Plný text
24 Cdo 1609/2026-527
24 Cdo 1610/2026
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce WEDOS Property, s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem v [adresa] za účasti Ředitelství silnic a dálnic, s. p., IČO [IČO], se sídlem v [adresa] náhradě za vyvlastnění, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu [Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2023, č. j. MD-23809/2022-930/8], vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 1/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2026, č. j. 5 Co 114/2025-453, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2026, č. j. 5 Co 115/2025-455, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2026, č. j. 5 Co 114/2025-453, se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2026, č. j. 5 Co 115/2025-455, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 5. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (jako správního soudu) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2023, č. j. MD-23809/2022-930/8, sp. zn. ND 27809/2022/930, kterým bylo rozhodnuto podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3. zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění (dále jen „zákon o vyvlastnění“), o odnětí vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „vyvlastněný pozemek“), s tím, že novým vlastníkem vyvlastněného pozemku se stává Ředitelství silnic a dálnic ČR, a současně bylo rozhodnuto o náhradě za vyvlastnění, a to podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění, tak, že žalobci byla přiznána náhrada ve výši 51 420 Kč. V rozhodnutí Ministerstva dopravy ze 15. 3. 2023 byl žalobce současně poučen, že „proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 správního řádu nelze dále odvolat ani podat rozklad“.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 57 A 15/2023-36, odmítl žalobu žalobce v části týkající se vyvlastnění (výrok I.), odmítl žalobu žalobce v části týkající se výše náhrady za vyvlastnění (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správní soud na základě zjištění, že žalobou napadené rozhodnutí (tj. rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2023, č. j. MD-23809/2022-930/8, sp. zn. ND 27809/2022/930), „bylo zástupci žalobce doručeno dne 16. 3. 2023 a téhož dne nabylo právní moci“, že lhůta pro podání správní žaloby, v tomto případě dle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury elektronických komunikací (dále jen „liniový zákon“), zkrácená na jeden měsíc, skončila v pondělí 17. 4. 2023 (jako první pracovní den po neděli 16. 4. 2023), avšak „žaloba byla zástupcem žalobce odeslána až dne 15. 5. 2023“, tedy po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby, tudíž opožděně, a proto žalobu v části ohledně vyvlastnění jako opožděnou odmítl. Žalobu žalobce v části ohledně výše náhrady za vyvlastnění správní soud odmítl z důvodu své věcné nepříslušnosti, neboť dle § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění lze výrok podle § 24 odst. 4 (výrok o náhradě za vyvlastnění) projednat v občanském soudním řízení, a tedy věcně příslušným je civilní soud – krajský soud, v jehož obvodu leží vyvlastněný pozemek, tj. „Krajský soud v Českých Budějovicích, ke kterému může žalobce podat žalobu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení“. Následně žalobce ještě poučil, že „žalobce je oprávněn podat žalobu ohledně náhrady za vyvlastnění v občanskoprávním soudním řízení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení (§ 46 odst. 2 soudního řádu správního)“.
3. Žalobce se poté podáním označeným jako „žaloba podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ohledně náhrady za vyvlastnění“, doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 4. 7. 2023, domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě za vyvlastnění, když namítal, že cena za vyvlastněný pozemek byla stanovena na základě nesprávných znaleckých posudků zpracovaných ve správním řízení.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 11 C 1/2023-417, určil žalobci náhradu za vyvlastnění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY částkou 710 000 Kč; uložil dalšímu účastníkovu povinnost zaplatit žalobci částku 658 760 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále rozhodl, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2023, č. j. MD-23809/2022-930/8, sp. zn. ND 27809/2022/930, v části výroku týkajícího se náhrady za vyvlastnění (výrok I.), dále dalšímu účastníkovi uložil jednak povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 44 860 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.), a státu na náhradě nákladů řízení částku, o níž bude rozhodnuto samostatným usnesením České republice ve lhůtě stanovené tímto usnesením (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že „žaloba byla podána včas, dne 23. 7. 2023“ (poznámka Nejvyššího soudu: žaloba byla podána dne 4. 7. 2023), a to „v návaznosti na poučení správním soudem v jeho usnesení ze dne 7. 6. 2023, č. j. 57 A 15/2023-36, o lhůtě k podání žaloby v délce jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, tj. od 8. 6. 2023“. Dále vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu pro Jihočeský kraj, odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, ze dne 30. 5. 2022, č. j. KUJCK 66095/2022, sp. zn. OREG/106051/2021/Stko, bylo rozhodnuto v odstavci I. výroku o vyvlastnění sporného pozemku a v odst. II. výroku bylo rozhodnuto o náhradě za vyvlastnění v částce 51 420 Kč, že rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2023, č. j. MD-23809/2022-930/8, bylo odvolání vyvlastňovaného (zde žalobce) proti výše uvedenému rozhodnutí zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno, a že „rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci 16. 3. 2023“.
5. V návaznosti na výrok III. výše citovaného rozsudku soudu prvního stupně poté Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 9. 2025, č. j. 11 C 1/2023-440, uložil dalšímu účastníkovi povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice částku 1 032 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích.
6. K odvolání žalobce a účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Co 114/2025-453, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2023, č. j. MD-23809/2022-930/8, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 30. 5. 2022, č. j. KUJCK 66095/2022, a přiznání vyšší náhrady za vyvlastnění pozemku (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit jednak účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), jednak České republice náklady řízení ve výši 594,32 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích (výrok III.), jednak účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Odvolací soud nejprve dovodil, že podal-li žalobce žalobu u soudu v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. u věcně a místně příslušného soudu dne 4. 7. 2023, tedy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jako správního soudu, „zůstaly mu zachovány časové účinky“ spojené s tím, kdy bylo zahájeno soudní řízení u správního soudu, které bylo zahájeno dne 15. 5. 2023. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění stanoví, že žaloba proti výroku o náhradě za vyvlastnění má být projednána v občanském soudním řízení, a tato musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, že zmeškání lhůty nelze prominout, dále že se v projednávané věci „postupovalo podle liniového zákona“ (a „o tom byl žalobce poučen v oznámení o zahájení řízení a podává se tak i z rozhodnutí správních orgánů“), který zkrátil lhůtu k podání žaloby na polovinu (§ 2 odst. 2 liniového zákona), a z tohoto důvodu „žalobu podle části páté o. s. ř. v dané věci bylo třeba podat od (pozn. Nejvyššího soudu: odvolací soud měl zřejmě na mysli ´do´) 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu“, s tím, že v dané věci „se neuplatní“ obecná dvouměsíční lhůta k podání uvedená v § 247 odst. 1 o. s. ř., neboť zákon o vyvlastnění v § 28 odst. 2 stanoví speciální lhůtu pro podání žaloby podle části páté o. s. ř., která ještě byla zkrácena liniovým zákonem. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobce podal žalobu „opožděně“, jestliže rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nabylo právní moci dne 16. 3. 2023 a žalobce podal žalobu u soudu dne 15. 5. 2023, tedy po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, kterou nelze prominout. Nadto odvolací soud doplnil, že ačkoliv rozhodnutí správního orgánu neobsahovala poučení o lhůtě k podání žaloby u soudu, „taková povinnost již ze zákona o vyvlastnění pro správní orgán neplyne“ a ani správní řád správnímu orgánu takovou povinnost neukládá.
7. Vrchní soud v Praze dále k odvolání účastníka usnesením ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Co 115/2025-455, změnil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2025, č. j. 11 C 1/2023-440, tak, že „se o výši náhrady nákladů státu ve vztahu k účastníkovi nerozhoduje“.
8. Proti těmto rozhodnutím odvolacího soudu (proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Co 114/2025-453, a proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Co 115/2025-455) podal žalobce totožná dovolání, jimiž napadá „výrok o odmítnutí žaloby“ a „ve vztahu k tomu“ i nákladové výroky a usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Co 115/2025-455, jako „závislý důsledek“. Dovolatel předkládá k vyřešení „v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku“, zda má být § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění vykládán zcela izolovaně nebo je třeba přihlédnout i k systémovým souvislostem právní úpravy soudní ochrany ve věcech vyvlastnění, zejména k rozdělení přezkumu mezi správní a občanské soudnictví, a zda může být účastníku řízení odepřena věcná soudní ochrana ve věci náhrady za vyvlastnění, ačkoliv se od počátku aktivně domáhal soudní ochrany, avšak v objektivně složité procesní situaci zvolil nejprve procesní cestu ve správním soudnictví, a dále zda se účinky zachování dne zahájení řízení podle § 82 odst. 3 o. s. ř. uplatní i pro posouzení včasnosti žaloby podle § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění ve spojení s § 2 odst. 2 liniového zákona, jestliže žalobu podal podle poučení správního soudu a žalobu podal u civilního soudu ve lhůtě jednoho měsíce dle tohoto poučení. Dovolatel vyzdvihuje (s poukazem na jím uváděnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) potřebu ochrany důvěry účastníka v poučení soudu, nadto v situaci, kdy „rozhodující poučení neposkytl správní orgán, nýbrž soud v usnesení podle § 46 odst. 2 soudního řádu správního“. Odvolacímu soudu vytýká, že za rozhodující považoval datum, kdy byla původní žaloba podána u správního soudu, tedy 15. 5. 2023, a toto datum poměřoval se zvláštní lhůtou pro podání žaloby proti výroku o náhradě za vyvlastnění ve spojení s aplikací liniového zákona, kterým byla lhůta dále zkrácena na polovinu. Podle dovolatele proto bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné vyřešení otázky, „zda se v dané věci uplatnila zkrácená patnáctidenní lhůta, od jakého okamžiku měla být počítána a jaký význam měl předchozí postup žalobce ve správním soudnictví“, a ačkoliv připouští, že judikatura připustila aplikaci zkrácené lhůty i na řízení podle části páté o. s. ř., „je třeba v nynější věci posoudit, zda její mechanické uplatnění obstojí za specifických okolností daného případu“. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Co 114/2025-453, jakož i dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2026, č.j. 5 Co 115/2025-455, jako rozhodnutí závislé na zrušovaném rozsudku, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
9. Účastník se naopak plně ztotožnil s právními závěry vyslovenými odvolacím soudem a vyslovil, že považuje dovolání žalobce za nedůvodné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku a s tím souvisejícímu usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2026, č. j. 5 Co 114/2025-453, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K doplnění dovolání žalobce podáním ze dne 19. 6. 2026 (doručeným dovolacímu soudu téhož dne) dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po lhůtě zákonem vymezené pro podání dovolání (viz ustanovení § 240 a § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
14. Podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o vyvlastnění dospěje-li vyvlastňovací úřad k závěru, že podmínky pro vyvlastnění jsou splněny, do 30 dnů ode dne konání ústního jednání rozhodne samostatnými výroky o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě a o náhradě za vyvlastnění. Ustanovení § 24 odst. 3 upravuje výrok vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě, odst. 4 upravuje výrok vyvlastňovacího úřadu o náhradě za vyvlastnění.
15. Ustanovení § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění stanoví, že výrok podle § 24 odst. 3 lze přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Výrok podle § 24 odst. 4 lze projednat v občanském soudním řízení; příslušný v prvním stupni je krajský soud.
16. Ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění dále stanoví, že žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby výrok podle § 24 odst. 4 byl projednán v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu; zmeškání této lhůty nelze prominout. Zrušením výroku podle § 24 odst. 3 pozbývá platnosti i výrok podle § 24 odst. 4.
17. Podle § 2 odst. 1 liniového zákona vztahuje-li se na řízení tento zákon, příslušný úřad v oznámení o zahájení řízení poučí účastníky o této skutečnosti.
18. Podle § 2 odst. 2 liniového zákona lhůty pro podání žalob proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle § 1 se zkracují na polovinu; to neplatí, jde-li o řízení podle stavebního zákona. O žalobách rozhodne soud ve lhůtě 90 dnů. Ustanovení předchozí věty obdobně platí i pro řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o žalobě.
19. Jak v projednávané věci poukázal odvolací soud - z obsahu spisu Krajského úřadu pro Jihočeský kraj, odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu (a to z Oznámení zahájení vyvlastňovacího řízení ze dne 4. 10. 2021, č. j. KUJCK 108502/2021, sp. zn. OREG/106051/2021/stko), a z rozhodnutí správních orgánů v dané věci vyplývá, že žalobce byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 liniového zákona poučen, že na toto vyvlastňovací řízení se vztahuje liniový zákon.
20. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3221/2019 (proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 1895/20), kterým navázal na dosavadní judikaturu zabývající se přezkumem výroku o náhradě za vyvlastnění v civilním řízení soudním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1302/2019, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 3645/19), vysvětlil, že ustanovení § 2 odst. 2 liniového zákona stanovuje, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle § 1 se zkracují na polovinu (zmeškání této lhůty přitom podle § 28 odst. 2 věty prvé za středníkem zákona o vyvlastnění nelze prominout). Jestliže zákon výslovně stanovuje zkrácení lhůt nejen pro přezkoumání správních rozhodnutí, ale i pro podání žalob na nahrazení správních rozhodnutí, potom uvedené ustanovení nevyhnutelně dopadá i na lhůty pro podání žalob podle části páté o. s. ř., neboť dospěje-li soud v řízení podle části páté o. s. ř. k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem, kterým nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno (§ 250j odst. 1 a 2 o. s. ř.). Ustanovení § 2 odst. 2 liniového zákona tedy dopadá na podání žalob v občanském soudní řízení podle části páté o. s. ř., a v důsledku tohoto ustanovení se 30 denní lhůta od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu pro podání žaloby podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění zkracuje na polovinu (15 dnů) [k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3356/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2026, sp. zn. 24 Cdo 3332/2025].
21. S ohledem na uvedené lze proto uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že v projednávaném případě bylo třeba žalobu podle části páté o. s. ř. podat do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá (a to ani s ohledem na dovolatelem uváděné „okolnosti konkrétního případu“) důvod cokoliv měnit.
22. Pokud totiž dovolatel namítá, že „se od počátku aktivně domáhal soudní ochrany proti témuž výroku rozhodnutí správního orgánu“, avšak v „objektivně složité procesní situaci zvolil nejprve procesní cestu ve správním soudnictví“, ani tato dovolací námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání v projednávaném případě. Soudní řád správní i občanský soudní řád obsahují v zásadě zrcadlová pravidla postupu dotčených soudů, byla-li žaloba podána u věcně nepříslušného soudu ve vztahu soudnictví civilního a správního, a za splnění zákonem stanovených podmínek pak (vztaženo do poměrů projednávané věci, kdy se žalobce dle ustanovení § 28 odst. 1 věty druhé a odst. 2 zákona o vyvlastnění měl žalobou domáhat projednání výroku podle § 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění, tj. nahrazení rozhodnutí správního orgánu ohledně výše náhrady za vyvlastnění v občanském soudním řízení) dle § 82 odst. 3 o. s. ř. platí, že řízení o žalobě je u soudu (civilního) zahájeno dnem, kdy žaloba došla věcně nepříslušnému soudu rozhodujícímu ve věci správního soudnictví, který žalobu pravomocně odmítl. Civilní soud tedy zkoumá nejen to, zda byla žaloba ve věci, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, k civilnímu soudu podána ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí správního soudu o odmítnutí žaloby, ale též skutečnost, zda již při podání žaloby ke správnímu soudu nebyla zmeškána lhůta pro podání civilní žaloby stanovená občanským soudním řádem, případně zvláštním zákonem. Podání žaloby u správního soudu až po uplynutí této lhůty způsobuje opožděnost i posléze podané civilní žaloby, byť by byla podána v měsíční lhůtě od pravomocného odmítnutí žaloby ve správním soudnictví (k tomuto srov. například závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1006/2006).
23. V souvislosti s právě uvedeným proto není důvodná ani dovolatelem vznášená otázka významu poučení poskytnutého dovolateli v usnesení správního soudu (tedy že „žalobce je oprávněn podat žalobu ohledně náhrady za vyvlastnění v občanskoprávním soudním řízení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení“), jímž byla žaloba žalobce v části ohledně výše náhrady za vyvlastnění odmítnuta pro nedostatek věcné příslušnosti správního soudu, neboť poučovací povinnost správního soudu a s tím související postup žalobce má význam pro posouzení otázky dne zahájení řízení o žalobě podané (následně) u věcně příslušného civilního soudu proti rozhodnutí vydanému správním orgánem, když poučení poskytnuté správním soudem žalobci o možnosti podat v příslušné lhůtě žalobu u věcně příslušného soudu v občanském soudním řízení a postup žalobce v souladu s tímto poučením má za následek, že řízení v této věci je zahájeno již dnem, v němž došla soudu žaloba, kterou soud rozhodující věci správního soudnictví pravomocně odmítl. Ačkoliv v určitých případech dochází ke kumulaci důvodů, pro něž lze návrh odmítnout, lze mezi těmito důvody shledat jisté vztahy přednosti, přičemž není pochyb o tom, že otázku, zda je dána jeho pravomoc a věcná příslušnost, je soud povinen zkoumat ex officio v průběhu celého řízení až do vyhlášení rozhodnutí, a to i v případě, že ve věci nerozhoduje meritorně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 4 Ads 127/2008, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 1305/12), přednostně před otázkou včasnosti podané žaloby (k tomu srov. právní názor vyjádřený v (POSPÍŠIL, P. § 46 [Odmítnutí návrhu]. In: BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. Dostupné na beck-online.cz.).
24. Lze tedy uzavřít, že ani dovolatelem zmíněné legitimní očekávání v poučení, které mu bylo poskytnuto správním soudem o možnosti podat žalobu v civilním řízení, nemohlo v projednávaném případě - za situace, kdy (jak správně uzavřel odvolací soud) žalobce podal žalobu (byť nesprávně u správního soudu, avšak vzhledem k dodržení měsíční lhůty od právní moci usnesení o odmítnutí žaloby správním soudem pro podání žaloby u civilního soudu se zachováním účinků spojených se zahájením soudního řízení u správního soudu) u správního soudu dne 15. 5. 2023 a rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nabylo právní moci již dne 16. 3. 2023, nemůže založit závěr soudů o včasnosti podané žaloby, měl-li žalobce podat žalobu ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. V souladu s výše uvedeným se proto dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podal-li žalobce žalobu (až) dne 15. 5. 2023 (a k tomuto dni se v projednávaném případě vážou účinky zahájení řízení o podané žalobě i v civilním řízení), žalobce podal žalobu po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, kterou nelze prominout, tedy opožděně.
25. Jestliže pak dovolatel stran poučovací povinnosti namítá primárně rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3097/2010, nebere náležitě v úvahu, že právní závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí na projednávaný případ nedopadají, zejména za situace (jak správně poukázal také odvolací soud), kdy s účinností od 1. 2. 2013 již zákon o vyvlastnění poučovací povinnost správního orgánu o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se může účastník domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení, neukládá. Vzhledem k tomu, že dovolatelem citované rozhodnutí je založeno - stran poučovací povinnosti správního orgánu - na dřívější (ve vztahu k projednávanému případu odlišné) právní úpravě zákona o vyvlastnění, jejíž součástí (v ustanovení § 28 odst. 3 písm. d/ zákona o vyvlastnění ve znění účinném do 31. 1. 2013) byla také poučovací povinnost správního orgánu, není proto způsobilé založit rozpor projednávaného případu s dovolatelem citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k odlišné právní úpravě.
26. Naproti tomu Nejvyšší soud například v již výše citovaném usnesení ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1302/2019, uvedl, že k otázce, zda povinnou náležitostí rozhodnutí správního orgánu o náhradě za vyvlastnění podle § 24 zákona o vyvlastnění je i poučení o možnosti domáhat se jeho přezkumu v soudním řízení, se vyslovil již Ústavní soud, který v nálezu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3262/17, uvedl, že „s ohledem na skutečnost, že vyvlastňovací řízení bylo zahájeno až po účinnosti novely zákona č. 184/2006 Sb., provedené zákonem č. 405/2012 Sb., rozhodnutí správních orgánů o vyvlastnění nemuselo obsahovat poučení o podmínkách a lhůtách pro soudní přezkum tohoto rozhodnutí“, a že i poučení v rozhodnutí krajského úřadu (poznámka Nejvyššího soudu: v nyní projednávané věci jde o rozhodnutí Ministerstva dopravy jako odvolacího správního orgánu), že „proti rozhodnutí správního orgánu se podle § 91 odst. 1 správního řádu nelze dále odvolat“, je nepochybně v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
27. Jestliže pak dovolatel namítá porušení svého práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, shledává-li rozhodnutí odvolacího soudu rozporným se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/24, dovolací soud se s jeho námitkou neztotožňuje, neboť za dané situace, kdy poučení poskytnuté správním orgánem žalobci v projednávané věci bylo dostačující a byla-li splněna také poučovací povinnost správního soudu poskytnutá žalobci v rozhodnutí o odmítnutí žaloby žalobce z důvodu věcné nepříslušnosti správního soudu rozhodovat v projednávané věci, se účastníkovi – je třeba dospět k závěru, že žalobci se v projednávaném případě dostala všechna nezbytná a správná poučení, a proto ani z tohoto důvodu dovolací soud neshledal rozpor dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
28. S ohledem na výše uvedené důvody proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Pokud pak žalobce směřuje své dovolání také proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2026, č. j. 5 Co 115/2025-455, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu, není dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu