Plný text
23 Cdo 525/2022-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně CIB GROUP, a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] a 2) LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., se sídlem v Kenilworth, 53 the Business Resource Network Whateleys Drive, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, advokátem se sídlem v Košicích, Zvonárska 8, Slovenská republika, o zaplacení 476 451,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 125/2017, o dovoláních žalovaného 1) a žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 19 Co 325/2021-256, takto:
Dovolání žalovaného 1) a žalované 2) se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 5. 8. 2021, č. j. 22 C 125/2017-234, přerušil řízení o zaplacení částky 476 451,60 Kč do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 156/2019.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 156/2019.
Usnesení odvolacího soudu napadli oba žalovaní včasnými dovoláními, jejichž přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Žalovaný 1) navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a potvrzení usnesení soudu prvního stupně. Žalovaná 2) navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v rozsáhlém vyjádření k dovolání navrhla obě dovolání odmítnout jako nepřípustná, případně je zamítnout jako nedůvodná. Žalovaný 1) souhlasil s názorem vyjádřeným v dovolání žalované 2).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
K dovolání žalovaného 1):
Podle žalovaného 1) nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, „zda v případě, že odvolací soud udělí ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně alternativní pokyn, jakým způsobem má v řízení po zrušení rozhodnutí dále pokračovat a soud prvního stupně zvolí jednu z alternativních možností pokračování řízení, může odvolací soud i přesto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s jiným pokynem k pokračování v řízení“.
Tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebyla pro něj určující). Odvolací soud nedospěl k závěru, že je namístě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit s jiným pokynem k pokračování v řízení, jak předpokládá při formulaci této otázky žalovaný 1), nýbrž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud navíc v napadeném usnesení konstatoval, že příslušný „alternativní pokyn“ případně vyčkat výsledku řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeného mezi žalovanými uvedl ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 10. 6. 2020, č. j. 19 Co 130/2020-180, toliko za situace současného zachování hlediska hospodárnosti řízení, tj. pokud by bylo důvodně očekáváno, že v krátkém časovém úseku bude ve věci meritorně rozhodnuto. Jinak řečeno neuložil soudu prvního stupně „alternativní pokyn“ k přerušení řízení bez dalšího, jak se domnívá žalovaný 1). Odvolací soud napadené rozhodnutí založil na závěru, že s ohledem na okolnosti projednávané věci (dosavadní délka a průběh řízení a stav vedlejšího řízení) není dán důvod pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž dodal, že spor, jehož předmětem je nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, probíhá mezi žalovanými a nebude v něm meritorně (výrokem) závazně pro jiné řízení rozhodnuto, kdo je faktickým věřitelem pohledávky (příslušnou prejudiciální otázku si tak může soud v řízení vyřešit sám). Odvolací soud tedy neshledal přerušení řízení hospodárným za procesní situace, kdy řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy je samo přerušeno do skončení jiného řízení (o zrušení rozhodčího nálezu) a kdy řízení o žalobě žalobkyně probíhá již od 5. 9. 2017 a od zrušujícího usnesení odvolacího soudu uplynula doba delší než jeden rok, aniž bylo nařízeno jednání a proběhlo dokazování. Pro napadené rozhodnutí tedy bylo určující posouzení otázky, zda je postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. hospodárný, či nikoliv.
Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že žalovaný 1) v dovolání závěr o nehospodárnosti přerušení řízení, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, řádně (vymezením právní otázky a příslušného předpokladu přípustnosti) nezpochybnil.
K dovolání žalované 2):
Žalovaná 2) k dovolacímu přezkumu předložila podle jejího mínění dosud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou otázku, „zda řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy dle ust. § 299 ZŘS je či není ve vztahu k řízení o zaplacení nákladů soluční soudní úschovy pro důvodné pochybnosti o osobě věřitele dle ust. § 568 ObčZ 1964 nebo nejistotu o tom, kdo je věřitelem dle ust. § 1953 ObčZ 2012 řízením, ,v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu‘ ve smyslu ust. § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ a je tedy namístě řízení o zaplacení nákladů úschovy přerušit“. Pro posouzení této otázky Nejvyšší soud dovolání žalované 2) neshledal přípustným.
Odvolací soud zjevně nezpochybňoval závěr soudu prvního stupně, že prejudiciální otázku, kdo je faktickým věřitelem žalobkyně, která bude (také pouze jako prejudiciální, tj. nebude vyřešena závazně výrokem) řešena v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, je otázkou, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzovaném řízení (srov. bod 9 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jak již bylo výše uvedeno, závěr o nedůvodnosti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pak založil na posouzení tohoto (možného) postupu jako nehospodárného s ohledem na okolnosti projednávané věci, včetně procesního stavu řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, do jehož skončení mělo být řízení přerušeno. V tomto směru tedy pro jeho právní závěr o nedůvodnosti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nebylo určující řešení první části otázky předkládané v dovolání žalovanou 2), tj. zda jde o řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu [závěr o tom, že by nebyla splněna tato podmínka umožňující postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odvolací soud v napadeném rozhodnutí neučinil], proto první část otázky formulované žalovanou 2) přípustnost dovolání nemůže založit.
Prostřednictvím druhé části formulované otázky, tj. zda bylo „namístě řízení o zaplacení nákladů úschovy přerušit“, pak žalovaná zpochybňuje správnost úvah odvolacího soudu o nehospodárnosti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a naopak argumentuje ve prospěch názoru, že rozhodnutí o tom, koho tíží povinnost nahradit žalobkyni jako složitelce náklady úschovy, dříve, než je v jiném řízení rozhodnuto, komu bude předmět úschovy vydán, odporuje zásadě hospodárnosti řízení a logické posloupnosti věcí. Ani tyto námitky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť při posouzení otázky, zda bylo namístě řízení o zaplacení nákladů úschovy přerušit, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že smyslem § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. například rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1552/2013). Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4951/2016, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2895/2017, ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3243/2019, a ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2493/2019).
Jinak řečeno, postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní).
V posuzované věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost (ne)přerušení řízení zabýval a jeho úvahy o nehospodárnosti přerušení řízení nejsou zjevně nepřiměřené, přihlédl-li k dosavadní délce posuzovaného řízení a k tomu, že řízení, do jehož skončení mělo být posuzované řízení přerušeno, je samo též přerušeno do skončení jiného řízení, přičemž otázka, kdo je vlastníkem pohledávky, má v obou řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám. Je pravděpodobné, že by vyčkání výsledku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 156/2019 neúměrně prodloužilo řízení o projednávané věci a pokračování v řízení naopak přispěje k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání věci, což je též v souladu s § 6 o. s. ř., podle něhož je soud mimo jiné povinen postupovat v řízení tak, aby ochrana práv účastníků byla rychlá a účinná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného 1) i dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu