takto vyloučené věci trvá místní příslušnost soudu založená v původním řízení, byla-li určena podle § 11 odst. 2 o. s. ř.?
e) Má soud prvního stupně při rozhodování o místní příslušnosti povinnost doručit účastníkovi podání ostatních účastníků k této otázce, nebo tato povinnost odpadá v případě, že se žalobkyně k možné otázce místní příslušnosti vyjádřila již v žalobě a měla možnost se s podáním ostatních účastníků seznámit nahlédnutím do soudního spisu?
8. U otázek pod body a) a b) dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně poukázala na usnesení N. soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, a na něj navazující judikaturu, z níž podle jejího názoru vyplývá, že korektiv zneužití práva představuje výjimečné omezení dispozičních oprávnění účastníka, které je třeba vykládat restriktivně. Odvolací soud ovšem svůj závěr o zneužití práva žalobkyní založil právě na kritériích, která N. soud v usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016, označil jako právně nerozhodná, konkrétně na ekonomické síle žalovaných a rozdílném očekávaném úspěchu žalobkyně. Poukázala také na to, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že další dva žalované nezahrnula do žaloby účelově jen proto, aby založila místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě, neboť z ničeho nevyplývá, že by vůči nim neměla zájem na ochraně svých práv.
9. Otázky pod bodem c), kterou dovolatelka považovala za dosud neřešenou ve všech souvislostech, se pak týkala dovolatelčina argumentace ohledně toho, že odvolací soud označil jí odkazované usnesení N. soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016, za nepřiléhavé z důvodu odlišnosti spočívající v tom, že v případě řešeném citovaným judikátem byli všichni žalovaní hmotněprávně spjati s jednou společností, kdežto v nyní projednávané věci spojila žalované svým výběrem žalobkyně. Podle dovolatelky ovšem hmotněprávní vazba žalovaných na jednu obchodní společnost nebyla v citovaném rozhodnutí zohledněna jako relevantní kritérium pro závěr N. soudu o posuzování otázky volby místní příslušnosti či zneužití práva. Podle dovolatelky omezení aplikace § 11 odst. 2 o. s. ř. na situace, kdy jsou žalovaní hmotněprávně spjati s jedním subjektem, by znamenalo nepřípustné zúžení tohoto dispozičního oprávnění.
10. U otázky pod bodem d) dovolatelka namítala, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s ústavně konformním výkladem § 112 o. s. ř. a tedy i s judikaturou Ústavního soudu a N. soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Rovněž odkázala na usnesení N. soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, v němž N. soud akcentoval závěry komentářové literatury ohledně toho, že nepřichází v úvahu, aby v případě více žalovaných soud žalobu proti jednomu z nich vyloučil k samostatnému projednání jenom proto, aby mohl v řízení proti nemu vyslovit místní nepříslušnost. V projednávané věci dle dovolatelky nebyl dán žádný ústavně konformní důvod k vyloučení části věci k samostatnému projednání; vyloučení nevedlo k ochraně práv účastníků, ani k odstranění procesní obstrukce, ale především k prolomení místní příslušnosti soudu v původním řízení legitimně založené na základě § 11 odst. 2 o. s. ř.
11. Otázku pod bodem e) odvolací soud rovněž dle názoru dovolatelky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu týkající se kontradiktornosti řízení, konkrétně práva účastníků seznámit a vyjádřit se ke každému důkazu či vyjádření, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Dle dovolatelky se odvolací soud od této judikatury odchýlil, když aproboval postup soudu prvního stupně, který jí námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanými nedoručil a neumožnil jí se k ní vyjádřit.
12. Vzhledem k výše uvedenému proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
14. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani se nejedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, pokud shledá, že dovolání je vůbec přípustné.
15. Žalovaná 3) ve vyjádření k dovolání uvedla, že na otázkách pod body a) až c) napadené rozhodnutí nezávisí, neboť dovolání nesměřuje proti vyloučení části řízení k samostatnému projednání, ale toliko proti usnesení, kterým došlo k vyslovení místní nepříslušnosti soudu. Přípustnost dovolání dle názoru žalované 3) nezakládá ani otázka pod bodem d), neboť soud prvního stupně správně zkoumal svoji místní příslušnost před tím, než začal jednat ve věci samé. U otázky pod bodem e) se žalovaná 3) ztotožnila se závěrem odvolacího soudu a poukázala na to, že otázku místní příslušnosti je soud oprávněn posoudit i sám bez uplatnění námitky. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované 3) náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
16. N. soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
20. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky posouzení místní příslušnosti založené dispozičním oprávněním žalobkyně podle § 11 odst. 2 o. s. ř. a možného zneužití tohoto oprávnění, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Stejně tak je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky zkoumání místní příslušnosti soudu po vyloučení věci k samostatnému projednání, neboť i při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení shora uvedených otázek na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
24. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř. je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
25. Podle § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz, evropský platební rozkaz nebo rozkaz k vyklizení. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.
26. Podle § 112 odst. 2 o. s. ř. jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení.
Judikatorní východiska k otázce volby místní příslušnosti podle § 11 odst. 2 o. s. ř. a jejího zneužití
27. N. soud ve svém rozhodování ustáleně vychází ze závěrů poprvé vyslovených v usnesení N. soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, uveřejněném pod č. 13/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž podal-li žalobce žalobu proti více žalovaným, aniž by také vůči všem sledoval ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva, jen proto, aby tím založil místní příslušnost soudu, u něhož by věc jinak nemohla být projednána a rozhodnuta, postupuje soud při zkoumání místní příslušnosti stejně, jako kdyby byla žaloba podána jen vůči tomu ze žalovaných, který měl být takovou žalobcovou procesní obstrukcí poškozen. Viz také navazující judikaturu, například usnesení N. soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1824/2017, či usnesení ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2414/2024, dále usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2618/2015, dále usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4467/2016, usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 361/2015, či usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2772/2014.
28. V usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016, pak N. soud vycházel z toho, že směřuje-li žaloba proti více žalovaným, není pro účely místní příslušnosti podstatné, v jakém pořadí byli v žalobě uvedeni; obecným soudem v takovém případě může být obecný soud kteréhokoli ze žalovaných, ovšem soud není zbaven povinnosti, ať již na základě skutečností zřejmých z obsahu spisu či na základě námitky některého ze žalovaných, zkoumat, zda podáním žaloby vůči více žalovaným žalobce vskutku sledoval proti všem ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva nebo zda tak učinil jen proto, aby tím založil místní příslušnost soudu, u něhož by věc jinak nemohla být projednána a rozhodnuta.
29. T. N. soud dospěl k závěru, že z hlediska posouzení místní příslušnosti soudu byla sama o sobě nevýznamná skutečnost, že žalobkyně v žalobě současně uvedla, že první žalovaná je „nesporně bonitnější než kdokoli z dalších žalovaných“ a že „svůj nárok primárně cílí proti první žalované a ostatní žalovaní jsou žalováni spíše z opatrnosti (druhý žalovaný z důvodů morálních). Z obsahu spisu totiž nevyplývala žádná další okolnost, ze které by bylo možno usuzovat, že žalobkyně podala žalobu proti třetímu až dvanáctému žalovanému jen proto, aby založila (obecnou) místní příslušnost Okresního soudu v Prostějově, ani žádná okolnost, ze které by bylo možno usuzovat, že žalobkyně, v případě že by byla v řízení proti označeným žalovaným úspěšná, by ve skutečnosti neměla zájem po nich částku přiznanou soudním rozhodnutím vymáhat.
Posouzení v poměrech projednávané věci
30. Při promítnutí shora citovaných závěrů judikatury do poměrů nyní projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud otázku zneužití procesního oprávnění žalobkyně podle § 11 odst. 2 o. s. ř. [jíž se týkaly dovolatelčiny otázky pod bodem a) a b)] posoudil nesprávně, neboť svůj závěr o tom, že žalobkyně volbou Krajského soudu v Ostravě jako místně příslušného soudu prvního stupně zneužila procesní právo, postavil toliko na ekonomické síle třech žalovaných [v nyní probíhajícím řízení označeni jako žalovaní 1) až 3)] a z ní vyplývajícího potenciálního prospěchu v případě úspěchu žalobkyně ve věci. Uvedená kritéria, na nichž odvolací soud postavil svůj závěr, ovšem nemohou být dle shora citované rozhodovací praxe důvodem pro závěr o zneužití práva volby místně příslušného soudu podle § 11 odst. 2 o. s. ř. Takovým kritériem je dle uvedené judikatury skutečnost, že žalobce svojí žalobou ve skutečnosti nesleduje ochranu svého práva vůči všem žalovaným.
31. Podle shora citované judikatury se proto soudy musí v případě žaloby podané proti více žalovaným a navazující volbě místně příslušného soudu podle § 11 odst. 2 o. s. ř. zabývat zejména tím, zda podáním žaloby vůči více žalovaným žalobkyně sledovala proti všem ochranu svého práva nebo zda některé žalované zahrnula do žaloby jen proto, aby založila místní příslušnost soudu, u něhož by věc jinak nemohla být projednána a rozhodnuta. V projednávané věci odvolací soud s odkazem na tytéž závěry judikatury dospěl k tomu, že žalobkyně podala žalobu i vůči regionálním poskytovatelům internetového připojení pouze proto, aby založila místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě, avšak k tomuto závěru dospěl na základě výše uvedených (dle judikatury irelevantních) kritérií o různé ekonomické bonitě žalovaných, aniž by se zabýval posouzením okolností, které skutečně relevantní jsou: tedy tím, zda i vůči ostatním žalovaným (regionálním poskytovatelům internetového připojení) sledovala žalobkyně ochranu svého porušeného či ohroženého práva. Z tohoto důvodu je tedy právní posouzení odvolacího soudu neúplné, tudíž nesprávné.
32. Pokud pak odvolací soud neaplikoval závěry usnesení N. soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016, s odkazem na to, že v citovaném rozhodnutí se jednalo (na rozdíl od nyní projednávaného případu) o žalované hmotněprávně spjaté s jednou obchodní společností [viz dovolatelčina otázka pod bodem c)], nelze mu v kontextu výše citovaných závěrů judikatury přisvědčit. N. soud totiž závěry vyslovené v usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016, nevztahoval specificky k situaci, kdy byli žalovaní hmotněprávně „spjati“ s jedním subjektem. Svůj závěr o irelevanci různé bonity žalovaných postavil jednak na obecné judikatuře k otázce zneužití volby místně příslušného soudu podle § 11 odst. 2 o. s. ř., jednak na tom, že ze spisu nevyplývala okolnost, ze které by bylo zřejmé, že by žalobkyně podala žalobu vůči určitým žalovaným jen, aby účelově založila místní přípustnost jiného soudu, ani okolnost, ze které by bylo možno usuzovat, že by žalobkyně v případě úspěchu ve věci neměla zájem po těchto žalovaných přiznané právo vymáhat. Z uvedeného nevyplývá, že by N. soud tyto závěry omezil pouze na tam řešenou procesní situaci, kdy všichni žalovaní byli spjati s jednou společností (dlužníkem) jakožto členové jejího statutárního orgánu. Závěry citovaného usnesení N. soudu jsou proto použitelné i pro nyní projednávanou věc.
33. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení otázky možného zneužití práva volby místně příslušného soudu podle § 11 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při řešení uvedené otázky vycházel z kritérií, která jsou dle judikatury při takovém posouzení nevýznamná, a naopak nezohlednil okolnosti, které jsou pro posouzení této otázky rozhodující.
Judikatorní východiska k otázce zkoumání místní příslušnosti po vyloučení věci k samostatnému projednání
34. Z ustálené judikatury N. soudu vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (§ 11 odst. 1 a § 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou – nestanoví-li zákon jinak – nerozhodné (srov. například usnesení N. soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 508/2000, dále usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod č. 16/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3644/2017, či usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1021/2019, a usnesení ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1224/2020).
35. Ústavní soud ve své judikatuře k otázkám spojení či vyloučení věci podle § 112 o. s. ř. vychází z toho, že § 112 o. s. ř. je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, či nález ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10, a nález ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11, či nález ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, přičemž z citovaných nálezů vychází ve svém rozhodování rovněž N. soud (srov. například rozsudek N. soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1657/2021, či rozsudek ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3669/2023, nebo usnesení ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1677/2022).
36. Konkrétně v nálezu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, Ústavní soud výslovně uvedl, že jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné, a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. a aniž věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
37. N. soud se zároveň v usnesení ze dne dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, přihlásil k závěru zastávanému v odborné literatuře, podle něhož je-li více žalovaných, nepřichází v úvahu, aby soud žalobu proti jednomu z nich vylučoval k samostatnému projednání jenom proto, aby mohl v řízení proti němu vyslovit místní nepříslušnost.
Posouzení v poměrech projednávané věci
38. Při promítnutí výše citovaných závěrů judikatury do poměrů nyní projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud se od těchto závěrů odchýlil, neboť v rozporu se zásadou perpetuatio fori nezohlednil, že k vyloučení věci k samostatnému projednání v části, ve které žaloba směřovala proti třem nynějším žalovaným, došlo za účelem, aby následně byla znovu zkoumána místní příslušnost, která již jednou byla v původním řízení založena volbou žalobkyně v souladu s § 11 odst. 2 o. s. ř. Ze shora citované judikatury naopak plyne, že je nepřijatelné, aby soud vyloučil k samostatnému projednání věc proti určitému žalovanému z vícera žalovaných, jen aby vůči němu vyslovil svoji místní nepříslušnost.
39. Ostatně ani v případě, že soud vyloučí věc k samostatnému projednání na základě úvahy souladné s judikaturou k § 112 odst. 2 o. s. ř., nenáleží mu s ohledem na zásadu perpetuatio fori zkoumat opětovně svoji místní příslušnost.
Vady řízení
40. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru o nesprávnosti posouzení výše uvedených dovolacích otázek odvolacím soudem, a z tohoto důvodu napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, nezabýval se dále pro nadbytečnost existencí vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., a to ani dovolatelčinou námitkou porušení kontradiktornosti řízení [viz výše argumentaci dovolatelky pod bodem e)].
V. Závěr
41. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], N. soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
42. Protože důvody, pro které byl zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
43. Právní názor N. soudu je pro odvolací soud a soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.)
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu