Plný text
24 Cdo 1625/2024-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po E. H., zemřelém dne XY, za účasti 1) R. H., zastoupeného JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem se sídlem v Brně, Drobného č. 306/34, a 2) S. H., zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/8, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 351/2021, o dovolání S. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 18 Co 217/2022-206, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 18 Co 217/2022-206, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Řízení o pozůstalosti po E. H., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č. j. D 351/2021-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byla pověřena Mgr. Liběna Pernicová, notářka v Brně (§ 100 a 101 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“).
2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2022, č. j. 60 D 351/2021-142, určil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky M. H. ke dni úmrtí zůstavitele částkou 5 275 343,31 Kč (výrok I.), určil, jaký majetek ze společného jmění manželů připadá pozůstalé manželce a jaký majetek připadá do pozůstalostního jmění (výrok II.), určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 2 637 671,65 Kč, výši dluhů a jiných pasiv pozůstalosti částkou 35 650 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 2 602 021,65 Kč (výrok III.), dále potvrdil, že veškerý majetek připadající do pozůstalosti (mimo jiné také „id. ½ jednotka č. XY – byt, vymezená dle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v bytovém domě s č.p. XY, v části obce XY, postaveném na pozemcích parc. č. XY a XY, se všemi součástmi a příslušenstvími, a podílem o velikosti id. ½ z id. 73/477 na společných částech bytového domu s č.p. XY, postaveného na pozemcích parc. č. XY a XY, a podílem o velikosti id. ½ z id. 73/477, na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY a XY pro okres XY, obec XY, k. ú. XY“, a „id. 1/6 nemovité věci zapsané na LV č. XY pro okres XY, obec XY, k. ú. XY, a to pozemek parc. č. XY, ostatní plocha, se všemi součástmi a příslušenstvími“), „nabyli bez výhrady soupisu pozůstalosti zákonní dědicové v první třídě dědiců“, a to pozůstalá manželka M. H. „id. ½ shora uvedeného majetku“, pozůstalý vnuk R. H. „id. ¼ shora uvedeného majetku“ a pozůstalá vnučka S. H. „id. ¼ shora uvedeného majetku“ (výrok IV.), dále stanovil odměnu, náhradu hotových výdajů včetně náhrady daně z přidané hodnoty notářky jako soudní komisařky Mgr. Liběny Pernicové v celkové výši 29 168 Kč s tím, že tyto jsou povinni uhradit notářce 1) M. H. v částce 14 584 Kč, 2) R. H. v částce 7 292 Kč, 3) S. H. v částce 7 292 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení (výrok V.), a že účastníci nemají nárok na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Na základě zjištění, že „zůstavitel sepsal listinu o vydědění ze dne 9. 7. 2005“, jíž „vydědil dceru Z. H.“, která „nenamítla neplatnost důvodů svého vydědění“, přičemž zůstavitel „výslovně nestanovil, že se vydědění vztahuje i na děti dcery ve smyslu ustanovení § 469a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.“, a že „další listinu o vydědění nesepsal“, soud prvního stupně předně dovodil, že zůstavitel jako dědice ze zákona zanechal manželku M. H., vnuka R. H. a vnučku S. H. Dále soud prvního stupně dospěl ohledně práv a povinností vyplývajících z darovacích smluv [darovací smlouvy uzavřené dne 3. 5. 2021 mezi manžely - zůstavitelem a M. H. (jako dárci) a R. H. (jako obdarovaným), ve které je předmětem daru bytová jednotka č. XY v budově č.p. XY postavené na pozemcích p.č. XY a XY, spolu se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 73/477 na společných částech budovy a spoluvlastnickým podílem ve výši id. 73/477 na pozemku p.č. XY, vše v k.ú. XY (dále také jen „bytová jednotka“), a darovací smlouvy uzavřené dne 3. 5. 2021 mezi manžely - zůstavitelem a M. H. (jako dárci) a R. H. (jako obdarovaným), ve které je předmětem daru id. 1/3 pozemku p.č. XY se všemi součástmi a příslušenstvími, v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY] k závěru, že „se jedná dle § 172 odst. 2 z. ř. s. o majetek sporný“, a tedy k „právům a povinnostem vyplývajícím z uvedených darovacích smluv nebude přihlížet“, neboť S. H. považuje darovací smlouvy za neplatné z důvodu, že „dárci byli zastoupeni na základě obecných plných mocí k běžnému zastupování vnukem R. H., jako obdarovaným“, z daných plných mocí „nevyplývá vůle dárců darovat nemovité věci R. H.“, a proto by práva a povinnosti vyplývající z darovacích smluv „neměla tvořit součást jmění řízení“, naproti tomu R. H. požadoval, aby „byly zařazeny do soupisu jmění tvořící pozůstalost“. Vzhledem k tomu, že dědicové dohodu o rozdělení pozůstalosti nechtěli uzavřít, soud prvního stupně potvrdil dědicům ze zákona v první třídě dědiců nabytí dědictví podle dědických podílů.
3. K odvolání R. H. a M. H. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 11. 2023, č. j. 18 Co 217/2022-206, usnesení soudu prvního stupně a) změnil ve výroku III tak, že určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti 2 637 671,65 Kč, výši dluhů a jiných pasiv pozůstalosti 2 536 150 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 101 521,65 Kč; b) potvrdil ve výroku IV; c) změnil ve výroku V tak, že odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 29 168 Kč jsou notářce Mgr. Pernicové jako soudní komisařce povinni zaplatit R. H. částkou 21 876 Kč a S. H. částkou 7 292 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Vzhledem k tomu, že M. H. dne XY, tj. v průběhu odvolacího řízení zemřela, odvolacího soud uzavřel, že R. H. „jako jediný právní nástupce zůstavitelky vstoupil podle ustanovení § 121 z. ř. s. do řízení o pozůstalosti po zůstaviteli namísto své babičky (pozůstalé manželky zůstavitele)“. Dále na základě zjištění, že darovací smlouvu ohledně bytové jednotky „uzavírali za dárce M. H. osobně, zůstavitel pak zastoupen R. H., a obdarovaný R. H. osobně“, že darovací smlouvu ohledně spoluvlastnického podílu na pozemku p.č. XY „uzavírali dárci M. H. a zůstavitel zastoupený R. H., obdarovaný R. H. osobně“, že „smlouvy jsou opatřeny podpisy účastníků (resp. jejich zástupce) s úředními doložkami, podle nichž tito uznali podpisy za vlastní“, dále že „plná moc datovaná 24. 7. 2020 dokládající dohodu o zastoupení mezi zůstavitelem a R. H., je opatřena úředně ověřeným vlastnoručním podpisem zůstavitele“ a „plná moc datovaná 21. 11. 2019 dokládající dohodu o zastoupení mezi M. H. a R. H., je opatřena úředně ověřeným vlastnoručním podpisem obou jmenovaných“, a poté, co dovodil, že „povinnost zůstavitele z darovacích smluv převést majetek je součástí práv a povinností ze smluvního ujednání, nemůže z nich být samostatně vyloučeno jako sporné pasivum“, přičemž námitka neplatnosti darovacích smluv z důvodu, že dárci byli zastoupeni na základě obecných plných mocí k běžnému zastupování, „je právním hodnocením obsahu smluvních ujednání, která nezakládá skutkovou spornost“, odvolací soud uzavřel, že námitku (ne)platnosti darovacích smluv z důvodu, že z plné moci není zjevné, že by měl zůstavitel vůli převést předmětné nemovité věci na vnuka, „nepovažuje za důvodnou“, naopak dovodil, že plné moci dokládající dohodu o zastoupení mezi zůstavitelem a R. H. a mezi M. H. a R. H. „považuje za generální plné moci opravňující zmocněnce ke všem právním úkonům za zmocnitele“, tedy „i k uzavření předmětných darovacích smluv“, neboť rozhodující je toliko obsah plné moci, a má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocněnce nějakým způsobem omezen, musí to být výslovně vyjádřeno v plné moci. Ve vztahu k rozsahu pasiv pozůstalosti odvolací soud dospěl k závěru, že úmrtím účastníka smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí práva ani povinnosti ze smlouvy nezanikají, ale přecházejí na dědice, nejde-li o práva a povinnosti vázané výhradně na jeho osobu, a tedy že v řízení o pozůstalosti po zemřelém účastníku takové smlouvy se do aktiv pozůstalosti zařadí jeho práva a do pasiv jeho povinnosti vyplývající ze smlouvy, tj. že do aktiv pozůstalosti patří také převáděné nemovitosti, a že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s uvedeným způsobem projednání, jestliže projednal zůstavitelem darovaný nemovitý majetek jako aktivum pozůstalosti, avšak nepojal do pasiv pozůstalosti povinnost nabyvatelů tohoto majetku (dědiců) spočívající v závazku zůstavitele jako dárce odevzdat předmětnou nemovitou věc, k čemuž doplnil, že „dědici zůstavitele, kteří vstoupili do povinností zůstavitele z darovacích smluv, jsou povinni poskytnout potřebnou součinnost k dovršení převodu“.
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala S. H. dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, které „obsahově odpovídá platné právní úpravě“, dle něhož soud v řízení o dědictví neřeší případný spor mezi účastníky o tom, zda věc či majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli, a pouze se omezí - aniž by prováděl jakékoli dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení čisté hodnoty dědictví k nim nepřihlíží. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že „suploval sporné řízení dle § 189 z. ř. s., kdy určil nespornost pasiva dědictví“, že se „zabýval pouze platností či neplatností generální plné moci a zcela ignoroval další okolnosti“, přestože „zmocněnec daroval sám sobě nemovité věci v rozporu se zájmy zůstavitele dle ust. § 437 o. z.“, že dědic jednal „in fraudem legis“, jestliže „darovací smlouvy jsou datovány čtyři dny před smrtí zůstavitele, podpisy na nich nejsou úředně ověřeny (v případě darovací smlouvy na pozemek p.č. XY v k.ú. XY uznal R. H. svůj podpis za vlastní až 21.5.2021), přičemž návrh na vklad těchto smluv byl podán 19. 5. 2021, tedy po smrti zůstavitele“, že naopak „nepřihlédl“ k důkazu zprávou z WhatsApp. Dovolatelka se tak oproti závěrům odvolacího soudu ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně, který „postupoval v souladu s § 173 z. ř. s.“, jestliže jím „byla práva a povinnosti vyplývající z předmětných darovacích smluv označena za sporná“. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
5. R. H. navrhl dovolání S. H. odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné s tím, že se odvolací soud „neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neboť v případě námitky S. H. stran plné moci, kterou zůstavitel zmocnil účastníka řízení ke svému zastupování, „se jedná o námitku právní“, když dovolatelka „nerozporuje skutková zjištění“, a tedy „soudu je umožněno na základě svého právního posouzení rozhodnout, zda sporné věci patří či nepatří do dědictví“. R. H. také shodně se závěrem odvolacího soudu uvádí, že z předmětných darovacích smluv vznikla zůstaviteli povinnost (závazek) bezplatně věc převést, a tedy že „do pasiv pozůstalosti měly být zařazeny povinnosti z předmětných darovacích smluv“, a odmítá názor dovolatelky, že generální plná moc udělená zůstavitelem jeho vnukovi R. H. není dostačující ke zcizení předmětných nemovitostí. Dále má za to, že ani námitka dovolatelky o rozporu zájmů zůstavitele jako zastoupeného a dárce a obdarovaným není důvodná, neboť „rozhodující je postoj zastoupeného a to, zda se případného rozporu se zájmem zástupce dovolá“, a že v projednávaném případě „zůstavitel o rozporu věděl a neprojevil vůli směřující k dovolání se určité neplatnosti jednání“.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání S. H. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že zůstavitel zmocnil R. H. plnou mocí datovanou dnem 24. 7. 2020 k tomu, aby jej zastupoval v plném rozsahu a ve všech věcech a aby bez jakýchkoliv omezení činil veškerá právní jednání (i písemná) za jeho osobu a jeho jménem, včetně tedy např. jednání s úřady …, vyjma těch jednání, které vyžadují ze zákona či na základě jiných právních předpisů zvláštní plnou moc. Plnou mocí datovanou dnem 21. 11. 2019 zmocnila M. H. (manželka zůstavitele) R. H. ve stejném rozsahu. Obě plné moci jsou opatřeny úředně ověřeným vlastnoručním podpisem uvedených osob. Dále bylo zjištěno, že zůstavitel zastoupený R. H. spolu s M. H. osobně (jako dárci) uzavřeli s R. H. (jako obdarovaným) dne 3. 5. 2021 darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování bytové jednotky XY v budově č.p. XY, v části obce XY, postavené na pozemcích parc. č. XY, LV č. XY, a parc. č. XY, LV č. XY, a spoluvlastnický podíl id. 73/477 na společných částech bytového domu č.p. XY, postaveného na pozemcích parc. č. XY a XY, a spoluvlastnický podíl id. 73/477 na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY a XY pro okres XY, obec XY, k. ú. XY, do výlučného vlastnictví obdarovaného, a dále že zůstavitel spolu s M. H. (jako dárci), oba zastoupeni R. H., a R. H. (jako obdarovaný) uzavřeli dne 3. 5. 2021 darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování podílu id. 1/3 pozemku parc. č. XY, se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsanou na LV č. XY pro okres XY, obec XY, k. ú. XY, do výlučného vlastnictví obdarovaného, a že uvedené darovací smlouvy jsou opatřeny podpisy účastníků (resp. jejich zástupce) s úředními doložkami (dle obsahu spisu ze dne 21. 5. 2021, 1. 4. 2022 a 7. 4. 2022), že tito uznali podpisy na darovacích smlouvách za vlastní, a že na základě darovací smlouvy uzavřené dne 3. 5. 2021 byl dne 19. 5. 2021 (tj. po smrti zůstavitele) doručen Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce.
11. Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné (určující) vyřešení právní otázky, zda tvrzení účastníků řízení stran okolností uzavření darovacích smluv ze dne 3. 5. 2021 ohledně nemovitých věcí zapsaných ve veřejném seznamu mezi zůstavitelem a jeho manželkou jako dárci a R. H. jako obdarovaným, byl-li zůstavitel zastoupen (respektive oba dárci zastoupeni) obdarovaným na základě plné moci, přičemž zmocněnec jednal ve vlastní záležitosti, jsou způsobilým podkladem pro právní posouzení, zda práva a povinnosti vyplývající z předmětných darovacích smluv, především zda závazek zůstavitele k darování předmětných nemovitých věcí patřil v době smrti zůstavitele do pasiv pozůstalosti, či zda se jedná o sporná skutková tvrzení, která odůvodňují postup podle ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s., tj. že se soud (soudní komisař) pouze omezí na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) nebude ke spornému pasivu přihlížet. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání S. H. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne XY, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 („o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“), obojí ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele.
14. Podle ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno. Podle ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. pasiva pozůstalosti tvoří a) dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt, b) náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
15. Podle ustanovení § 172 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. stanoví, že nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
16. Podle ustanovení § 173 z. ř. s. pasiva pozůstalosti soud objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu pasiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
17. Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), ledaže by šlo o aktiva (jednotlivé majetkové hodnoty zůstavitele) nebo o pasiva (jednotlivé dluhy a závazky zůstavitele), která by byla mezi účastníky řízení sporná (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, na nějž odkazují oba účastníci řízení v dovolání a ve vyjádření k němu, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl publikován v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024).
18. Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. se přitom rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007, jehož závěry se přiměřeně uplatní i za současné právní úpravy).
19. Z uvedeného tedy vyplývá, že soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení není oprávněn řešit spor mezi účastníky řízení o skutkový základ rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti. Zůstala-li tak některá z rozhodných okolností stran aktiv či pasiv pozůstalosti mezi dědici zůstavitele po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá, případně § 173 věta druhá z. ř. s., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) k nim nepřihlíží. Tím však není dotčeno právo účastníků řízení (dědiců) domáhat se svých práv k tomuto majetku nebo ohledně takových dluhů žalobou mimo řízení o pozůstalost (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).
20. V projednávaném případě S. H. zpochybňovala platnost předmětných darovacích smluv z důvodu, že dárci byli zastoupeni na základě obecných plných mocí udělených R. H. k běžnému zastupování, ze kterých „nevyplývá vůle dárců darovat nemovité věci R. H.“. Odvolací soud tuto námitku označil za nedůvodnou a dospěl k závěru, že námitka neplatnosti darovacích smluv z důvodu, že dárci byli zastoupeni na základě obecných plných mocí k běžnému zastupování, „je právním hodnocením obsahu smluvního ujednání, které nezakládá skutkovou spornost ve smyslu ustanovení § 173 věta druhá z. ř. s.“. S uvedeným závěrem však dovolací soud za okolností projednávaného případu nesouhlasí.
21. Dovolatelka výše uvedený závěr odvolacího soud zpochybňuje s tím, že „zmocněnec daroval sám sobě nemovité věci v rozporu se zájmy zůstavitele dle ustanovení § 437 o. z.“, a tedy že práva a povinnosti vyplývající z darovacích smluv měla být označena za sporná dle § 173 z. ř. s. a ohledně těchto bylo na místě obrátit se na soud se žalobou podle ustanovení § 189 z. ř. s. R. H. naproti tomu uvádí, že „rozhodující je postoj zastoupeného“ a to, „zda se případného rozporu jeho zájmů se zájmem zástupce dovolá“, a že v tomto případě zůstavitel „o rozporu věděl a neprojevil vůli směřující k dovolání se určité neplatnosti jednání“.
22. Podle ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
23. Ustanovení § 440 odst. 1 o. z. stanoví, že překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna.
24. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, ročník 2023, uzavřel, že „… [45] Zástupce vždy jedná (má jednat) v zájmu zastoupeného. Pro případ, že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného je rozpor, odebírá ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zástupci oprávnění zastupovat. Jinak řečeno, v rozsahu, v němž jsou zájmy zástupce a zastoupeného v rozporu, zástupci (zásadně) nesvědčí oprávnění zastupovat. [46] Výjimku upravuje citované ustanovení pro smluvní zastoupení, a to pro případ, kdy zmocnitel o rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zmocněnce věděl či vědět musel; zákonodárce tak ponechává na zastoupeném (zmocniteli), zda přes existující rozpor v zájmech zachová svému smluvnímu zástupci (zmocněnci) oprávnění zastupovat, či zda jeho zástupčí oprávnění omezí (např. udělením pokynů) nebo ukončí. Rozpor v zájmech, o němž zmocnitel ví či vědět musí, neomezuje zástupčí oprávnění zmocněnce; zmocněnec je i přes tento rozpor oprávněn zmocnitele zastupovat. … [48] Jedná-li zástupce i přesto, že mezi jeho zájmy a zájmy zastoupeného je rozpor (bránící zastupování), překračuje své zástupčí oprávnění (jedná v záležitosti, v níž není oprávněn zastupovat). Ustanovení § 437 odst. 2 o. z. upravuje důsledky takového jednání; přitom vyvažuje mezi ochranou dotčené třetí osoby (s níž zástupce jednal) a zastoupeného. … [56] Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění, přitom není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe (srov. § 440 a § 446 o. z. a dále výklad podaný Nejvyšším soudem v R 37/2020).“
25. Dovolací soud má za to, že za situace, kdy R. H. jednal v případě předmětných darovacích smluv ze dne 3. 5. 2021 ve vlastní záležitosti, vystupoval-li jako zástupce za dárce a na straně druhé osobně jako obdarovaný, byl na základě zákonem vymezené (dle ustanovení § 437 odst. 2 věta druhá o. z.) vyvratitelné právní domněnky dán rozpor v zájmech zástupce (zmocněného R. H.) a zastoupeného (zmocnitele, tj. zůstavitele, příp. i M. H.). Výjimku z nemožnosti zastoupit jiného pro rozpor v zájmech při smluvním zastoupení přitom upravuje citované ustanovení § 437 odst. 1 o. z. pro ty případy, kdy zastoupený (tj. zmocnitel) o takovém rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zástupce (tj. zmocněnce) věděl či vědět musel. Pro rozhodnutí soudů v projednávaném případě tedy bylo rozhodné, zda zůstavitel jako zastoupený v pozici dárce o takovém rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zástupce R. H. v pozici obdarovaného věděl či vědět musel. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se v daném případě o překročení zástupčího oprávnění s důsledky z toho vyplývajícími dle ustanovení § 440 o. z. (k tomu také srov. výše citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022).
26. Jestliže však S. H. zpochybňovala rozsah zástupčího oprávnění R. H. vyplývajícího z plné moci udělené zůstavitelem R. H. dne 24. 7. 2020, a to z důvodu nedostatku vůle zůstavitele převést předmětné nemovité věci na svého vnuka R. H., z čehož dovozovala neplatnost předmětných darovacích smluv (pozn. v kontextu výše citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, by měla namítat nezávaznost předmětných darovacích smluv pro zastoupeného zůstavitele), přičemž R. H. tato její tvrzení zpochybňoval a dovozoval naplnění podmínek výjimky stanovené pro nemožnost zástupčího oprávnění, tvrdil-li, že zůstavitel „o rozporu věděl a neprojevil vůli směřující k dovolání se určité neplatnosti jednání“, že (jak R. H. uvedl již ve svém odvolání ze dne 17. 6. 2022 proti usnesení soudu prvního stupně) i M. H. potvrdila, že „vůle obou dárců byla darovat vnukovi (R. H.) předmětné nemovitosti“, je z uvedeného zřejmé, že i za situace, kdy do okamžiku smrti zůstavitele nebyl ohledně předmětných nemovitých věcí podán na základě předmětných darovacích smluv návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byl zůstavitel vlastníkem předmětných nemovitých věcí (a tedy soudy postupovaly správně, jestliže je zařadily do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli), a že mezi účastníky řízení vznikl spor o práva a povinnosti vyplývající z předmětných darovacích smluv, včetně závazku zůstavitele převést předmětné nemovité věci na R. H. jako obdarovaného, spočívající ve skutkových okolnostech týkajících se oprávnění R. H. zastupovat zůstavitele při uzavírání předmětných darovacích smluv ze dne 3. 5. 2021 na základě plné moci datované dnem 24. 7. 2020.
27. Při existenci sporných skutkových okolností tedy odvolací soud pochybil, pokud do pasiv pozůstalosti po zůstaviteli zahrnul také mezi účastníky řízení (dědici) sporný závazek zůstavitele jako dárce odevzdat předmětné nemovité věci (id. spoluvlastnický podíl na nich) nabyvateli z darovací smlouvy, ačkoliv byl v projednávaném případě na místě postup podle ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s., tj. omezení se na zjištění spornosti ohledně předmětného pasiva, tj. závazku zůstavitele jako dárce odevzdat předmětné nemovité věci (id. spoluvlastnický podíl na nich) nabyvateli z darovací smlouvy, s tím, že k tomuto spornému pasivu v pozůstalostním řízení nebude nadále přihlíženo.
28. Nadto dovolací soud – za situace, kdy shledal dovolání dovolatelky z výše uvedených důvodů přípustným - přihlédl z úřední povinnosti také k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř., dle kterého lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. V projednávané věci v průběhu odvolacího řízení (dne XY) zemřela účastnice řízení – pozůstalá manželka M. H. a odvolací soud uzavřel, že R. H., „který neodmítl dědictví jako jediný závětní dědic a jako jediný právní nástupce zůstavitelky (M. H.), vstoupil v projednávaném případě podle ustanovení § 121 z. ř. s. do řízení o pozůstalosti po zůstaviteli namísto své babičky (pozůstalé manželky zůstavitele)“. Odvolací soud poté (mimo jiné) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV., jímž soud prvního stupně potvrdil nabytí veškerého (ve výroku vymezeného) majetku připadajícího do pozůstalosti zákonným dědicům v první třídě dědiců, a to pozůstalé manželce M. H. „id. ½ shora uvedeného majetku“, pozůstalému vnukovi R. H. „id. ¼ shora uvedeného majetku“ a pozůstalé vnučce S. H. „id. ¼ shora uvedeného majetku“.
30. Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o pozůstalosti) má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Způsobilost fyzické osoby mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (tj. právní osobnost) vzniká narozením (tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou (srov. § 15 odst. 1, § 23 o. z.). Ztratí-li účastník v průběhu řízení o pozůstalosti způsobilost být účastníkem, soud v řízení o pozůstalosti na jeho místě pokračuje s tím, kdo u soudu do protokolu výslovně prohlásí, že je právním nástupcem tohoto účastníka, jestliže své tvrzení o přechodu práv a povinností prokáže (srov. § 121 z. ř. s., které je speciálním ustanovením k ustanovení § 107 o. s. ř., které upravuje postup soudního komisaře v pozůstalostním řízení, které se podpůrně použije i pro pozůstalostní řízení, nejsou-li splněny podmínky dané ustanovením § 121 z. ř. s.); procesními nástupci zemřelého dědice v řízení o pozůstalosti jsou jeho dědici, s nimiž soud jedná na jeho místě, kteří vystupují v řízení “svým jménem“ a kteří (z hlediska hmotněprávního) nastupují do dědických práv zemřelého účastníka pozůstalostního řízení, kterému svědčilo dědické právo.
31. Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemohou mu být ani v rozhodnutí soudu přiznávána práva nebo ukládány povinnosti; uvedené samozřejmě platí také v případech, v nichž má rozhodnutí soudu jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc, tedy rovněž při rozhodování v řízení o pozůstalosti. Skutečnost, že M. H. nabyla majetek zůstavitele (podíl na něm), neboť se dožila smrti zůstavitele a stala se jeho dědičkou, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví - s přihlédnutím k tomu, že na jejím místě soud pokračoval s jejím dědicem R. H., že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelé M. H., a že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o pozůstalosti po M. H. - tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) „dědici po M. H., zemřelé dne XY“. Jestliže tedy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV. (mimo jiné) o potvrzení nabytí majetku připadajícího do pozůstalosti id. ½ pozůstalé manželce M. H., ačkoliv v době vydání usnesení odvolacího soudu tato již neměla způsobilost mít práva a povinnosti, postupoval v rozporu se zákonem, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které byl dovolací soud povinen přihlédnout podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti.
32. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné, jednak neomezil-li se soud v projednávaném případě na pouhé „zjištění spornosti“ ohledně závazku zůstavitele převést předmětné nemovité věci na obdarovaného R. H., jehož zařazení do pasiv pozůstalosti bylo mezi účastníky řízení sporné z hlediska rozhodných skutečností, nikoliv pouze z hlediska rozdílného právního názoru, jednak ponechal-li potvrzení nabytí dědictví účastnici řízení, která v průběhu odvolacího zemřela.
33. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení soud v novém rozhodnutí o věci (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu