Plný text
24 Cdo 1059/2026-266
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Aktiv Communication s.r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1) WORLDLINE NV, se sídlem v [adresa] IČO 0418.547.872, zastoupenému Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v [adresa] 2) P. F., zastoupené Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května č. 678/20, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 338/2023, o dovoláních žalobkyně a žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. listopadu 2025, č. j. 15 Co 139/2025-230, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 6. prosince 2024, č. j. 4 C 338/2023-136, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Pravomocným usnesením „Policejního orgánu Policie České republiky OHK – SKPV Tábor“ ze dne 6. 2. 2023, č. j. KRPC-112469-68/TČ-2022-020881-VOD, bylo rozhodnuto, že se „podle § 80 odst. 1 věty třetí za užití § 81a trestního řádu“ ukládají do úschovy soudu „peněžní prostředky ve výši 391 500 Kč, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Tábor, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 10. 8. 2022, č. j. KRPC-112469-13/TČ-2022-020871, podle § 79a odstavec 1 trestního řádu“ na „bankovním účtu číslo XY vedeném u České spořitelny a.s.“ ve prospěch právního předchůdkyně žalované 1) GOPAY s.r.o. IČO [IČO] (dále jen „společnosti GOPAY“). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že „neznámý pachatel“ vylákal od žalované 2) potřebné údaje k tomu, aby z jejího účtu byly převedeny peněžní prostředky ve výši 391 500 Kč „ve prospěch bankovního účtu č. XY“. Protože je „dán důvod k postupu podle § 159a odstavec 5 trestního řádu“, protože „zajištěných peněžních prostředků už není k dalšímu řízení třeba, nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání“ a protože vznesly požadavek na vydání zajištěných peněžních prostředků žalobkyně, společnost GOPAY a žalovaná 2), je dán důvod k jejich uložení do soudní úschovy. Řízení o úschově je vedeno u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 Sd 4/2023.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře zn. 24 Sd 4/2023 vyplývá, že o vydání předmětu úschovy požádaly soud všechny tři účastnice, které současně sdělily, že nesouhlasí s jeho vydáním účastnicím ostatním. Dopisy ze dne 7. 11. 2023 Okresní soud v Táboře poukázal na ustanovení § 299 z. ř. s. a sdělil všem účastnicím, že – s ohledem na nesouhlasy ostatních účastnic – musí své právo na vydání předmětu úschovy uplatnit žalobou ve „sporném řízení“.
3. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 20. 12. 2023 domáhala, aby společnosti GOPAY a žalované 2) bylo uloženo souhlasit s vydáním peněžních prostředků ve výši 391 500 Kč ze soudní úschovy žalobkyni. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že prodala „hry s digitálním obsahem“ osobě, aniž by mohla vědět, že kupujícím byl „neznámý pachatel“, který na koupi vyzískal peněžní prostředky od žalované 2). Společnost GOPAY nemůže mít právo na vydání předmětu úschovy, neboť na jejím účtu byly peněžní prostředky „pouze dočasně a z důvodu, že provozuje platební bránu“. Žalovaná 2) rovněž nemá právo na předmět úschovy, neboť svým „neobezřetným chováním zavinila“, že její peněžní prostředky byly „neznámým pachatelem“ použity na zaplacení kupních cen za hry s digitálním obsahem z e-shopu, který provozuje žalobkyně.
4. Společnost GOPAY se vzájemnou žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 6. 3. 2024 domáhala, aby žalobkyni a žalované 2) bylo uloženo souhlasit s tím, aby jí byly vydány ze soudní úschovy peněžní prostředky ve výši 391 500 Kč. K odůvodnění žaloby zejména uvedla, že peněžní prostředky „odpovídající svou výší předmětu úschovy“ byly žalobkyni vyplaceny z účtu společnosti GOPAY, a že proto nemůže mít ještě právo na vydání předmětu úschovy. Na vydání předmětu úschovy nemá právo ani žalovaná 2), neboť „předmět úschovy představuje pohledávku společnosti GOPAY vůči bance“, a měl by jí být proto na úhradu této pohledávky vydán. Žalované 2) nenáleží předmět úschovy ani „z důvodu odcizení jejích vlastních prostředků“, neboť takový nárok „musí uplatnit samostatně u odpovědné osoby“.
5. Žalovaná 2) podáním, které došlo Okresnímu soudu v Táboře dne 13. 3. 2024, požádala o „finanční prostředky“, které byly zajištěny Policií České republiky ve výši 391 500 Kč, nebo alespoň o jejich část. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 C 338/2023-162, bylo toto podání podle ustanovení § 43 o. s. ř. odmítnuto; usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 5. 8. 2025.
6. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 4 C 338/2023-136, žalobu žalobkyně a vzájemnou žalobu společnosti GOPAY zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyni byly společností GOPAY „na její účet zaslány peněžní prostředky za vyúčtování platebních transakcí za srpen 2022, jejíž součástí byla i částka 391 500 Kč představující kupní cenu, kterou zaplatil neznámý pachatel žalobkyni prostřednictvím GoPay brány provozovanou“ společností GOPAY, a dovodil, že mezi žalobkyní a „neznámým pachatelem“ byly uzavřeny „kupní smlouvy, na jejichž základě mu dodala objednané zboží, za nějž neznámý pachatel zaplatil kupní cenu prostřednictvím GoPay brány“, a že tedy jí byla kupní cena společností GOPAY zaplacena; není proto důvod, aby jí byla „kupní cena (předmět úschovy) vydána“. Předmět úschovy nelze vydat ani společnosti GOPAY, neboť přes její účet bylo pouze zprostředkováno zaplacení konečnému příjemci (žalobkyni); společnost GOPAY proto má právo jen na odměnu v rámci vyúčtování za jednotlivé platební metody, kterou jí má zaplatit žalobkyně.
7. Okresní soud v Táboře poté usnesením ze dne 4. 6. 2025, č. j. 4 C 338/2023-204 - poté, co žalobkyně a společnost GOPAY podaly proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání - rozhodl, že v řízení bude nadále na místě společnosti GOPAY pokračováno se žalovanou 1), která příhraniční fúzí sloučením vstoupila do práv a povinností společnosti GOPAY, jež ztratila způsobilost být účastníkem řízení; usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 28. 6. 2025.
8. K odvolání žalobkyně a žalované 1) Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, č. j. 15 Co 139/2025-230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně a žalovaná 1) jsou povinny zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení každá 10 350 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Procházky. Ze shodných důvodů jako soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobkyně nemá právo na vydání předmětu úschovy, a zdůraznil, že žalobkyně se může – má-li za to, že žalovaná 1) jí neoprávněně zadržuje peněžní prostředky – domáhat uspokojení svých nároků pouze vůči žalované 1). Při posouzení vzájemné žaloby odvolací soud přihlédl k tomu, že společnost GOPAY využívala jí provozovanou GoPay bránu ke „zprostředkování převodu peněžních prostředků od jednoho subjektu ke druhému“, za což jí přísluší odměna, že však částka 391 500 Kč nepředstavuje takovou odměnu, ale peněžní prostředky zaslané na účet společnosti GOPAY na úhradu kupních cen ve prospěch žalobkyně, „vylákané od žalované 2) neznámým pachatelem“. Protože na straně žalované 2) nebyla „skutečná vůle takové peněžní prostředky na účet společnosti GOPAY zaslat, neboť zde absentuje jakákoliv vůle k zakoupení zboží u žalobkyně“, má právo na vydání předmětu úschovy žalovaná 2), která je „primární poškozenou osobou ze strany neznámého pachatele a k ochraně jejíchž práv bylo také bezprostředně po provedení plateb rozhodnuto a fakticky realizováno zajištění peněžních prostředků na účtu společnosti GOPAY odpovídajících platbám žalované 2)“, a která má proto právo na vydání peněžních prostředků z úschovy z důvodu „bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná 2) plnila bez právního důvodu“. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalovaná 2) si „počínala krajně lehkomyslně“, neboť „jde o ochranu jejího vlastnického práva, jehož předmětem jsou dle § 1011 o. z. věci hmotné i nehmotné“. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na vydání předmětu úschovy nemá ani žalobkyně a ani žalovaná 1), ale žalovaná 2), aniž by bylo potřeba „o tom výslovně rozhodnout výrokem soudního rozhodnutí“.
9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně a žalovaná 1).
10. Žalobkyně ve svém dovolání v první řadě poukazuje na své tvrzení, že do úschovy přijatá částka 391 500 Kč „představuje kupní ceny za hry s digitálním obsahem, které neznámý pachatel koupil na e-shopu“ jí provozovaným, přičemž úhradu kupní cenu učinil prostřednictvím GoPay brány provozovanou společností GOPAY, a dovozuje, že „v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno její vlastnictví k předmětu úschovy“ a že není správný názor soudů, podle něhož kupní ceny již byly žalobkyni zaplaceny. Žalobkyně dovozuje současně, že žalovaná 2) nemá právo na vydání předmětu úschovy; i když od ní „neznámý pachatel“ vylákal peněžní prostředky, které použil na úhradu kupních cen, zavinila to sama „svým neobezřetným chováním“, a za řízení nebylo prokázáno její „vlastnické nebo jiné právo k zajištěným peněžním prostředkům“, neboť skutečnost, že částka 391 500 Kč byla odepsána z jejího účtu, ještě neznamená, že by byla vlastníkem těchto peněžních prostředků. Žalobkyně rovněž odmítá názor odvolacího soudu, že by částka 391 500 Kč měla být vydána žalované 2) bez soudního rozhodnutí, neboť takový závěr nelze učinit, aniž by bylo prokázáno její vlastnické právo k předmětu úschovy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že její žalobě o nahrazení souhlasu obou žalovaných s vydáním předmětu úschovy bude vyhověno.
11. Žalovaná 1) ve svém dovolání namítá, že připsáním částky 391 500 Kč na účet její právní předchůdkyně společnosti GOPAY se „tyto peněžní prostředky dostaly do sféry společnosti GOPAY, případně žalobkyně“, a že žalovaná 2) k nim „pozbyla jakékoliv právo, a to i ve smyslu pohledávky na výplatu těchto peněžních prostředků jako genericky určené věci“. Žalovaná 1) souhlasí s tím, že žalobkyně nemá právo na vydání předmětu úschovy. Dovozuje dále, že pro právo na vydání předmětu úschovy je rozhodné, kdo „má právo na vydání úhrady pohledávky za bankou“, nikoliv to, kdo je vlastníkem peněžních prostředků, a poukazuje na to, že její právní předchůdkyně společnost GOPAY byla majitelkou účtu, na kterém byly peněžité prostředky zajištěny a následně složeny do soudní úschovy, a že proto je to jedině žalovaná 1), komu má být předmět úschovy vydán. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
12. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně a žalované 1) jako nepřípustné odmítl. Poukazuje na to, že dovolání jsou založena především na polemice se skutkovými závěry soudů a že názory dovolatelek na otázku převodu zajištěných peněžních prostředků, na otázku bezdůvodného obohacení žalované 2) a na otázku vlastnického práva k penězům na účtu jsou jen „doplňující argumentací“, která nemůže založit přípustnost dovolání.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
16. Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Důvod dovolání je třeba v dovolání vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je samozřejmě přípustné jen tehdy, zpochybňuje-li vymezený dovolací důvod takové právní posouzení věci, na němž (na jehož vyřešení) je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
17. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
18. Výklad ustanovení upravujících řízení o úschovách, které provádí civilní soudy na základě rozhodnutí orgánů činných trestním řízení, se v rozhodovací praxi soudů již zásadně ustálil, a to zejména na základě Stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodování soudů ve věcech úschov, prováděných soudy v občanském soudním řízení na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ze dne 11. 10. 2006, č. j. Cpjn 203/2005 (uveřejněném pod R 24/2007); i když bylo toto Stanovisko přijato za účinnosti předchozí právní úpravy, jeho závěry jsou použitelné - vzhledem k obdobné nynější právní úpravě - i v současné době.
19. Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě za použití § 81 odst. 2 trestního řádu) o tom, že věc, která mu byla vydána nebo kterou odňal, nebo o tom, že věc, která byla zajištěna podle ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu, má být vrácena (srov. § 81a trestního řádu) přiměřeně podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu (popřípadě za přiměřeného použití ustanovení § 81 trestního řádu), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení § 300 z. ř. s.; postup soudu se tedy řídí ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 289 až 302 z. ř. s., a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu.
20. Věc se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení. Civilní soud o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje a není vyžadováno ani to, aby věc byla soudu (v průběhu celého řízení o úschovách) skutečně odevzdána. Účastníkem řízení o úschově věci před civilním soudem, která byla uložena nebo zajištěna na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, je ten, kdo ji vydal nebo komu byla odňata anebo zajištěna, jakož i ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u civilního soudu v řízení o úschovách, aniž by tak dříve učinil u orgánu činného v trestním řízení. V civilním řízení o úschově věci složitel nevystupuje, ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení příjemce, ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení přihlašovatele a ten, kdo na ni uplatnil právo u civilního soudu v řízení o úschovách, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení, má rovněž postavení přihlašovatele.
21. Z přiměřeného užití ustanovení § 298 z. ř. s. vyplývá, že předmět úschovy se vydá jen tomu z účastníků řízení (příjemci nebo některému z přihlašovatelů), který o to podáním učiněným v řízení o vydání úschovy požádal, a to pouze za předpokladu, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci vyslovili souhlas nebo že nesouhlas některého z nich (všech ostatních) byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. V případě, že potřebný souhlas nebyl udělen, z uvedeného vyplývá, že soud svým usnesením o žádosti o vydání věci nerozhoduje, nýbrž že o tom vyrozumí žadatele, upozorní (poučí) ho, že předmět úschovy mu bude vydán jen tehdy, jestliže podá u soudu v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu proti těm, kdo odevzdání věci odporovali, žalobu o uložení povinnosti souhlasit s odevzdáním věci z úschovy žadateli a jestliže soud žalobě pravomocným rozsudkem (§ 299 z. ř. s.) vyhoví. V rozhodovací činnosti dovolacího soudu nejsou žádné pochybnosti ani o tom, že účelem a smyslem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 z. ř. s. je posouzení otázky, komu má být předmět úschovy vydán, a že takovou osobou je ten, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy.
22. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že dne 8. 8. 2022 „neznámý pachatel podvodně vylákal“ od žalované 2) identifikátory její platební karty a podvodně ji přesvědčil k autorizacím plateb, v důsledku čehož bylo z jejího účtu vedeného u České spořitelny odečteno celkem 391 500 Kč. Tato částka pak byla téhož dne 8. 8. 2022 připsána na účet vedený u České spořitelny ve prospěch společnosti GOPAY, která (také za využívání tohoto účtu) provozovala platební systém GoPay (platební bránu a elektronickou peněženku), prostřednictvím něhož inkasovala bezhotovostní platby na internetu učiněné (rovněž) prostřednictvím platebních karet a určené pro žalobkyni (a další její smluvní partnery); po autorizaci plateb jsou následně peníze převedeny určenému obchodníkovi. Tímto způsobem měly být uhrazeny kupní ceny ve výši 391 500 Kč za hry s digitálním obsahem, které „zakoupil“ na e-shopu provozovaným žalobkyní „neznámý pachatel“. Poté, co žalovaná 2) zjistila, že z jejího účtu byla odepsána částka 391 500 Kč, učinila o tom dne 10. 8. 2022 oznámení na Policii České republiky. „Policejní orgán Policie České republiky, Územní odbor Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování“ poté usnesením ze dne 10. 8. 2022, č. j. KRPC-112469-13/TČ-2022-020871, podle ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu zajistil „peněžní prostředky nacházející se na bankovním účtu“ patřícím společnosti GOPAY „včetně finančních prostředků do budoucna došlých, a to do výše 391 500 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti“; blokace těchto prostředků byla provedena ke dni 12. 8. 2022. Po provedení úkonů trestního řízení „Policejní orgán Policie České republiky, Územní odbor Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování“ jednak usnesením ze dne 6. 2. 2023, č. j. KRPC-112469-68/TČ-2022-020881-VOD, rozhodl, že peněžení prostředky ve výši 391 500 Kč se „podle § 80 odst. 1 věty třetí za užití § 81a trestního řádu“ ukládají do úschovy soudu, jednak usnesením ze dne 21. 4. 2023, č. j. KRPC-112469-88/TČ-2022-020811-VOD, věc podle ustanovení § 159a odst. 5 trestního řádu odložil s odůvodněním, že „se nepodařilo zjistit skutečnosti, opravňující zahájit trestní stíhání“.
23. Při posouzení koupě her s digitálním obsahem „neznámým pachatelem“ je třeba vzít též v úvahu, že ke kupní smlouvě ve skutečnosti nedošlo, neboť žalovaná 2) - jak vyšlo najevo - smlouvu neuzavřela a osoba, která zneužila identifikátory její platební karty a která ji „přesvědčila“ k autorizacím plateb, nebyla zjištěna, i když (zřejmě) zboží (hry s digitálním obsahem) od žalobkyně převzala. Ostatně, i kdyby ke smlouvě došlo, je zřejmé, že kupní cena byla zaplacena, neboť by k tomu došlo „připsáním peněžní částky na účet poskytovatele peněžních služeb žalobkyně“, tedy na účet společnosti GOPAY (srov. § 1957 odst. 1 o. z.). Dovolatelkám lze přisvědčit v tom, že „zneužití“ své platební karty „neznámým pachatelem“ zapříčinila žalovaná 2) „svým neobezřetným chováním“, nicméně taková skutečnost nemá (nemůže mít) za následek, že by tím „pozbyla“ k peněžením prostředkům ve výši 391 500 Kč odčerpaným z jejího účtu své vlastnické právo.
24. Za tohoto stavu věci je zřejmé, že právo na vydání věci (peněžních prostředků ve výši 391 500 Kč) mohou mít nejméně žalobkyně, a to za předpokladu, že má právo na zaplacení kupní ceny, popřípadě na náhradu škody, způsobila-li ji sama nebo s jinými žalovaná 2) „svým neobezřetným chováním“, a žalovaná 2) z důvodu ochrany svého vlastnického práva k peněžením prostředkům, které jsou nyní v soudní úschově, přičemž je nepochybné, že práva žalobkyně, žalované 2) a případně dalších osob jsou kolizi. Otázka, jak má být postupováno při řešení kolize jednotlivých subjektivních práv ve sporech o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (jednotlivých věcí ze soudní úschovy), dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
25. Odvolací soud dospěl též (mimo jiné) k závěru, že žalovaná 2) má právo na vydání předmětu úschovy, aniž by bylo potřeba „o tom výslovně rozhodnout výrokem soudního rozhodnutí“, tedy – řečeno jinak – aniž by nesouhlas žalobkyně a žalované 1) s vydáním předmětu úschovy žalované 2) musel být nahrazen pravomocným rozhodnutím soudu. Uvedený závěr odporuje – jak vyplývá již z výše uvedeného - ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
26. Protože v rozhodování dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena výše uvedená otázka a protože se odvolací soud odchýlil výše popsaným způsobem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně a žalované 1) jsou podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
27. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
28. Z obsahu spisu je nepochybné, že peněžní prostředky ve výši 391 500 Kč byly odňaty z účtu u banky právní předchůdkyni žalované 1) společnosti GOPAY, která má v řízení o úschovách postavení příjemce, a že žalobkyně a žalovaná 2) mají v řízení o úschovách postavení přihlašovatelů, neboť na věc (peněžní prostředky) uplatnily právo, a to již v trestním řízení.
29. Předmět úschovy soud vydá příjemci na jeho žádost; uplatňuje-li právo na vydání předmětu úschovy někdo jiný (přihlašovatel), je k vydání předmětu úschovy příjemci třeba jeho souhlasu (srov. přiměřené užití ustanovení § 298 odst. 1 z. ř. s.). Jiné osobě (přihlašovateli) se vydá předmět úschovy tehdy, souhlasí-li s tím příjemce a další případní přihlašovatelé (srov. přiměřené užití § 298 odst. 4 z. ř. s.). V případě, že byl souhlas příjemce nebo přihlašovatele (případně jednoho z více přihlašovatelů) odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (srov. přiměřené užití § 299 odst. 1 z. ř. s.).
30. V projednávané věci žalobkyně a žalovaná 1) nesouhlasily, aby předmět úschovy byl žalované 2) vydán. Za této situace by jí mohl být předmět úschovy vydán, jen kdyby jim bylo pravomocným soudním rozhodnutím uloženo souhlasit s tímto vydáním úschovy. Žalovaná 2) však (dosud) žalobu o nahrazení souhlasu žalobkyně a žalované 1) s vydáním předmětu úschovy u soudu vůbec nepodala; její podání, které došlo soudu prvního stupně dne 13. 3. 2024 a kterým žádala alespoň o část předmětu úschovy, bylo usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 C 338/2023-162, podle ustanovení § 43 o. s. ř. odmítnuto. I kdyby žalovaná 2) měla mít (snad) právo na předmět úschovy, nemůže jí být vydán, dokud s tím nevysloví souhlas žalobkyně a žalovaná 1) nebo dokud nebude jejich nesouhlas nahrazen pravomocným rozhodnutím soudu.
31. Peníze (peněžní prostředky) jsou zastupitelnou a druhově určenou movitou věcí, ledaže by si účastníci sjednali, že předmětem jejich právního vztahu jsou konkrétní bankovky nebo mince. V projednávané věci není žádný důvod pochybovat o tom, že peněžní prostředky odepsané dne 8. 8. 2022 z účtu žalované 2) byly zastupitelnou a druhově určenou movitou věcí, které byly tentýž den připsány na účet vedený ve prospěch právní předchůdkyně žalované 1) společnosti GOPAY. Rozhodl-li tedy příslušný policejní orgán usnesením ze dne 10. 8. 2022, č. j. KRPC-112469-13/TČ-2022-020871, podle ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění „peněžních prostředků nacházejících se na bankovním účtu“ patřícím společnosti GOPAY „včetně finančních prostředků do budoucna došlých, a to do výše 391 500 Kč“, je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že jde o „tytéž peněžní prostředky“, které byly nezákonně odepsány z bankovního účtu vedeného ve prospěch žalované 2), a že tu není (zatím) žádný důvod pochybovat o tom, že jejich vlastníkem je žalovaná 2).
32. Oproti vlastnickému právu žalované 2) k předmětu úschovy postavila žalobkyně svůj požadavek, aby jí předmět úschovy byl vydán k úhradě ceny zboží (her s digitálním obsahem), které (zřejmě) poskytla „neznámému pachateli“ ve svém e-shopu, aniž by věděla (mohla vědět), že „zneužil“ platební kartu žalované 2) a že ji podvodně přesvědčil k autorizacím plateb. Žalobkyně současně poukazuje na to, že by jí žádná majetková újma nemohla vzniknout, kdyby žalovaná 2) svým „neobezřetným chováním“ neznámému pachateli jeho čin neumožnila a neusnadnila. Za této situace je nanejvýše pravděpodobné až jisté, že žalobkyně sice není vlastníkem předmětu úschovy, ale že má (může mít) proti žalované 2) jiné právo k předmětu úschovy, a to právo na náhradu škody.
33. Žalovaná 1) dovozuje své právo na předmět úschovy ze skutečnosti, že její právní předchůdkyně společnost GOPAY byla majitelkou účtu, na kterém byly peněžité prostředky usnesením policejního orgány zajištěny a z něhož byly následně složeny do soudní úschovy, a dospívá k názoru, že právě z tohoto důvodu by jí měl být předmět úschovy vydán.
34. O právní předchůdkyni společnosti GOPAY bylo v řízení před soudy zjištěno, že provozovala platební systém GoPay (platební bránu a elektronickou peněženku), prostřednictvím kterého zprostředkovala (mimo jiné) převod peněžních prostředků k žalobkyni od jejích zákazníků. Právo na předmět úschovy by pak měla (mohla mít) jen tehdy, kdyby uloženými peněžními prostředky měla vyrovnat dluh u žalobkyně z důvodu dosud neprovedeného převodu peněžních prostředků z vyúčtování jejich platebních transakcí.
35. Z uvedeného - jak již uvedeno výše - vyplývá, že nároky (subjektivní práva) na předmět úschovy jsou nejméně u dvou účastníků řízení v kolizi, neboť se tu střetává více právních principů, u nichž je třeba posoudit s ohledem na skutkové a právní okolnosti případu, který z principů dostane přednost.
36. Za účelem vyřešení této kolize je třeba provést test proporcionality a test racionality. Při testu proporcionality soud zkoumá vhodnost jednotlivých možných řešení, jejich potřebnost a zejména porovnává závažnost jednotlivých v kolizi stojících práv, především v hodnotových argumentech. Test racionality zkoumá, jaký je legitimní cíl jednotlivých řešení. Vyhodnocení všech rozhodných hledisek pak vyústí v závěr, kterému z uplatněných nároků (subjektivních práv) bude dána přednost.
37. V projednávané věci soudy uvedeným způsobem nepostupovaly; je proto na místě závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Chybný právní názor pak rovněž znamenal, že po stránce skutkové nebyly zjištěny všechny potřebné poznatky, které by umožnily řádné provedení testu proporcionality a testu racionality.
38. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Táboře) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
39. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původních řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu