Plný text
24 Cdo 1145/2026-1078
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po J. B., zemřelém dne 21. května 2010, za účasti 1) I. M., 2) D. M., zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v [adresa] 3) M. Ž., zastoupeného JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v [adresa] 4) B. B., zastoupené JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem v [adresa] 5) J. B., 6) E. V., 7) J. V. a 8) J. J., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 925/2010, o dovolání B. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, č. j. 29 Co 143/2025-1029, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. října 2024, č. j. 27 D 925/2010-990, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Řízení o dědictví po J. B., zemřelém dne 21. 5. 2010 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2010, č. j. 27 D 92/2010-5. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena jako soudní komisařka JUDr. Běla Braná, notářka v Praze 10 (§ 38 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013), kterou nahradil JUDr. Ing. M. M., notář v Praze 10.
2. Soud prvního stupně při zjištění existence čtyř závětí zůstavitele (ze dne 16. 11. 2004, 18. 11. 2004, 12. 2. 2009 a 28. 4. 2009) a sporu mezi v úvahu přicházejícími dědici podle těchto závětí o jejich platnost postupoval podle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a usnesením ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 D 925/2010-166, uložil těm, kteří byli povoláni k dědění dle závěti ze dne 16. 11. 2004, aby podali žalobu proti Š. K. (povolané k dědění závětí ze dne 18. 11. 2004 i závětí ze dne 28. 4. 2009), na určení, že jsou dědici zůstavitele; současně řízení o dědictví do rozhodnutí o této sporné skutečnosti přerušil.
3. Na základě podané žaloby Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2014, č. j. 28 C 372/2010-288, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2015, určil, že žalobci Z. P., D. M., M. Ž., B. B., J. B., E. V., M. K. a J. J. jsou dědici po zůstaviteli, když dospěl k závěru, že jedinou platnou závětí je závěť ze dne 16. 11. 2004, a proto dědici zůstavitele jsou ti, kteří byli za dědice zůstavitele povoláni právě touto závětí.
4. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 27 D 92/2010-843, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 29 Co 299/2019 -869, přerušil řízení o dědictví, s tím, že na výsledku sporného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, o žalobě na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem vymezených nemovitých věcí, o kterých pořídil ve své závěti ze dne 16. 11. 2004, podle které má být podle dosavadních výsledků řízení postupováno, závisí, zda součástí pozůstalosti budou též nemovité věci (především byt a garáž) v katastrálním území XY, o kterých zůstavitel pořídil ve své závěti, a že výsledek tohoto sporného řízení má zásadní význam pro další vývoj dědického řízení a pro rozhodnutí pozůstalostního soudu.
5. Následně Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. 10. 2024, č. j. 27 D 925/2010-990, uložil závětní dědičce B. B., aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti I. M. a D. M. (jako právním nástupcům závětního dědice Z. P.), závětní dědičce D. M., závětnímu dědici M. Ž., pozůstalému synovsi J. B., pozůstalé neteři E. V., J. V. (jako právnímu nástupci závětního dědice M. K.) a závětnímu dědici J. J. na určení, že B. B. je dědicem zůstavitele (výrok I.), uložil závětní dědičce B. B., aby o podání žaloby vyrozuměla dědické oddělení Obvodního soudu pro Prahu 10 a pověřeného soudního komisaře JUDr. Ing. M. M. ke sp. zn. 27 D 925/2010, a to současně s podáním žaloby, zasláním její kopie; s tím, že nebude-li žaloba v určené lhůtě podána, bude soud pokračovat v řízení o dědictví bez zřetele na B. B. (výrok II.), a rozhodl, že se řízení o pozůstalosti přerušuje (výrok III.). Soud prvního stupně poukázal na sporné řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013 ohledně nemovitých věcí, o nichž zůstavitel pořídil v závěti, ve kterém soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 8. 2022, č. j. 34 C 762/2013-976, dovodil dědickou nezpůsobilost B. B., a také odvolací soud se v rozsudku ze dne 3. 5. 2023, č. j. 39 Co 52/2023-1031, zabýval otázkou dědické nezpůsobilosti B. B., avšak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 24 Cdo 3145/2023-1087, oba citované rozsudky zrušil, přičemž vyslovil, že otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná, a tedy že otázku dědického práva B. B. je třeba znovu posoudit, a že se tak nemůže stát v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, neboť v něm nejde o vyřešení sporu o dědické právo podle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně proto v nyní projednávané věci (tj. v řízení o dědictví po zůstaviteli) dospěl k závěru, že „mezi dědici vznikl spor o dědické právo“, když B. B. tvrdí, že je dědicem zůstavitele (jak je patrné především z rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci sp. zn. 34 C 762/2013 a z podání účastníků 2/, 3/, 5/, 6/), že „tato dědická práva vedle sebe nemohou obstát“, a že „otázka toho, zda se B. B. dopustila vůči zůstaviteli úmyslného trestného činu, je otázkou skutkovou, která vyžaduje dokazování“, které „nelze provádět v řízení o dědictví“, že pozůstalostní (pozn. dědický) soud nemůže z rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, vycházet a sám rozhodnout podle § 175k odst. 1 občanského soudního řádu, že B. B. není dědicem zůstavitele, neboť rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena a otázka dědické nezpůsobilosti B. B. je konstatována pouze v odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. 34 C 762/2013, a proto postupoval podle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu a odkázal závětní dědičku B. B., aby své právo uplatnila žalobou, a to vzhledem k tomu, že „otázka dědické nezpůsobilosti B. B. je mezi účastníky řízení o dědictví sporná a rozhodnutí o dědickém právu závisí na zjištění této sporné skutečnosti“. Soud prvního stupně také uzavřel, že po zhodnocení všech skutečností (s ohledem na dokazování provedené ve sporném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013) je „zcela zjevné“, že dědické právo B. B. se jeví jako méně pravděpodobné.
6. K odvolání B. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 29 Co 143/2025-1029, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. S poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, č. j. 24 Cdo 3145/2023-1087, který vyslovil, že otázka dědické (ne)způsobilosti závěťmi povolaných dědiců podle § 469 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) předmětem posuzování soudu - v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 372/2010 o žalobě o určení dědického práva - nebyla, a že pokud účastníci v řízení sp. zn. 34 C 762/2013 uvedli, že považují B. B. za dědicky nezpůsobilou, vznikly tím pochybnosti o její dědické způsobilosti, jde o novou skutečnost rozhodnou pro posouzení jejího dědického práva, jehož posouzení náleží pouze soudu, který vede řízení o dědictví po zůstaviteli, odvolací soud dovodil, že se „tento závazný právní názor Nejvyššího soudu“ odrazil v rozhodnutí soudu prvního stupně „postupovat za účelem postavení sporné otázky dědického práva najisto podle § 175k odst. 1 (poznámka Nejvyššího soudu: zřejmě se jedná o § 175k odst. 2) občanského soudního řádu“, které „velí vyzvat k podání žaloby toho účastníka, jehož právo se jeví jako méně pravděpodobné“, a to s ohledem na řízení sp. zn. 34 C 762/2013, které dospělo k určitým skutkovým závěrům, které „nasvědčují argumentaci o dědické nezpůsobilosti B. B.“.
7. Proti tomuto usnesení podala B. B. dovolání. Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sporném řízení, kde žaloba nebyla vyvolaná postupem dle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, o tom, že na základě existujících poznatků je možno předpokládat dědickou nezpůsobilost účastníka sporu, postačuje k tomu, aby soudní komisař v dědickém řízení odkázal účastnici k podání žaloby podle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, aniž by dodržel postup uvedený v tomto ustanovení. Podle dovolatelky v dědickém řízení po zůstaviteli „nevznikl spor o dědické právo“, jestliže poté, co ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013 rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 24 Cdo 3145/2023-1087, soudní komisař zaslal výzvu ostatním dědicům, aby se vyjádřili k dědické způsobilosti B. B., a po jejich vyjádření uložil B. B. podání předmětné žaloby, aniž by soudní komisař nařídil jednání, „na kterém by každý dědic uvedl konkrétně všechny skutečnosti, jejichž existenci tvrdí nebo popírá“, a „na základě toho by se soudní komisař rozhodl, zda bude postupovat podle § 175k odst. 1 nebo odst. 2 občanského soudního řádu“; nadto aby „se pokusil spor o dědické právo vyřešit dohodou“. Dovolatelka nesouhlasí ani s posouzením otázky, který z dědiců byl odkázán k podání žaloby, neboť uložení povinnosti podat žalobu B. B. znamená, že by jako žalobkyně měla dokazovat, že se nedopustila trestného činu, a že by soudní komisař měl přihlédnout k tomu, kdo má podle procesních předpisů povinnost dokazovat své tvrzení, že v tomto případě jde o tvrzení některých dědiců, že se dopustila jednání vykazujícího znaky trestného činu, který ji činí dědicky nezpůsobilou, a proto „tito dědici měli být odkázáni k podání žaloby“. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání B. B. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení otázky procesního práva, zda soud (soudní komisař) může v řízení o dědictví postupovat podle § 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013), toliko na základě poznatků získaných z jiného civilního soudního řízení, aniž by si vyžádal vyjádření všech v úvahu přicházejících dědiců. Protože při řešení uvedené otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání B. B. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání B. B. je opodstatněné.
13. Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. B. zemřel dne 21. 5. 2010, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele (srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
14. Podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
15. Podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
16. Postup soudu (soudního komisaře) podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo 2 OSŘ přichází v úvahu pouze v situaci, kdy jde mezi účastníky řízení o dědictví o spor o dědické právo (tj. zda tu dědické právo je či není a kdo z nich je dědicem).
17. Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
18. Již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve zprávě ze dne 4. 4. 1979, sp. zn. Cpj 169/78, která byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979, dospěl k závěru, že ustanovení § 18 not. ř. [pozn.: v projednávané věci platné úpravy ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ] ukládá státnímu notářství [pozn.: soudu v řízení o dědictví], aby před tím, než uloží účastníku podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení či jiného řízení, provedlo šetření k objasnění sporné skutečnosti [pozn..: podle v projednávané věci platné úpravy odkaz na jiné než občanskoprávní soudní řízení nepřichází v úvahu a ke zjištění sporných skutečností nelze provádět šetření (srov. § 175k odst. 2 OSŘ)] a aby se pokusilo o to, aby bylo dosaženo mezi účastníky dohody. Aby státní notářství [pozn..: soud v dědickém řízení] mohlo tak učinit, je třeba, aby účastníci řízení uvedli konkrétně všechny skutečnosti, jejichž existenci tvrdí nebo popírají, a všechny důvody, pro které tak činí. Tak např. nestačí, aby zákonný dědic popřel platnost závěti, nýbrž je nutné, aby uvedl skutečnosti, ze kterých neplatnost závěti vyvozuje.
19. Ve vztahu k projednávanému případu - kdy soud prvního stupně stran sporu mezi v úvahu přicházejícími dědici o platnost závětí zůstavitelem zanechaných postupoval podle § 175k odst. 2 OSŘ a usnesením ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 D 925/2010-166, uložil těm, kteří byli povoláni k dědění dle závěti ze dne 16. 11. 2004, aby podali žalobu proti Š. K. na určení, že jsou dědici zůstavitele; a na základě podané žaloby Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2014, č. j. 28 C 372/2010-288, určil, že „žalobci Z. P., D. M., M. Ž., B. B., J. B., E. V., M. K. a J. J. jsou dědici po zůstaviteli“ - je třeba také podotknout, že Nejvyšší soud také již dříve dovodil, že poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ (nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí OSŘ o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ), může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 (nebo odst. 2) OSŘ posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl „nový“ („další“) spor o dědické právo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009).
20. Podle ustanovení § 469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
21. Základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele; existence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli; důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul); skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle § 469a obč. zák.
22. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Je vyloučeno, aby se dědici „dohodli“, že dědická nezpůsobilost u některého z nich nenastala. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil.
23. Dojde-li mezi dědici ke sporu o to, zda je některý z nich dědicky nezpůsobilý, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ (k tomu srov. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 4. 1979, sp. zn. Cpj 169/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 24 Co 315/97, uveřejněné v časopise Ad Notam č. 2, ročník 1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ; soud tedy přímo v řízení o dědictví „vyšetří podmínky dědického práva obou“ a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, neboť soud v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti. Zákon soudu (soudnímu komisaři) v první řadě ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, aby se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „staly nespornými“. Zdaří-li se soudu (soudnímu komisaři) takováto dohoda a nebyl-li tím spor o dědické právo „odklizen“ také z hlediska jeho právního posouzení, postupuje se dále podle § 175k odst. 1 OSŘ. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky rozporné, odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
24. V posuzovaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že již samotná skutečnost, že účastníci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013 označili B. B. za dědicky nezpůsobilou, zakládá pochybnosti o jejím dědickém právu, že posouzení dědické způsobilosti B. B. náleží pouze soudu, který vede řízení o dědictví po zůstaviteli, a že se „tento závazný právní názor“ z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, č. j. 24 Cdo 3145/2023-1087, „odrazil“ v rozhodnutí soudu prvního stupně „postupovat za účelem postavení sporné otázky dědického práva najisto podle § 175k odst. 1 OSŘ (poznámka Nejvyššího soudu: odvolací soud měl zřejmě na mysli § 175k odst. 2 OSŘ), které „velí vyzvat k podání žaloby toho účastníka, jehož právo se jeví méně pravděpodobné“.
25. Takový závěr však nemůže obstát již proto, že z obsahu spisu nevyplývá, že by soud prvního stupně (soudní komisař) měl před vydáním rozhodnutí procesně zjištěna stanoviska všech účastníků řízení k otázce dědické nezpůsobilosti B. B. Ze spisu se podává, že soudní komisař výzvou na č. l. 965 vyzval účastníky řízení 1), 2), 3), 5), 6), 7) a 8), příp. jejich právní zástupce, aby se v návaznosti na rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013 vyjádřili k dědickému právu B. B., zejména k tomu, zda ji považují za dědicky nezpůsobilou a z jakých důvodů a tyto blíže rozvedli.
26. Účastníci řízení 2), 3), 5) a 6) ve svých vyjádřeních na č. l. 968, 972, 974 a 975 namítli dědickou nezpůsobilost B. B., přičemž se ohledně jejích důvodů odkázali na odůvodnění rozhodnutí soudů vydaných ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013. Účastnice řízení 1) uvedla, že se k dědickému právu B. B. nemůže vyjádřit. Ze spisu však současně vyplývá, že uvedená výzva nebyla adresována ani doručena samotné účastnici řízení 4) B. B., ani jejímu právnímu zástupci.
27. Jak je uvedeno výše, dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege) a soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Je-li však v řízení o dědictví vznesena námitka dědické nezpůsobilosti, neznamená to bez dalšího, že jsou splněny podmínky pro postup podle § 175k odst. 2 OSŘ. Předpokladem takového postupu je nejprve zjištění, zda je mezi účastníky řízení skutečně sporná rozhodná skutková okolnost, na níž závisí posouzení dědického práva.
28. V této souvislosti je třeba rozlišovat, zda je mezi účastníky sporné, zda se dědic dopustil určitého konkrétního jednání, anebo zda je sporné toliko právní posouzení takového jednání. Otázka, zda se dědic určitého jednání dopustil, je otázkou skutkovou a může založit potřebu postupu podle § 175k odst. 2 OSŘ. Naproti tomu otázka, zda jednání, kterého se dědic dopustil, jehož skutkový základ není mezi účastníky sporný, je trestným činem, je otázkou právní, a tedy důvodem pro postup dle § 175k odst. 1 OSŘ (k tomu srov. například závěry obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998).
29. Aby tedy soud (soudní komisař) mohl zvolit odpovídající procesní postup podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, je nezbytné, aby nejprve zjistil, jaká skutková tvrzení jednotliví účastníci uplatňují, na jejichž základě vyhodnotí, zda je mezi dědici sporné, zda jednání, kterého se dědic dopustil a o jehož spáchání není mezi dědici sporu, je trestným činem či nikoliv, které pak odůvodňuje postup podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ, nebo zda je mezi účastníky řízení sporné, zda se dědic dopustil konkrétního jednání, s tím, že tato otázka je otázkou skutkovou, kterou soud (soudní komisař) v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat, pro niž by bylo nezbytné, aby postupoval podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, a tedy po marném pokusu vyřešit spor dohodou (přičemž z obsahu spisu ani není zřejmé, že by se soudní komisař o takovou dohodu pokusil) odkázal ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, a aby k podání žaloby určil lhůtu, s tím, že takovou žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
30. Jestliže však B. B. v projednávané věci nebyla k vyjádření k otázce své vlastní dědické nezpůsobilosti vyzvána a ze spisu nevyplývá, že by se k této otázce v řízení o dědictví po zůstaviteli jakkoli vyjádřila, má Nejvyšší soud za to, že v projednávaném případě neměl soud (soudní komisař) k dispozici stanoviska všech účastníků řízení, a za tohoto stavu nebylo (prozatím) možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda je otázka dědické nezpůsobilosti B. B. mezi účastníky řízení skutkově sporná, a pokud ano, v jakém rozsahu.
31. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v jiném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, byla učiněna určitá skutková zjištění, popřípadě že se na tam vydaná rozhodnutí někteří účastníci dědického řízení odvolávají. Rozhodnutí vydaná v jiném řízení nemohou sama o sobě nahradit procesní zjištění soudu (soudního komisaře) v řízení o dědictví o tom, zda mezi účastníky tohoto řízení existuje spor o dědické právo a zda jde o spor skutkový či právní.
32. Je rovněž třeba zdůraznit, že postup podle § 175k odst. 2 OSŘ předpokládá, že se soud (soudní komisař) nejprve pokusí vzniklý spor odstranit dohodou účastníků, tedy že vyvine úsilí směřující k tomu, aby se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva staly nespornými. Ani z tohoto hlediska nelze z obsahu spisu dovodit, že by byly podmínky pro odkaz podle § 175k odst. 2 OSŘ splněny.
33. Dovolací soud proto uzavírá, že závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že v řízení o dědictví po zůstaviteli je mezi účastníky řízení dána sporná skutková otázka dědické nezpůsobilosti B. B., a že proto bylo nezbytné postupovat podle § 175k odst. 2 OSŘ, je předčasný, a tudíž nesprávný.
34. Vzhledem k tomu, že již samotný postup podle § 175k odst. 2 OSŘ nebyl v této fázi řízení procesně opodstatněný, nezabýval se dovolací soud námitkou dovolatelky směřující proti závěru, který z účastníků měl být k podání žaloby o určení dědického práva odkázán. Posouzení této otázky je totiž za daného procesního stavu předčasné.
35. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 10. 2024, č. j. 27 D 925/2010-990, a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
37. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu