24 Cdo 1459/2026

Plný text

24 Cdo 1459/2026-373

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně V. Č., zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované G. T., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o zaplacení 4 704 905 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 276/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2026, č. j. 21 Co 810/2025-347, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2026, č. j. 21 Co 810/2025-347, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 14. 3. 2025, č. j.42 C 276/2021-323, rozhodl, že základ nároku žalobkyně, vyplývající z neplatnosti vydědění žalobkyně jejím otcem O. M., je dán. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 4 704 905 Kč, představující 25% podíl žalobkyně coby dcery na celkové hodnotě pozůstalosti po jejím otci. Zůstavitel zanechal závěť sepsanou formou notářského zápisu, kterou povolal jako jedinou dědičku celého majetku žalovanou, a v níž vydědil žalobkyni pro neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi a pro neprojevování opravdového zájmu. Po rozsáhlém dokazování soud prvního stupně uzavřel, že se jedná o situaci, kdy sice žalobkyně neprojevovala vůči zůstaviteli opravdový zájem, jaký lze očekávat ve fungujících rodinách v rámci mezigenerační pomoci, ovšem vzhledem k historii rodiny a vývoje samotného vztahu žalobkyně a zůstavitele se v tomto případě nejedná o důvod, který by mohl vést k jejímu platnému vydědění zůstavitelem. Vztah žalobkyně a jejího otce byl komplikovaný a byl poznamenán celkovou rodinnou situací i přístupem a osobnostním nastavením zůstavitele. Zůstavitel byl direktivní a striktní povahy, která se projevovala až pedantským dohledem a přístupem ve vztahu k nejbližším osobám (zde vůči dětem, případně manželce), kdy takový přístup vedl logicky k citovému odstupu jemu blízkých osob. Zůstavitel pevně řídil život žalobkyně po dobu jejího dětství i dospívání až do dospělosti, vynucoval si z její strany splnění svých představ, nepřipouštěl její opozitní názor a byl zvyklý na jednoznačný respekt, s nímž současně souvisel jeho široký přehled o aktivitách žalobkyně a o jejím celkovém životě. Skutečnost, že se žalobkyně vdala a začala žít vlastní život, resp. že se odstěhovala ze společné domácnosti vedené s ním, nutně musela vést k určitému odpoutání se od něj a k omezení jeho vlivu na ni, což vyvolávalo zřejmý nesoulad v jejich komunikaci a rozdílná očekávání na obou stranách; toto následně vedlo k pokusům vynutit si určitou poslušnost nebo vděk žalobkyně i prostřednictvím tvrdých gest a k dalšímu vzniku pocitu křivdy zůstavitele z chování žalobkyně a k navazujícím výčitkám, které vedly k ještě většímu odcizení obou. Žalobkyně se však i přes uvedené skutečnosti pokoušela vztah s otcem udržet a v době založení vlastní rodiny jej navázat i na narození jeho vnuků apod. Zůstavitel v tomto směru aktivity nevyvíjel, rodinu žalobkyně nenavštěvoval, žádnou iniciativu k udržení jejich vztahu neopětoval, na pozvání k návštěvám nereflektoval, pouze žalobkyni v písemné podobě vytýkal ztrátu kontaktu. Zůstavitel sám přispěl k tomu, že žalovaná neprojevovala opravdový zájem o jeho životní situaci a zdraví a neposkytla mu takovou pomoc, jakou si v jeho stáří a nemoci představoval a jaká by byla adekvátní. Současně v rámci dokazování vyplynulo, že pokud již někdy žalobkyně přistoupila k určité snaze pomoci zůstaviteli (ať už zajištěním kompenzační pomůcky nebo domluvením péče pečovatelky), tyto její snahy zůstavitel odmítl.

2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, č. j. 21 Co 810/2025-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 565 529,80 Kč, a zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice – Městskému soudu v Brně částku 5 228 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalobkyně neprojevovala opravdový zájem, jaký lze očekávat ve fungujících rodinách v rámci mezigenerační pomoci. V posledních cca 10 letech před smrtí zůstavitele s ním byla v kontaktu pouze v souvislosti s narozeninami a svátky. Odvolací soud jako nejpodstatnější okolnosti akcentoval, že mezi zůstavitelem a matkou žalobkyně panovaly konfliktní vztahy, které vyvrcholily jejich rozvodem v roce 1997 (tj. v době, kdy žalobkyni bylo 21 let), skutečnost, že přibližně do rozvodu rodičů měli žalobkyně a zůstavitel dobré až nadstandardní vztahy, fakt, že zůstavitel v roce 1998 dceři pořídil družstevní byt, v němž od roku 2000 bydlela společně se svým manželem a jenž pak žalobkyně následně v roce 2004 prodala. Synové žalobkyně se narodili v roce 2006 a 2009. Zůstavitel byl přísné až pedantské povahy. Odvolací soud dále vyložil, že zůstavitel v roce 2017 uzavřel pojištění pro případ smrti nebo dožití, kde obmyšlenou byla žalobkyně, bylo jí vyplaceno 337 078 Kč. Odvolací soud zopakoval dokazování emaily zůstavitele s jeho přítelkyní, ve kterých mimo jiné píše o objektivních překážkách, které mu znemožnily účast na promoci žalobkyně nebo návštěvu žalobkyně v porodnici. Odvolací soud zopakoval dokazování e-mailovou komunikací z let 2006 až 2019 mezi žalobkyní a zůstavitelem, neboť měl za to, že z daných důkazů lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud I. stupně. Konstatoval, že po roce 2008 jsou zprávy čím dál tím víc strohé a zároveň se v nich již téměř neobjevují informace o událostech z jejich běžného života. Zůstavitel žalobkyni vytýká, že se mu delší dobu neozývá, žalobkyně mu však také vytýká, že ani on dlouho nenapsal a málo se zajímá o vnuka, zůstavitel v odpovědi vyjasňuje, že narozením vnuka nejde stranou vlastní dítě, a že on se zajímá především o žalobkyni. Odvolací soud uvedl, že pokud žalobkyně v emailu ze dne 21. 12. 2008 v 22.04 hod. zůstaviteli píše, že se chce domluvit na Vánoce a pokud zůstavitel chce, počítají s ním jako vždycky 25. 12. dopoledne na oběd, že tento email odvolací soud zejména s ohledem na datum jeho zaslání hodnotil jako veskrze formální pozvání, když podle zavedených společenských norem je obvyklé a slušné případné vážně míněné pozvání na vánoční svátky sdělit s větším předstihem. Zůstavitel pak pozvání odmítl s tím, že se ho „jedněm známým z Prahy zželelo a pozvali jej na večeři“. Zůstavitel žalobkyni opakovaně psal, že by si s ní o jejich vztahu rád promluvil a „vztah narovnal“. Přál si, aby uvedená debata proběhla bez přítomnosti manžela žalobkyně, což vysvětloval tím, že „to není o něm“. E-mailová komunikace z let 2013 a 2016 je již velmi strohá, formální, případně obsahující výčitky a pocity křivdy ze strany otce. Konstatuje, že ačkoliv žalobkyně ví, s jakou nemocí bojuje, nezajímá se o její průběh. Tento email z roku 2016 indikuje i to, že žalobkyně si již v roce 2016 byla vědoma nemoci zůstavitele. Nicméně, i kdyby o jeho nemoci (např. co do konkrétní diagnózy) do této doby žalobkyně nevěděla, minimálně na základě uvedeného e-mailu žalobkyně již mohla a měla případným dotazem zjistit, že (a jak) je zůstavitel nemocný. Následuje až e-mail zůstavitele z data 5. 8. 2019, v němž zůstavitel žalobkyni sděluje, že jeho život končí a žádá ji, aby se za ním zastavila v nemocnici. Poté děkuje za návštěvu a dodává informace ohledně konta v bance s tím, že peníze má žalobkyně rozdělit klukům. Později e-mailem ze dne 9. 8. 2019 sděluje, že je doma a potřebuje se dostat do garáže. Odvolací soud konstatoval, že přesto, že zůstavitel žalobkyni výslovně sdělil, že jeho život končí, což do jisté míry žalobkyně mohla objektivizovat při své návštěvě zůstavitele v nemocnici na JIP, žalobkyně následnou zprávou ze dne 24. 12. 2019 zůstaviteli pouze formálně popřála k Vánocům a novému roku bez toho, aby se jej zeptala na vývoj nemoci, nebo zda něco nepotřebuje. Odvolací soud narozdíl od soudu I. stupně neshledal, že by si zůstavitel od žalobkyně vynucoval poslušnost či vděk, či používal tvrdá gesta, jakkoliv lze připustit, že osobnost zůstavitele byla komplikovaná. V komunikaci vůči žalobkyni zůstavitel vždy vyjadřoval silný pozitivní citový vztah k ní a pokud volil příkřejší či vyčítavý tón, pak tento vždy - podle obsahu zprávy - reflektoval pocit zůstavitele, že je on sám ze strany žalobkyně nedostatečně přijímán - tj. zejména, že se žalobkyně nezajímá o jeho život, že mu žalobkyně nesděluje informace ze svého života. S ohledem na frekvenci, formu, jakož i obsah kontaktů žalobkyně a zůstavitele tak, jak byly popsány shora, musel odvolací soud konstatovat, že dojem zůstavitele o nezájmu ze strany žalobkyně není možné označit za nedůvodný, a zároveň ani podstatně zaviněný ze strany zůstavitele. Žalobkyně sice mohla být ve svém vztahu k zůstaviteli ovlivněna historií rodiny a zejména rozvodem rodičů a jejich konfliktními vztahy, rozvod rodičů však proběhl až v její dospělosti a žalobkyně již v dané době musela být dostatečně rozumově i citově vyspělá tak, aby si mohla zachovat vazby k oběma z nich. Odvolací soud má za prokázané, že zůstavitel měl žalobkyni nepochybně velmi rád, jako otec se angažoval a usiloval o vztah s žalobkyní i poté, kdy se po rozvodu více přiklonila na stranu matky. O tomto svědčí fakt, že jí v roce 1998 pořídil družstevní byt, i přes vzájemné výčitky a nedorozumění ještě v roce 2017 zůstavitel uzavřel pojistnou smlouvu, v níž právě žalobkyni ustanovil obmyšlenou osobou. Pokud pak žalobkyně zůstaviteli vyčítala, že se neúčastnil její promoce, z provedeného dokazování bylo zjištěno, že zůstavitel na její promoci nebyl, neboť jej srazilo auto, nikoliv proto, že by snad nechtěl. Stejně tak bylo zjištěno, že zůstavitel nenavštívil žalobkyni, bezprostředně po narození prvního vnuka nikoliv z důvodu svého nezájmu, ale z obav, aby ji a dítě nenakazil chřipkou. I tato popsaná nedorozumění tedy svědčí spíše o nedostatku komunikace mezi žalobkyní a zůstavitelem, což však nelze klást za vinu pouze či převážně jednomu z nich (zůstaviteli). Žalobkyně i po odstěhování se z Brna bydlela v dojezdové vzdálenosti od zůstavitele, avšak nezačala ho alespoň občasně navštěvovat ani poté, kdy její děti již odrostly batolecímu či předškolnímu věku a nepotřebovaly tak již její soustavnou péči. Žalobkyně se nezačala o zůstavitele více (např. alespoň telefonicky či častějšími e-maily) zajímat ani v pozdější době, kdy byl zůstavitel již sám, starý a nemocný. Ona sama se nepokusila napravit jejich vztahy a nepřistoupila ani na nabídky k rozhovoru ze strany zůstavitele, a to přesto, že již byla dospělá, samostatná a nepochybně dostatečně odpoutaná tak, aby byla schopna odolat případnému pro ni nepříjemnému rozhovoru se zůstavitelem, který ona sama mohla považovat za nátlak či výčitky. Formální přání k narozeninám, svátkům a Vánocům a pouhé předání kontaktu na pečovatelku v situaci, kdy zůstavitel žil osaměle a byl vážně nemocen, podle přesvědčení odvolacího soudu, nelze pokládat za opravdový zájem, jaký by měl potomek projevovat vůči svému rodiči, a to ani v případě, že povaha tohoto předka byla komplikovaná a že si potomek více rozumí s druhým ze svých rodičů. Odvolací soud proto uzavřel, že i při popsané rodinné historii a přísnější povaze zůstavitele, měla žalobkyně jakožto jediná dcera zůstavitele ve vztahu k němu dělat a zajímat se o něj více, a to obzvlášť pak v situaci, kdy ji - i podle jejího vyjádření - „cizí lidé“ upozorňovali, že zůstavitel to potřebuje. Protože byl naplněn minimálně jeden z důvodů vydědění, nepovažoval odvolací soud za účelné a hospodárné doplňovat dokazování k otázce, zda byl či nebyl naplněn též důvod vydědění ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. a) o. z. Odvolací soud tedy shledal vydědění platným.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud je neprojevování opravdového zájmu důsledkem chování zůstavitele a neprojevování zájmu o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevování zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Vydědění je nedůvodné, jestliže k nezájmu zůstavitel sám podstatně přispěl. Dokazováním před soudem I. stupně bylo zjištěno, že i přes nezájem zůstavitele o vnuky a chladný přístup k manželovi žalobkyně se žalobkyně o zůstavitele zajímala a zvala ho na návštěvy. Svědci shodně uváděli že zůstavitel byl opakovaně zván na návštěvy, což však odmítal. Závěr soudu I. stupně, že v důsledku povahy zůstavitele a jeho přístupu k nejbližším osobám došlo k citovému odstupu nejbližších osob, je správný a logický, vyplývající z dokazování. Pokud odvolací soud uváděl, že vyčítavý tón zůstavitele vůči žalobkyni v rámci e-mailové komunikace plynul z pocitu zůstavitele o nezájmu o jeho osobu, pak toto je zcela v rozporu se závěry soudu prvního stupně učiněnými na základě provedeného dokazování. Odvolací soud v odůvodnění také poukazuje na e-mailovou komunikaci mezi zůstavitelem a jeho známou, k tomu je však podle dovolatelky potřeba podotknout, že pozitivní vyjadřování zůstavitele v takovém případě nemíří vůči osobě žalobkyně, jedná se o e-mailovou komunikaci s třetí osobou, přičemž z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že právě vůči třetím osobám zůstavitel vystupoval korektně a vstřícně, na rozdíl od chování vůči svým nejbližším osobám. Aktivitu a upřímný zájem o kontakt s žalobkyní měl zůstavitel projevovat vůči žalobkyni, a nikoliv vůči třetím osobám. Pokud odvolací soud poukazuje na nezájem žalobkyně o zdravotní stav zůstavitele, pak ani tento závěr není v souladu s provedeným dokazováním, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že ještě dva roky před smrtí zůstavitel jezdil na kole a žalobkyně měla od lékařů informaci, že zůstavitel má nemoci úměrné věku. Zůstavitel odmítl pomoc žalobkyně v souvislosti se zajištěním pečovatelky a chodítka, což naopak svědčí o zájmu žalobkyně i přes strohý přístup zůstavitele. Dovolatelka namítá, že odvolací soud učinil selektivní závěry na podkladě některých zopakovaných důkazů. Závěr o chování zůstavitele nelze učinit toliko na podkladě vzájemné e-mailové komunikace, a to zvláště v situaci, kdy soud I. stupně učinil závěr o chladném přístupu zůstavitele vůči žalobkyni. O přístupu zůstavitele svědčí například i jeho osobní písemné záznamy, z nichž je patrné, že zůstavitel si například vedl detailní záznamy o mnoha činnostech jako pozorování příletu havranů, naprosto však absentuje jakákoliv zmínka o žalobkyni či rodině, ačkoliv žalobkyně například zasílala zůstaviteli rodinné fotografie. Žalobkyně aktivně o kontakt s otcem usilovala, opakovaně jej zvala na návštěvu, nicméně to byl zůstavitel, který svým nemorálním chováním způsobil ochladnutí vztahu mezi ním a žalobkyní a sám se připravil o zachování citového pouta s žalobkyní. Nelze vyloučit, že zůstavitele mohlo omezení vzájemných kontaktů trápit, nicméně zůstavitel sám pro nápravu vztahu ničeho neučinil, pokud s žalobkyní komunikoval, vždy vyjadřoval vůči žalobkyni toliko výčitky a snahy žalobkyně odmítal.

4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

5. Dovolatelka podala po uplynutí lhůty k dovolání doplnění dovolání, Nejvyšší soud proto k tomuto doplnění nepřihlížel.

III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů nepominutelný dědic o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

IV. Důvodnost dovolání

10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

11. Podle ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

12. Judikatura již dříve dospěla k závěrům, podle nichž je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily a podle kterých jedním z hledisek, jež je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění pak přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Dovolací soud podotýká, že na těchto závěrech není třeba nadále ničeho měnit, a to – jak se vyslovil již dříve – ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) [pozn.: i když o. z. vypustil slovo „trvale“ (ve smyslu § 469 odst. 1 písm. b/ obč. zák. měl potomek o zůstavitele neprojevovat opravdový zájem trvale), přesto v jednání potomka i nadále musí být určitá trvalost či stálost (setrvalost) v neprojevování opravdového zájmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2026, sp. zn. 24 Cdo 925/2026)].

13. Odvolací soud v projednávané věci konstatoval, že „s ohledem na frekvenci, formu, jakož i obsah kontaktů žalobkyně a zůstavitele tak, jak byly popsány shora, musel odvolací soud konstatovat, že dojem zůstavitele o nezájmu ze strany žalobkyně není možné označit za nedůvodný, a zároveň ani podstatně zaviněný ze strany zůstavitele“. Ze skutečnosti, že po ochladnutí vzájemných vztahů zůstavitel projevoval určitý zájem o obnovení vztahu, však ještě nelze nijak činit závěr, že by „nezájem“ potomka nebyl podstatně zaviněný ze strany zůstavitele. Jak bylo vyloženo výše, vydědění nepřichází v úvahu v situaci, kdy ke stavu neprojevování opravdového zájmu podstatně přispěl sám zůstavitel. Zda zůstavitel k neprojevování opravdového zájmu potomka sám podstatně přispěl je zapotřebí posuzovat právě vzhledem k příčinám rozpadu vzájemného vztahu. Odvolací soud však příčiny rozpadu vztahu ignoroval či bagatelizoval, když nezohlednil jednání zůstavitele, kterým k ochladnutí či rozpadu jejich vzájemného vztahu přispěl, když se namísto toho zaměřil na to, že zůstavitel o osobní kontakt za jím stanovených podmínek usiloval. Nadto se odvolací soud nezabýval ani tím, za jak svéhlavých podmínek o osobní kontakt usiloval, když jak vyplývá ze skutkových zjištění, se chtěl setkat jen s žalobkyní bez jejího manžela, aniž by k tomu byl nějaký závažný důvod, a ani o vnuky se nezajímal o mnoho více nad rámec informace, že jsou zdraví (podle skutkového zjištění soudu I. stupně staršího vnuka viděl max. třikrát, mladšího nikdy, viz též z emailové komunikace sdělení zůstavitele, že jeho „zájem o vnuka nebude infantilního rázu a stačí mu, že ví, že tento je zdravý“, kdy žalobkyně současně vytýkala otci, že pokud on jí vytýká, že se otci málo ozývá, tak že je to vzájemné - odkaz na jeho 5měsíční absenci návštěvy – že on naopak nejeví zájem o vnuka, na vnukovy 1. narozeniny ani svátek nepřijel, podrobněji bod 9 rozsudku soudu I. stupně). Tyto skutečnosti, za nichž si zůstavitel představoval kontakt s žalobkyní, též značně nasvědčují tomu, že zůstavitel vzhledem ke své složité povaze usiloval spíše o poslušnost či vděk žalobkyně, jak ve svém skutkovém závěru uzavřel soud I. stupně, než o prožívání běžných rodinných vztahů. Pokud odvolací soud narozdíl od soudu I. stupně učinil skutkový závěr, že neshledal, že by si zůstavitel od žalobkyně vynucoval poslušnost či vděk, či používal tvrdá gesta, jakkoliv připouští, že osobnost zůstavitele byla komplikovaná, činí takové skutkové zjištění procesně nepřípustným způsobem, když nezopakoval všechny provedené důkazy. Odvolací soud zopakoval jen důkaz emailovou komunikací, avšak skutkový závěr o vynucování poslušnosti, vděku, či používání tvrdých gest soud I. stupně zjevně nečinil jen z emailové komunikace, ale především právě z rozsáhlého dokazování svědeckými výpověďmi, které však odvolací soud nezopakoval. Neobstojí proto ani tento skutkový závěr odvolacího soudu. Pouze ze skutečnosti, že odvolacímu soudu takový skutkový závěr nevyplynul z emailové komunikace totiž jistě neznamená, že by tím bylo toto skutkové zjištění vyvráceno, když i z ní naopak vyplývá komplikovaná osobnost zůstavitele. Odvolací soud zopakoval jen dokazování emailovou komunikací, což vedlo k tomu, že ji selektivně nadřadil ostatním důkazům a tyto ostatní důkazy bezdůvodně upozadil nebo je ve svém právním posouzení vůbec nezohlednil. Lze připomenout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá závěr, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010.

14. Odvolací soud dále žalobkyni na jednu stanu vyčítal, že nereagovala na projevy zájmu zůstavitele o setkání za zůstavitelem stanovených podmínek, když uvedl, že se žalobkyně sama nepokusila napravit jejich vztahy. Avšak skutečnost, že žalobkyně dříve opakovaně nabízela zůstaviteli návštěvy a zůstavitel na ně bez vážného důvodu nereagoval, ponechal odvolací soud bez jakéhokoli hodnotícího úsudku, resp. tuto skutečnost opět ignoroval. Takový závěr odvolacího soudu, vytýkající žalobkyni, že se nesnažila vztah napravit, proto zjevně nemůže obstát. Naproti tomu soud I. stupně zcela přiléhavě vyložil, že se žalobkyně i navzdory všem skutečnostem „pokoušela vztah s otcem udržet a v době založení vlastní rodiny jej navázat i na narození jeho vnuků apod. zůstavitel v tomto směru aktivity nevyvíjel, rodinu žalobkyně nenavštěvoval, žádnou iniciativu k udržení jejich vztahu neopětoval, na pozvání k návštěvám nereflektoval, pouze žalobkyni v písemné podobě vytýkal ztrátu kontaktu“. Místo toho se odvolací soud, vycházející téměř výhradně z emailové komunikace, zaměřil na jedno konkrétní pozvání, které označil za bez dostatečného předstihu (jakkoli i s touto nepodstatnou jednotlivostí by se dalo polemizovat), a jednostranně vytýkal žalobkyni, že se dostatečně nesnažila o nápravu vztahu, aniž by přitom zohledňoval, jak k rozvratu jejich vztahu došlo a jak k tomu stavu po následnou dobu svým jednáním dále přispíval zůstavitel, a s ohledem na nezohlednění příčin rozpadu vzájemného vztahu nedůvodně žalobkyni vytýkal, že se nepodrobila svéhlavým požadavkům zůstavitele, který přitom nadto usiloval o návrat vztahu do dřívější doby, kdy však podle zjištění soudu prvního stupně pevně řídil život žalobkyně bez připuštění opozitního názoru. Sám odvolací soud přitom připouští, že by rozhovor se zůstavitelem mohla sama žalobkyně považovat za nátlak či výčitky. Odvolací soud rozpad vztahu zůstavitele s žalobkyní odbyl tvrzením, že při rozvodu rodičů žalobkyně už jako dospělá byla dostatečně vyspělá, aby si mohla zachovat vazby na oba rodiče. Tímto přístupem však odvolací soud vůbec neposoudil, zda zůstavitel podstatně nepřispěl k neprojevování opravdového zájmu žalobkyní, když nezohlednil příčiny rozpadu vztahu zůstavitele s žalobkyní (konkrétní chování zůstavitele vůči žalobkyni samotné i vůči jejím ostatním rodinným příslušníkům), kdy celkové vztahy v rodině byly poznamenány zůstavitelovou striktní až pedantskou povahou. Odvolací soud také vůbec nezohledňoval, že po vystěhování manželky zůstavitel vystěhoval i žalobkyni. Pokud by přitom již na základě samotných příčin rozvratu vzájemného vztahu nebyl podložen závěr o tom, že ke stavu neprojevování opravdového zájmu podstatně přispěl i sám zůstavitel, potom by právě i okolnost, že zůstavitel odmítal opakovaná pozvání žalobkyně, aniž k tomu měl vážný důvod, měla rovněž zásadní vliv na posouzení toho, zda ke stavu neprojevování opravdového zájmu potomkem podstatně přispěl i sám zůstavitel. Ačkoli se odvolací soud věnoval hlavně emailové komunikaci, nebyl ani při jejím hodnocení příliš důsledný, když dovozoval, že zůstavitel vyjadřoval vůči žalobkyni vždy „silný pozitivní citový vztah“, aniž přiléhavě vyhodnotil, jak tomu odpovídajícím způsobem také ve skutečnosti jednal. K tomu z dřívější emailové komunikace srov. např. zjištění soudu I. stupně, že k výtce zůstavitele ho žalobkyně „vyzývala, že může kdykoliv přijet autem nebo i v rámci vyjížďky na kole, tak proč se nestaví, že u nich od svatby nebyl, že nebýt narození dítěte ani by snad nepřijel, že ho tolikrát zvali na oběd, ať vezme kolo a přijede se podívat atd.; otec si jí poté stěžoval, že to není o návštěvách, že chce o ní vědět, že se má dobře a že je pro ni táta, kterého si ona váží, a odkazoval, že před rozvodem měli hezký vztah, že ji pořád má rád, že ji nemusí vidět, ale musí o ní vědět, že se má dobře a že ho má ráda, aniž by ji do toho musel nutit“ (bod 9 rozsudku soudu I. stupně). Odvolací soud též vyložil, že z emailové komunikace zůstavitele se třetí osobou (přítelkyní zůstavitele) zjistil, že zde byly objektivní překážky pro neúčast zůstavitele na dvou významných událostech žalobkyně (aniž by ji o tom informoval). Je však zarážející, že ačkoli odvolací soud uváděl, že se zůstavitel „angažoval jako otec“, nepozastavil se nad tím, že se zůstavitel nezúčastňoval ani jiných (či velmi zřídka) významných životních událostí žalobkyně nebo jejích dětí v průběhu mnoha let (odvolací soud žádné takové události neuvádí), aniž mu v tom bylo bráněno nebo k tomu měl nějaký závažný objektivní důvod spočívající v jednání žalobkyně.

15. Zdůraznil-li odvolací soud, že zůstavitel žalobkyni obstaral družstevní byt, nebo že sjednal pojištění pro případ dožití nebo smrti (kdy žalobkyně byla obmyšlenou), je k tomu třeba doplnit, že ani majetkové obdarování nezakládá zůstaviteli vůči jeho potomku nárok na vyžadování jakkoli poddajného či submisivního chování. Krom toho v této souvislosti odvolací soud ani nedocenil, že zůstavitel obstaral družstevní byt až poté, co předtím z dosavadního bydliště vystěhoval nejen svou manželku, ale i žalobkyni během jejího studia na vysoké škole. Zůstavitel přitom podle skutkových zjištění následně po žalobkyni chtěl, aby s ním tento byt směnila za obecní byt. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pořízení bytu bylo zřejmě motivováno i tím, aby žalobkyně nebydlela u matky po rozchodu rodičů.

16. Odvolací soud též žalobkyni vyčetl, že se o zůstavitele nezačala více zajímat, když byl již starý a nemocný, a že formální přání k narozeninám, svátkům a Vánocům nepovažuje za opravdový zájem ani v případě, že povaha předka byla komplikovaná. Tímto názorem akcentujícím stáří zůstavitele však odvolací soud ve skutečnosti nesprávně odmítl zohlednit, zda zůstavitel k neprojevování opravdového zájmu potomkem svým dřívějším jednáním podstatně přispěl. V této souvislosti lze připomenout, že závěr soudu prvního stupně o komplikované až pedantské povaze zůstavitele, snaze pevně řídit život žalobkyně a nepřipouštění opozitního názoru odvolací soud bagatelizoval nebo popřel (vynucování vděku nebo poslušnosti), aniž měl k takovému přehodnocení skutkového závěru procesně způsobilý důkazní podklad. Tato bagatelizace je důsledkem i toho, že s ohledem na nezohledňování konkrétních příčin rozvratu vztahu není nijak zřejmé, jak se odvolací soud stavěl k některým svědeckým výpovědím popisujícím nedobré chování zůstavitele vůči manželce a synovi, jako i o striktně odmítavém přístupu zůstavitele k manželovi žalobkyně a jeho rodině. O neutěšených rodinných vztazích vypovídá i soudem prvního stupně popsaná událost, kdy syn zůstavitele (bratr žalobkyně) v 17 letech spáchal sebevraždu, což část rodiny připisovala výchovnému působení otce, kdy podle výpovědí svědkyň (sestřenic žalobkyně) měl mimo jiné syn předtím uvažovat o útěku z domova a svěřovat se, že už to s otcem nemůže vydržet.

17. Dovolatelka rovněž namítala, že pozitivní vyjadřování zůstavitele v emailové komunikaci zůstavitele se svou přítelkyní nemířilo vůči osobě žalobkyně, nýbrž třetí osobě, a že upřímný zájem o kontakt s žalobkyní měl zůstavitel projevovat vůči žalobkyni, a nikoliv vůči třetím osobám. V této souvislosti však není zcela patrné, zda v nějaké míře činil odvolací soud své závěry o zájmu zůstavitele a jeho „angažování se jako otec“ právě i z tohoto důkazu. Pokud by tomu tak do nějaké míry bylo, byla by taková kritika opodstatněná. Není zřejmé, zda „angažování se jako otec“ odvolací soud spatřoval v poskytnutém majetkovém plnění (o tom již výše), či v projevování zájmu o setkání, když však pozornosti a hodnotícímu úsudku odvolacího soudu ušlo, zda tak zůstavitel nečiní za svých svéhlavých představ o vzájemném kontaktu.

18. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se nezabýval tím, jak ke sníženému zájmu žalobkyně o zůstavitele přispěl sám zůstavitel, když vůbec nehodnotil, jak k němu přispěl svým jednáním a negativními povahovými projevy své osobnosti (jak se podílel na příčinách rozvratu vzájemného vztahu chováním vůči žalobkyni a jejím rodinným příslušníkům, a jeho následným jednáním, zejména nereagováním na opakovaná pozvání k návštěvám bez vážného důvodu), tedy skutečnostmi, kterými se naopak zcela správně a přesvědčivě zabýval soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že protože měl za naplněný důvod vydědění spočívající v neprojevování opravdového zájmu, nepovažoval za účelné a hospodárné doplňovat dokazování k otázce, zda byl či nebyl naplněn důvod vydědění spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi, kdy k této otázce žádný právní názor neuvedl, Nejvyšší soud proto nepřistoupil k tomu, že by rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nýbrž rozsudek odvolacího soudu toliko zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

19. K otázce potřebné pomoci v nouzi lze však předestřít, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, vyslovil právní názor, že neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. a) o. z. nelze dovodit v situaci, kdy je o základní životní potřeby zůstavitele postaráno jinak než vyděděným potomkem (např. jiným rodinným příslušníkem či pečovatelskou službou).

20. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2026

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu

Plný text

24 Cdo 1459/2026-367

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D. v právní věci žalobkyně V. Č., zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované G. T., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o zaplacení 4 704 905 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 276/2021, takto:

I. Vykonatelnost výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 21 Co 810/2025-347, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti výroků I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 21 Co 810/2025-347, se zamítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 14. 3. 2025, č. j. 42 C 276/2021 -323, rozhodl, že základ nároku žalobkyně, vyplývající z neplatnosti vydědění žalobkyně jejím otcem O. M., je dán. K odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, č. j. 21 Co 810/2025-347, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 4 704 905 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Výrokem II. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 565 529,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrokem III. uložil žalobkyni zaplatit České republice – Městskému soud v Brně na náhradě nákladů řízení částku 5 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Podle judikatury Nejvyššího soudu k ustanovení § 243 o.s.ř., s přihlédnutím k účelu, k jakému odklad vykonatelnosti slouží, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, to, že dovolání nemá vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, že se odklad nedotkne právních poměrů třetích osob, a že je podle obsahu spisu pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, přičemž všechny tyto předpoklady musí být splněny kumulativně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).

Vzhledem k výši částky, kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 21 Co 810/2025-347, neboť neprodleným výkonem nebo exekucí tohoto výroku hrozí dovolatelce závažná újma.

Jestliže dovolatelka vztahovala návrh na odklad vykonatelnosti celého rozsudku odvolacího soudu, potom na základě zamítavého výroku I. rozsudku odvolacího soudu nelze zahájit exekuci ani výkon rozhodnutí, v této části proto nejsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti výroku I. rozsudku odvolacího soudu.

Jde-li o výrok III. rozsudku odvolacího soudu, vzhledem k poměrně nízké částce náhrady nákladů řízení, o které bylo tímto výrokem rozhodnuto, Nejvyšší soud neshledal, že by ze spisu vyplývalo, že by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí tohoto výroku dovolatelce hrozila závažná újma.

Nejvyšší soud proto rozhodl, aniž by tím předjímal výsledek rozhodnutí o dovolání ve věci samé, tak, že odložil vykonatelnost výroku II. rozsudku odvolacího soudu a zamítl návrh na odklad vykonatelnosti výroků I. a III. rozsudku odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 6. 2026

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu