Usnesení ze dne 29. 3. 2022
Plný text
23 Cdo 818/2021-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně NORDET, s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované GT-Progres, s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 123/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2020, č. j. 47 Co 152/2020-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, které může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), vysvětlil, že je-li jako dovolací důvod vymezena otázka procesního práva, je podmínka přípustnosti zakotvená v § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyní zformulovanou otázku procesního práva, „zda může odvolací soud potvrdit zamítavý rozsudek z důvodu neprokázání žalobních tvrzení, když nebyly provedeny navržené důkazy a nebylo nijak odůvodněno jejich neprovedení (opomenuté důkazy)“, je nezbytné, s ohledem na výše citovanou judikaturu dovolacího soudu, posuzovat i z tohoto hlediska.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je ustálena v závěru, že za „opomenutý důkaz“ je považována také situace, pokud soud o navrženém důkazu (důkazech) nerozhodne, případně nevyloží, na základě jakých důvodů navržený důkaz (důkazy) neprovedl (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08, anebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nezbytně vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, nejsou způsobilé prokázat tvrzenou skutečnost, případně jsou nadbytečné, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, uveřejněný pod č. 54/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod č. 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V poměrech posuzované věci je vhodné poukázat na to, že shora zmíněná judikatura předpokládá splnění důkazní povinnosti účastníkem (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), čemuž je existence účastníkem označeného důkazního prostředku imanentní. Z obsahu spisu, a to z protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 4. 2. 2020, vyplývá, že svědek P. V., jakožto jednatel obchodní korporace G., vypověděl, že žalovaná a posledně jmenovaná obchodní korporace, která prováděla dílo – modernizaci technologie Generátorovny I, strojní přípomoce, v elektrárně ve Vřesové – před žalobkyní, neměly uzavřenu písemnou smlouvu. Přesto žalobkyně, i s odkazem na tuto výpověď, navrhla, aby soud provedl důkaz listinou, a sice „smlouvou mezi žalovanou a společností G.“ (viz čl. 110 spisu), aniž tento důkazní návrh jakkoliv konkretizovala (datem uzavření písemné smlouvy apod.) a blíže identifikovala tak, aby bylo zřejmé, že takový důkazní prostředek skutečně existuje. Ostatně ani v dovolání tento důkazní prostředek žalobkyně jakkoliv blíže neoznačuje. Z uvedeného je zřejmé, že o opomenutý důkaz se v tomto případě ve skutečnosti nejedná. Přestože se soud prvního stupně nevypořádal s tímto důkazním návrhem procesně korektním způsobem, potažmo odvolací soud tento nedostatek nekorigoval, nesprávné řešení položené otázky procesního práva nemá (nemůže mít) za dané situace vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Ostatně, i kdyby navržený důkaz existoval a žalobkyně jej řádně (nezaměnitelným způsobem) označila, nelze ztratit ze zřetele, že za situace, kdy pro napadený rozsudek bylo rozhodující, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o ujednání o protokolárním předání díla (srov. bod 22 ve spojení s bodem 20 napadeného rozsudku); konkrétně, že by „účastnice uzavřely vedle písemné dohody ze dne 6. 8. 2015, ještě dohodu ústní, ve které bylo odkazem na dvě rámcové smlouvy“, tj. smlouvy č. GTP_05_12/2014_ETI ze dne 5. 12. 2014 a č. GTP_15_12/2015_ETI ze dne 15. 12. 2015, týkajících se opravárenské, servisní a montážní činnosti na elektrárně Tisová, „specifikováno, že se dílo předává protokolárně“ (srov. bod 19 napadeného rozsudku), neměla by skutečnost, kterou má důkaz prokázat, tj. existenci a obsah předcházející praxe týkající se jiného subjektu, sama o sobě (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) relevantní souvislost s předmětem řízení. Tudíž ani v tomto případě by pochybení soudu spočívající (již) v opomenutí důkazu nejenže nemohlo mít vliv na výsledné rozhodnutí ve věci, a proto by rovněž šlo o otázku procesního práva, na které by napadené rozhodnutí nezáviselo, nýbrž by bylo akceptovatelné i z ústavněprávního hlediska (k tomu srov. závěry vyjádřené ve výše již zmíněných nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, uveřejněný pod č. 54/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 21, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, bod 14). Přípustnost dovolání tato otázka nezakládá.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, neboť „zamítl provedení navržených důkazů obecným souhrnným konstatováním, že tyto důkazy nejsou pro řádné posouzení věci potřebné …, aniž by byla konkrétně uvedena úvaha soudu, která k tomuto závěru vede“, a zdůvodnění závěru odvolacího soudu „o důkazní situaci“ neodpovídá „požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.“, pak nepředkládá otázky procesního práva, které odvolací soud řešil a správnost řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat a které by zakládaly přípustnost dovolání. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicite, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Dovolatelka v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014), k čemuž navíc nedošlo.
Nejvyšší soud v dané souvislosti připomíná nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle které důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy argument, podle něhož byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Předně nelze shledat rozpor mezi zdůvodněním neprovedení žalobkyní navržených důkazů, které odvolací soud uvedl u jednání a v písemném vyhotovení rozsudku. Pokud u jednání uvedl, že „těmito důkazy nelze žalobní tvrzení prokázat“, přesněji, než v písemném vyhotovení vystihl důvod, pro který navržené důkazy neprovedl. Přestože odvolací soud v bodě 21 napadeného rozsudku nepoužil výstižnou formulaci, uvedl-li, že navržené důkazy „k řádnému posouzení věci nebyly potřebné“, je z kontextu odůvodnění zřejmé, že jde o důvod shodný, a sice ten, který je v tomto odstavci uveden pod bodem 2. Požadavkům přezkoumatelnosti i toto strohé zdůvodnění dostojí.
Nejvyšší soud ostatně v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (mutatis mutandis to platí i pro dovolání) – na újmu uplatnění práv odvolatele, resp. v tomto případě dovolatelky. Z obsahu dovolání rozhodně nevyplývá, že by dovolatelka byla kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jakkoliv omezena v dovolací argumentaci.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že z listinného prohlášení vyvodil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž by jím zopakoval dokazování, zakládá tuto otázku na dezinterpretaci napadeného rozsudku. V bodě 23 napadeného rozsudku se odvolací soud vypořádává s jednou z odvolacích námitek. Nejedná se o zjištění odvolacího soudu, nýbrž o odvolacím soudem provedenou rekapitulaci závěrů vyplývajících z rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, že navržení svědci se měli vyjádřit k tomu, že práce byly žalobkyní provedeny stejně, jako práce podle písemné smlouvy (tj. nikoliv k průběhu kontraktačního procesu). Přípustnost dovolání nezakládá ani tato otázka, ke které lze dále uvést, že platí judikaturní závěr, dle něhož v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má pak své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 92/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ by ovšem v posuzované věci nešlo ani tehdy, kdyby odvolací soud odlišná skutková zjištění učinil, protože by je nečinil z výpovědi účastníků nebo svědků.
Otázka, „zda je právní jednání uzavřené v písemné formě dne 6. 8. 2015 nazvané Dohoda o převzetí závazku ‚Modernizace technologie Generátorovny I‘ strojní část platné a pokud ano, zda je dle svého obsahu převzetím závazku nebo převzetím plnění“, není pro napadené rozhodnutí určující (na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Určujícím byl právní závěr o neexistenci subjektivního práva na podepsání protokolu, protože tento není hmotněprávní podmínkou provedení díla, který se opírá o zjištěný skutkový stav, resp. již výše zmíněné neunesení důkazního břemene žalobkyní. Vzhledem k tomu je kvalifikace právního jednání ze dne 6. 8. 2015 (přesně) nadepsaného „Dohoda o převzetí závazku dokončení stavby č. L79 ‚Modernizace technologie Generátorovny I‘ Strojní přípomoce“ nerozhodná. Dovolací argumentace vychází v tomto bodě (opět) z dezinterpretace napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v bodech 17 až 19 napadeného rozsudku rekapituloval právně relevantní skutková zjištění a přestože mimo jiné uvedl, že „od 20. 4. 2015 do 5. 4. 2016 tak činila na podkladě dohody o převzetí závazku dokončení stavby č. L79 ze dne 6. 8. 2015“, nejedná se o právní kvalifikaci, nýbrž skutkové vymezení listiny (jejího označení), jejíž obsah byl zjištěn tak, že se jí „zhotovitelka (žalobkyně) zavázala dokončit pro objednatelku (žalovanou) dílo ‚dle podkladů související smlouvy o dílo č. 3-120108A vč. platných dodatků a všeobecných obchodních podmínek. Rozsah předmětu díla je dán projektovou dokumentací č. G3400 z 12/2012 zpracovanou firmou FNTC GROUP, spol. s r. o. Případně práce nad rámec takto daného rozsahu prací budou účtovány dle Ceníku-Příloha č.1, který je nedílnou součástí této Dohody‘ “.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu
Usnesení ze dne 13. 7. 2021
Plný text
23 Cdo 818/2021-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně NORDET s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované GT-Progres, s. r. o., se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, o nahrazení projevu vůle žalované, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 123/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2020, č. j. 47 Co 152/2020-182, takto:
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2020, č. j. 47 Co 152/2020-182, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalobkyní proti uvedenému rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 16 C 123/2019-124, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované, a to potvrzení a podepsání předávacího protokolu ze dne 27. 5. 2016, potvrzujícího provedení díla „Vřesová – stavba č. L79 – Modernizace technologie generátorovny I – strojní přípomoce“ dle smlouvy o dílo č. GTP_05_12ú2014_ETI a smlouvy o dílo č. GTP_15_12/2015_ETI dle projektové dokumentace č. G3400 z 12/2012 – FNTC Group spol. s r. o. zhotoveného žalobkyní jako zhotovitelem pro žalovanou jako objednatele v rozsahu 3643 hodin za 260 Kč a 842 hodin za 280 Kč, tj. celkem za 1 182 940 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 47 Co 152/2020-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. V průběhu řízení o dovolání (podáním ze dne 18. 4. 2021) navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání. Žalobkyně uvádí, že kromě řízení o nahrazení projevu vůle je u Okresního soudu v Trutnově vedeno řízení o zaplacení ceny téhož díla pod sp. zn. 109 C 44/2019, jež bylo přerušeno do právní moci rozhodnutí v řízení o nahrazení projevu vůle, k čemuž předkládá usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 3. 2020, č. j. 109 C 44/2019-32, o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 16 C 123/2019; důvodem přerušení byla skutečnost, že rozhodnutí ve věci nahrazení projevu vůle má zásadní vliv na posouzení skutečnosti, zda došlo k dokončení a předání díla a na otázku promlčení nároku na zaplacení ceny díla. Z dalšího podání žalobkyně (ze dne 12. 6. 2021) pak vyplynulo, že v řízení vedeném pod sp. zn. 109 C 44/2019 je před Okresním soudem v Trutnově pokračováno (odročené jednání má proběhnout dne 14. 7. 2021).
Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud shledal návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu důvodným. Je-li v nyní posuzované věci předmětem posouzení otázka nezbytnosti potvrzení a podepsání předávacího protokolu, pak jde o otázku podstatnou pro posouzení nároku na zaplacení ceny díla a jeho promlčení. Pravomocné rozhodnutí ve věci zaplacení ceny díla, jež by vycházelo z rozhodnutí nyní napadeného dovoláním (srov. odůvodnění usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 3. 2020, č. j. 109 C 44/2019-32), by představovalo významný zásah do práv žalobkyně. Žalobkyně tak je právní mocí napadeného rozsudku závažně ohrožena ve svých právech. Současně je splněna podmínka, že odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu se nedotkne právních vztahů jiných osob než účastníků řízení.
Nejvyšší soud proto – aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o dovolání – návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu vyhověl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec předseda senátu