Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. T., zemřelé dne 18. srpna 2019, proti žalovaným 1) O. Č., 2) P. Č. a 3) R. Č., všem třem zastoupených JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Příkrá č. 6898, o určení vlastnického práva, vedené Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 80/2019, o dovolání F. T.-A., jako jmenovaného správce pozůstalosti po zemřelé žalobkyni, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. ledna 2025, č. j. 58 Co 9/2025-450, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 58 Co 9/2025-450, se mění tak, že usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2024, č. j. 38 C 80/2019-433, se potvrzuje.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem nacházejícím se v katastrálním území XY, a to pozemků p. č. St. XY (bez na něm stojící stavby), p. č. XY (včetně stavby č. p. XY), p. č. St. XY, p. č. XY (nově vzniklý podle GP č. 2431-96/2016 ze dne 29. 1. 2018), p. č. XY a XY. Žalobu zdůvodnila tvrzením, že výlučnou vlastnicí těchto pozemků se stala na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. SPU 483556/2018, které nabylo právní moci dne 31. 10. 2018. Toto rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. došlo po 24. 6. 1991 k majetkovým přesunům týkajících se předmětných pozemků, a proto právní jednání, jimiž byly tyto přesuny realizovány, jsou absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Neplatným právním jednáním je tak podle žalobkyně i kupní smlouva ze dne 22. 10. 2009, kterou společnost CE WOOD, a.s., prodala předmětné pozemky žalovaným, kteří jsou jinak jako jejich vlastníci (spoluvlastníci každý s podílem id. 1/3) zapsáni v katastru nemovitostí.
2. Žalobkyně v průběhu řízení dne 18. 8. 2019 zemřela. Protože tehdy nebyl v zahájeném řízení o její pozůstalosti znám ani okruh jejích dědiců, rozhodl Okresní soud ve Zlíně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 38 C 80/2019-398, podle § 107 odst. 1 o. s. ř. o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o její pozůstalosti.
3. V průběhu řízení o pozůstalosti žalobkyně vydal Okresní soud v Blansku usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D 953/2019-250, kterým jmenoval pozůstalého syna žalobkyně – pana F. T.-A. správcem celé pozůstalosti. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 5. 2024.
4. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 38 C 80/2019-433, rozhodl, že v řízení se pokračuje a že v řízení bude na místě žalobkyně nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti F. T.-A. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že „byl-li jmenován správce pozůstalosti žalobkyně soudem podle § 1677 odst. 2 o. z. ve spojení s § 157 z. ř. s., přísluší mu vykonávat prostou správu pozůstalosti“, že tedy je správce pozůstalosti „povinen se postarat o žalobkyní (zůstavitelkou) zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popřípadě věřitele“, že „je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy tak, jak s nimi nakládala samotná zůstavitelka (žalobkyně)“, a proto „pokud žalobkyně (zůstavitelka) za svého života podala žalobu, kterou se vůči žalovaným domáhá ochrany svého podle zákona o půdě založeného vlastnického práva, tj. určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, které byly podle citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu v jejím výlučném vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat v řízení na straně žalobkyně se správcem její pozůstalosti, neboť jde jen o pokračování toho, co ona sama činila“. Soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uzavřel, že „činnost správce pozůstalosti vedoucí k dovršení přiznaného restitučního nároku, je tak činností naplňující prostou správu podle ustanovení § 1405 o. z., neboť vede k zachování žalobkyní nabytého majetku pro její dědice“.
5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 58 Co 9/2025-450, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že v řízení, které bylo přerušeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 38 C 80/2019-398, se nepokračuje, a že na místě žalobkyně nebude nadále jednáno s F. T.-A. jako správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že „poté, co došlo k úmrtí žalobkyně, soud v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 o. s. ř. posoudil podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat, a dospěl k závěru, že v řízení ihned pokračovat nelze, proto řízení přerušil; specifikoval i dobu přerušení, a to do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni“, že „toto usnesení není usnesením o vedení řízení a jelikož již bylo účastníkům doručeno, a nadto i nabylo právní moci, je jím soud vázán“, a proto „pokud soud prvního stupně rozhodl o pokračování řízení, ačkoliv řízení o pozůstalosti po žalobkyni dosud nebylo skončeno, není jeho rozhodnutí správné“. Dále odvolací soud konstatoval, že „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, na které soud prvního stupně odkázal ve svém rozhodnutí, není pro toto řízení využitelné“, neboť „na rozdíl od nyní posuzované věci v tamní věci soud nevyhodnotil nejdříve podmínky ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení podle povahy věci nelze pokračovat, a řízení nepřerušil; jinými slovy řečeno, soud v tamní věci nebyl vázán rozhodnutím o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení po žalobkyni, jako je tomu v nyní posuzované věci, neboť o pokračování se správcem pozůstalosti na straně žalobkyně rozhodl dříve, než řízení přerušil do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení o pozůstalosti“. Totéž platí podle odvolacího soudu ve vztahu k správcem pozůstalosti odkazovanému řízení u Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2123/19, když „jak se podává z rozhodnutí ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2123/19, zní výrok přerušujícího usnesení Řízení se přerušuje a v souvislosti s odůvodněním předmětného rozhodnutí je zřejmé, že Ústavní soud hodlal vyčkat výsledků dědického řízení (nikoli jeho pravomocného skončení) a teprve poté rozhodnout o dalším procesním postupu“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal F. T.-A., jako jmenovaný správce pozůstalosti po zemřelé žalobkyni, prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v dosud dovolacím soudem neřešených otázkách: 1) zda o pokračování v přerušeném řízení je třeba vydávat usnesení a zda je proti němu přípustné odvolání, a 2) zda (v případě, pokud by odvolání proti usnesení o pokračování v řízení bylo přípustné) je soud vázán usnesením o přerušení řízení do té míry (absolutně), že i v případě, nastane-li po právní moci usnesení o přerušení řízení změna poměrů spočívající v tom, že odpadne překážka pokračování v řízení (např. je ustanovena osoba, zde správce pozůstalosti, se kterou již lze v řízení na místě zemřelého účastníka pokračovat), tak soud vázán předchozím usnesením s touto osobou v řízení pokračovat nemůže. Jinak řečeno, zda v přerušeném řízení může soud pokračovat jen v případě, pokud předtím řízení nepřerušil.
7. K první dovolacímu soudu předkládané otázce dovolatel odkazuje na odbornou literaturu, konkrétně na „Soudcovský komentář k OSŘ autorů Jirsa a spol.“, kde podle názoru dovolatele „autoři tohoto komentáře zastávají názor, že usnesení o pokračování v řízení nemusí soud vydat, natož aby proti němu bylo možno podat odvolání“, a dovozuje, že „odvolací soud měl tudíž odvolání žalovaných proti usnesení o pokračování v řízení odmítnout jako nepřípustné v souladu s § 218 písm. c) o. s. ř.“ a že „pokud tak neučinil, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání proti němu je důvodné podle § 241a o. s. ř., neboť rozhodnutí je v rozporu s § 201, § 202 odst. 1 písm. a) a § 218 písm. c) o. s. ř.“.
8. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to na nesprávné interpretaci § 107 odst. 1 a odst. 2, § 111 odst. 2 o. s. ř., který se sice vztahuje podle výslovného znění na přerušení řízení podle § 109, musí však být podle odborné literatury též použit ve všech ostatních případech přerušení řízení (tedy i podle § 107)“. Dále dovolatel „považuje za zcela extrémní závěry odvolacího soudu týkající se rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2123/19, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá z důvodu, že podle odvolacího soudu Ústavní soud pouze hodlal vyčkat výsledků dědického řízení, nikoli jeho pravomocného skončení, a teprve poté rozhodnout o dalším procesním postupu“, když dovolatel má za to, že „toto slovíčkaření již nemá nic společného s náležitým a správným právním posouzením věci, na kterém je nutné v případě odvolacího soudu bezpodmínečně trvat, a to s ohledem na čl. 36 Listiny“. V dovolání je dále poukazováno na skutečnost, že „zůstavitelka vedla více soudních řízení o završení svého restitučního nároku, aby docílila zápisu svého nesporného vlastnického práva k nemovitým věcem v katastru nemovitostí, jichž se stala vlastníkem na základě pravomocného správního rozhodnutí, během kterých dne 18. 8. 2019 zemřela“, že „z důvodu, že ihned nebylo možné pokračovat v těchto řízeních, když v té době (18. 8. 2019) správce pozůstalosti jmenován nebyl, k čemuž došlo až 23. 5. 2024, soudy řízení přerušily do skončení řízení o pozůstalosti“, že „nyní však správce jako procesní nástupce žalobkyně jmenován soudem je, tudíž dovolatel nevidí žádný důvod, aby v řízení se správcem nebylo pokračováno, byť dědické řízení skončeno není“, a proto „je opačný názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně je absolutně vázán svým předchozím rozhodnutím o přerušení řízení, kvůli čemuž nemůže po odpadnutí překážky, která byla důvodem přerušení řízení, v řízení pokračovat, na kterém je vybudováno napadené rozhodnutí, dle dovolatele zcela nesprávný“.
9. Z výše uvedených důvodů má dovolatel za to, že „napadené usnesení odvolacího soudu je založené na nesprávném právním názoru a nesprávné interpretaci výše uvedených procesních předpisů“. Navrhuje proto, aby „dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalším u řízení. Žalovaní, nechť jsou zavázáni k náhradě nákladů dovolacího řízení, jak budou tyto náklady soudem stanovené, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právní zástupkyně dovolatele“.
10. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní tak, že „s dovoláním, vymezenými dovolacími důvody ani s jeho odůvodněním nesouhlasí“, že rozhodnutí odvolacího soudu „považují za věcně správné a konformní s platným právem“, že „v usnesení o přerušení věci byly zcela jasně specifikovány i podmínky, kdy bude možno v řízení dále pokračovat, a to sice po pravomocném skončení řízení o pozůstalosti po zemřelé žalobkyni“, že „tímto vyhlášeným, doručeným a pravomocným usnesením je soud vázán“, že „toto usnesení nemůže soud nijak revokovat a/nebo postupovat v rozporu s jeho zněním“ a že „pokud by v řízení naopak pokračováno bylo, došlo by takovým postupem k porušení zásad civilního řízení“. Žalovaní „považují za mylné přesvědčení a argumentaci dovolatele v tom smyslu, že o pokračování v řízení nemusel soud prvního stupně vůbec usnesení vydávat a měl rovnou nařídit jednání a v něm na straně žalobce pokračovat s dovolatelem“ a „u druhé právní otázky formulované dovolatelem mají za to, že změna poměrů spočívající ve jmenování správce pozůstalosti žalobkyně není tím meritorním rozhodnutím v dědickém řízení po zemřelé žalobkyni, které by bylo s to umožnit další pokračování v řízení v nadepsané věci, a to právě proto, že toto rozhodnutí soudu projednávající dědické řízení po zemřelé žalobkyni není meritorním rozhodnutím, které pro pokračování v přerušeném řízení stanovil ve svém usnesení soud prvního stupně, a tudíž by pokračování v řízení pouze se správcem pozůstalosti bylo s usnesením soudu o přerušení řízení v příkrém rozporu“. Dále žalovaní dovozují, že „odpadnutím překážky pro další pokračování v řízení v projednávané věci by bylo jen a pouze pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví po zemřelé žalobkyni, které by mimo jakoukoliv pochybnost určilo právního nástupce žalobkyně v projednávané věci“. Proto navrhují, aby „Nejvyšší soud vydal ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí, kterým podané dovolání zamítne a současně zaváže dovolatele k úhradě nákladů řízení na straně žalovaných“.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání F. T.-A. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně bylo třeba posoudit, zda lze v řízení o žalobě na určení vlastnického práva pokračovat, případně s kým namísto této žalobkyně. Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 15. 1. 2019, č. j. 38 C 80/2019-398, řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušil do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019. V průběhu řízení o pozůstalosti žalobkyně vydal Okresní soud v Blansku usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D 953/2019-250, kterým jmenoval pozůstalého syna žalobkyně – pana F. T.-A. – správcem celé pozůstalosti. Následně Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 29. 6. 2024, č. j. 38 C 80/1019-433, rozhodl, že v řízení se pokračuje s tím, že na místě žalobkyně bude nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti F. T.-A., přičemž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně toto usnesení změnil tak, že se v řízení nepokračuje a že na místě žalobkyně nebude nadále jednáno s F. T.-A. jako ustanoveným správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni.
15. Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení otázky, zda je soud vázán usnesením o přerušení řízení „do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni“ do té míry, že i v případě, nastane-li po právní moci tohoto usnesení změna poměrů spočívající v tom, že je v řízení o pozůstalosti po žalobkyni soudem jmenován správce pozůstalosti, tak soud (vázán předchozím usnesením) s touto osobou v řízení pokračovat nemůže. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
17. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).
18. Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o. z.).
19. Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§ 1405 o. z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o. z.).
20. Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o. z.).
21. Dovolací soud v první řadě poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. na povaze projednávané věci. Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Dlouhodobě ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení, nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení pokračováno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019).
22. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl již dříve k závěru, že na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009).
23. Ve vztahu ke správci dědictví soudní praxe vycházela před 1. 1. 2014 z toho, že ztratila-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a spočívalo-li právní nástupnictví na dědickém právu, soud zpravidla řízení přerušil do skončení řízení o dědictví. Výjimečně bylo možno v řízení pokračovat ještě před skončením řízení o dědictví. Buď v případech jediného dědice, anebo v případech povolání či ustanovení správce dědictví zůstavitele, který se stal procesním nástupcem účastníka řízení (komentář k § 107 o. s. ř. in: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 7. vydání. Praha, 2006, str. 485).
24. Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vyplývá, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 převzala dosavadní institut správce dědictví v podobě správce pozůstalosti (viz str. 389 důvodové zprávy). Proto je na místě dosavadní soudní praxi vycházející z toto, že se procesním nástupcem zemřelého účastníka stane správce pozůstalosti, zachovat.
25. Při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno ve smyslu § 107 odst. 1 o. s. ř. však nelze přehlédnout změny účinné od 1. 1. 2014, především právní úpravu kompetencí toho, kdo vykonává správu pozůstalosti, tj. má se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§ 1677 odst. 1 o. z.), popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2 o. z. ve spojení s § 157 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o. z. platí, že vykonávají její prostou správu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023).
26. Prostá správa je v občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405 až § 1408 o. z. jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné „zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele apod. K plnění povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Má-li být tato činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021).
27. K tomuto závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud v řízení ve věci projednání pozůstalosti po žalobkyni, když v usnesení ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3166/2024, uvedl, že „vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků je judikaturou považováno za prostou správu pozůstalostního majetku, jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti, tedy postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele“.
28. Vždyť i v obdobné věci Nejvyšší soud dovodil, že (odvolací) soud postupoval správně, když „na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř., ale i ustanovení o. z. o správě cizí věci a správě pozůstalosti“ jestliže uzavřel, že „bylo osvědčeno, že zůstavitelka povolala správce pozůstalosti“, že „je třeba na něho nahlížet jako na (dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o. z.) procesního nástupce žalobkyně“, a „protože je zde procesní subjekt, odpadla tak překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1 věta třetí o. s. ř.)“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1660/2021, v němž bylo řízení rovněž přerušeno do „skončení dědického řízení“). Nadto Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že „podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti namísto zemřelé žalobkyně dovodit i z ustanovení § 1703 o. z., podle něhož, dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost, mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti“ (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021; usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2238/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022). Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci byl správce dědictví jmenován soudem ve smyslu § 156 z. ř. s., když soudem jmenovaný správce pozůstalosti má stejné postavení jako správce povolaný zůstavitelem. Nejvyšší soud tak nesdílí názor odvolacího soudu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, „není pro toto řízení využitelné“.
29. Dovolatel tedy podle Nejvyššího soudu přiléhavě dovozuje, že překážkou v předmětné věci bylo, že žalobkyně v průběhu řízení zemřela, přičemž nebylo možné ihned v řízení pokračovat, jelikož nebyl znám její právní nástupce. Tato překážka odpadla, když byl pravomocně ustanoven správce její pozůstalosti, se kterým lze v řízení pokračovat namísto žalobkyně. Trvat na skutečnosti, že odpadnutím překážky pro další pokračování v řízení v projednávané věci by bylo jen a pouze pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví po zemřelé žalobkyni, považuje dovolací soud za přepjatý formalismus odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.
30. Kromě toho v soudní praxi nejsou pochybnosti, že usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé fyzické osoby jako s dědicem (správcem dědictví), soud přijímá s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus). Znamená to, že soud znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke změně v osobě správce dědictví, ke zrušení správy dědictví nebo se změní okolnosti rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019).
31. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud I. T. za svého života podala žalobu, kterou se se vůči žalovaným domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, které byly podle citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu v jejím výlučném vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat v řízení na straně žalobkyně právě se soudem jmenovaným správcem pozůstalosti, neboť jde jen o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním zemřelé žalobkyně.
32. Dovolatel se však mýlí, pokud se domnívá, že o pokračování v přerušeném řízení nebylo potřeba vydávat usnesení a že proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odpadla-li překážka bránící pokračování v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední povinnosti), kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka. O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávané věci), soud vždy rozhodne usnesením, proti němuž lze podat odvolání. Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním nástupnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011). Kdyby soud prvního stupně v řízení pokračoval, aniž by usnesením rozhodl, s kým bude v řízení pokračováno, je to samo o sobě důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí o věci samé odvolacím soudem [srov. § 219a odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
33. Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud, s přihlédnutím k zásadě rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení mu umožňují o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto přikročil ke změně usnesení odvolacího soudu, a to formou potvrzení usnesení soudu prvního stupně (podle § 219 o. s. ř.), neboť usnesení soudu prvního stupně, jímž rozhodl, že v řízení se pokračuje a že v řízení bude na místě žalobkyně nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti F. T.-A., je věcně správné.
34. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu