Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 23 Cdo 63/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 63/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.63.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání subjektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 218 písm. b) o. s. ř. § 243c odst. 3 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 63/2025-600 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PELA invest, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Pražská 810/16, identifikační číslo osoby 28887077, zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalované VALIZOL CZ s.r.o., se sídlem v Praze 8, Braunerova 563/7, identifikační číslo osoby 02939959, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení 841 622,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 9 C 196/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 21 Co 94/2024-566, 21 Co 95/2024, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované (po částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí části žaloby) domáhala zaplacení částky 841 622,93 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované s provedením díla, a to na základě smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 2018, jejímž předmětem bylo provedení kompletních střešních plášťů tří střech bytového domu v ulici XY (dále jen „smlouva o dílo“). 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze 30. 11. 2023, č. j. 9 C 196/2021-523, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 1. 2024, č. j. 9 C 196/2021-529, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 380 694,87 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 460 928,06 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované (výrok pod bodem III). 3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I co do částky 334 595,75 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a co do částky 46 099,12 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení změnil tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl (výrok II), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 240 523,81 Kč od 8. 5. 2019 do 14. 9. 2021, jinak jej potvrdil co do zamítnutí žaloby ohledně částky 460 928,06 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 64 997 Kč (výrok IV). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „řeší otázky hmotného, jakož i procesního práva …, které v dosavadní judikatuře dovolacího soudu byly řešeny odlišně, popř. nebyly dosud řešeny“. 5. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považovala žalovaná otázku, zda zhotovitel díla nese odpovědnost za prodlení s realizací díla v případě, kdy zjevně je potřeba k dokončení díla součinnost objednatele, objednatel si tohoto je prokazatelně vědom, avšak zhotovitel neurčí objednateli ve smyslu § 2591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) lhůtu k poskytnutí součinnosti (dále jen „první otázka“). Žalovaná měla za to, že odvolací soud odmítl zohlednit neposkytnutí součinnosti žalobkyní, které podle žalované bylo v řízení provedenými důkazy postaveno najisto, výlučně z důvodu, že žalovaná žalobkyni formálně nevyzvala k poskytnutí nezbytné součinnosti podle § 2951 o. z. Argumentovala ve prospěch závěru, že absence stanovení lhůty k poskytnutí součinnosti podle § 2591 o. z. nevylučuje uplatnění § 1968 věty druhé o. z. a § 1975 o. z., podle kterých dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele, který neposkytl dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. 6. Podle žalované nepostupoval odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), při posouzení otázky způsobilosti pohledávky k započtení a určení data účinku započtení (dále jen „druhá otázka“). Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil způsobilost k započtení u pohledávky žalované na smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s úhradou faktury č. 1801023 (dále jen „faktura č. 3“), v důsledku čehož nesprávně určil datum účinků započtení ke dni 7. 5. 2019, kdy nastala splatnost pohledávky žalobkyně uplatněné v řízení, vůči níž žalovaná započtení uskutečnila. Zdůraznila, že k zaplacení smluvní pokuty z titulu neuhrazení faktury č. 3 vyzvala žalobkyni až ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 2021 a splatnost této pohledávky tak nastala nejdříve v červenci 2021, tedy i účinky započtení mohly nastat až k datu, kdy bylo vyjádření k žalobě doručeno žalobkyni. 7. Žalovaná odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkala s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), že překročil ústavně dané meze zásady volného hodnocení důkazů, dospěl-li ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (dále jen „třetí otázka“). S poukazem na části obsahu výpovědi svědka R. R. zpochybňovala zejména skutková zjištění, která soudy nižších stupňů učinily při posouzení absence součinnosti žalobkyně k provedení díla, faktického dokončení díla dle smlouvy o dílo žalovanou a nevykonávání prací na díle žalovanou. Podle žalované se existence tohoto tvrzeného rozporu promítla rovněž do nesprávného postupu soudů nižších stupňů při moderaci smluvní pokuty v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněným pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč., nezohlednili-li neposkytnutí součinnosti žalobkyní a faktické dokončení díla (dále jen „čtvrtá otázka“). 8. Podle žalované napadené rozhodnutí nemůže obstát též pro rozpor s § 1 občanského soudního řádu a pro rozpor se zásadou „justice must not only be done, it must also be seen to be done“. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07 Měla za to, že v řízení postupovala v legitimním očekávání, že prokáže-li (což se podle žalované stalo), že dílo bylo fakticky dokončeno a že její prodlení bylo způsobeno neposkytnutím součinnosti žalobkyní, pak tyto okolnosti budou soudem zohledněny, k čemuž však nedošlo a soudy rozhodly formalisticky a v rozporu s provedenými důkazy, tj. v rozporu s imperativem výchovy k dodržování zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. 9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Dovolání považovala za nepřípustné i nedůvodné. 10. Nejvyšší soud předně uvádí, že nemohl přihlédnout k doplnění dovolání vyjádřením žalované ze dne 25. 10. 2024 (učiněným k výzvě soudu prvního stupně) obsahujícímu výslovné sdělení o rozsahu podaného dovolání, neboť bylo podáno po lhůtě, ve které je dovolání možno doplnit o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Rozsah, v jakém bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno, dovolací soud posuzoval s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku IV napadeného rozhodnutí (jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění. Nadto by dovolání proti výroku o nákladech řízení nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolání podle svého obsahu nesměřuje ani proti výroku I napadeného rozhodnutí, neboť ani vůči rozhodnutí odvolacího soudu o opravném usnesení soudu prvního stupně žalovaná neuplatnila žádné výhrady. Z obsahu dovolání se tedy podává, že jím žalovaná brojila proti jeho výrokům II a III, kterými bylo rozhodováno o věci samé. 11. Dovolání proti té části výroku II napadeného rozhodnutí, jíž byl změněn výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 46 099,12 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení tak, že byla žaloba zamítnuta, jakož i dovolání proti té části výroku III napadeného rozhodnutí, v níž byl potvrzen výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 460 928,06 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, je subjektivně nepřípustné. V daném rozsahu totiž napadené rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší. Jde proto v uvedeném rozsahu o dovolání podané neoprávněnou osobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit první otázka, neboť žalovaná zakládá nesprávnost právního posouzení věci ve vztahu k ní na svém vlastním skutkovém závěru o tom, že žalobkyně žalované neposkytla součinnost nezbytnou k dokončení díla. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) přitom měly na základě provedeného dokazování za vyvrácené tvrzení žalované, že včasné dokončení díla bylo znemožněno absencí součinnosti žalobkyně. K žalovanou namítané existenci stavebního materiálu na střechách měly soudy za prokázané, že tento materiál byl průběžně ze střech přesouván podle potřeby a patřil též žalované. Podle zjištění soudů nižších stupňů žalovaná též žalobkyni nijak nevytýkala nemožnost pokračovat v pracích na střeše z důvodu nedokončení osazení světlíků či montáže rozvodu antén, naopak žalobkyně mnohokrát vyzývala žalovanou k pokračování ve sjednaných pracích a nabízela jí jako výpomoc své pracovníky. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 14. Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace § 1968 věty druhé a § 1975 o. z. neshledal-li za takto zjištěného skutkového stavu, z nějž nevyplývalo neposkytnutí nezbytné součinnosti žalobkyní k dokončení díla, důvodnou námitku žalované o absenci její odpovědnosti za prodlení pro tvrzené prodlení žalobkyně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 577/2022, ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2340/2024, a mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněný pod číslem 79/2022 Sb. rozh. obč.). 15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 16. Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu v rámci dovolací argumentace k druhé otázce nesprávné právní závěry ohledně účinku započtení ke dni 7. 5. 2019, patrně přehlédla, že tyto závěry odvolací soud učinil výlučně ve vztahu k započtení pohledávky žalované na zaplacení části ceny díla za provedené práce a dodávky v období od 1. 7. 2018 do 30. 11. 2018 ve výši 166 016 Kč vyúčtované fakturou č. 3, která byla splatná dne 14. 1. 2019, vůči (žalobou uplatňované) pohledávce žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla, která byla splatná dne 7. 5. 2019. Neposuzoval takto okamžik účinku započtení pohledávky žalobkyně s pohledávkou žalované na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou faktury č. 3, jak se mylně domnívala žalovaná v dovolání. Jinak řečeno odvolací soud takto neřešil otázku kompenzability pohledávky žalované na smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s úhradou faktury č. 3 a ani otázku stanovení okamžiku účinků započtení takové pohledávky. Dovolací námitka žalované uplatněná prostřednictvím druhé otázky se tak míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem a nemůže založit přípustnost dovolání (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). 17. Pro úplnost lze dodat, že při řešení otázky způsobilosti pohledávky žalované ve výši 166 016 Kč (na zaplacení části ceny díla) k započtení s pohledávkou žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se odvolací soud neodchýlil od žalovanou citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházel-li z data splatnosti této aktivně započítávané pohledávky žalované. 18. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí otázka. Dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci byla skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V posuzované věci nebyl dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. nešlo o situaci, v níž by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl nikdy dospět při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 a násl. o. s. ř.). Akcentovala-li žalovaná v dovolání obsah výpovědi svědka R. R., přehlédla, že soud prvního stupně (s jehož hodnocením důkazů se odvolací soud ztotožnil) při zjišťování skutkového stavu vycházel i z hodnocení dalších v řízení provedených důkazů (stavební deník, e-mailové zprávy aj.). Námitky žalované uplatněné v dovolání jsou v tomto ohledu pouhou polemikou s hodnocením důkazů (a jeho výsledkem), jak jej (ve shodě se soudem prvního stupně) učinil odvolací soud, což však přípustnost dovolání nemůže založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2013, a ze dne 15. 7. 2022, sen. zn. 29 NSČR 21/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sen. zn. 32 ICdo 45/2013). Stejně tak nemůže založit přípustnost dovolání ani odkaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1012/07, neboť v nyní posuzované věci se odvolací soud nedopustil libovůle při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Nešlo o procesní situaci obdobnou té, kterou posuzoval Ústavní soud ve zmíněném nálezu. 19. Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté otázky, neboť nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem při moderaci smluvní pokuty žalovaná v dovolání též zakládala na vlastních skutkových závěrech, resp. na předpokladu existence extrémního rozporu soudem zjištěných skutečností a provedených důkazů, který však v řízení nenastal. Jak bylo vysvětleno shora, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. R 4/2014). 20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl zčásti jako podané neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] a zčásti jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 16. 12. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu