Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

24 Cdo 1687/2026

Téma · generováno AINáležitosti dovolání ve věci omezení svéprávnosti

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 1. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.1687.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání

Shrnutí · generováno AI

Posuzovaná napadla pokračující omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, protože nevymezilo konkrétní právní otázku ani předpoklady přípustnosti.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. musí konkrétně vymezit právní otázku i hledisko přípustnosti a podle § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, v čem spočívá nesprávné právní posouzení. Pouhá citace § 237 o. s. ř. a polemika se skutkovými zjištěními či hodnocením důkazů tyto náležitosti nesplňují; dovolání proto bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozho
    Zobrazit v textu
  • Vzhledem k tomu, že dovolání posuzované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. ani způsobilé vymezení dovolacího důvodu, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

24 Cdo 1687/2026-598

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované L. V., zastoupené JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem [adresa] jako kolizním opatrovníkem, za účasti navrhovatele Města XY, se sídlem [adresa] jako hmotněprávního opatrovníka, a Okresního státního zastupitelství, se sídlem [adresa] o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 25 P 23/2017, o dovolání posuzované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, takto:

I. Řízení o dovolání posuzované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, bylo prodlouženo omezení svéprávnosti posuzované (dále taktéž „dovolatelka“) – vyslovené předchozím rozsudkem na dobu tří let od právní moci tohoto rozhodnutí tak, že není nadále schopna samostatného právního jednání s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života – tak, že na dobu tří let od právní moci rozsudku není způsobilá k právním jednáním, jejichž předmětem je majetková hodnota převyšující částku 5000 Kč, a že dále není způsobilá vyslovit souhlas nebo odmítnout souhlas s provedením zdravotních úkonů a rozhodovat o zásahu do své duševní a tělesné integrity ve vztahu k diagnostikované duševní poruše (výrok I.). Soud prvního stupně rovněž jmenoval opatrovníkem posuzované město XY (výrok II.) a rozhodl, že opatrovník je oprávněn a povinen za zastupovanou právně jednat v rozsahu jejího omezení ve svéprávnosti, spravovat její jmění a každoročně ke 30. 6. předložit soudu vyúčtování (výrok III.); konstatoval, že tímto se mění předchozí rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 P 23/2017-321, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně po vyhodnocení provedeného dokazování vzal za zjištěný skutkový stav, podle nějž posuzovaná nadále trpí závažnou duševní poruchou, která není jen přechodná, a to paranoidní schizofrenií, ke svému chování je zcela nekritická a jen s obtížemi respektuje nezbytnou spolupráci s veřejným (hmotněprávním) opatrovníkem. Byť co do finančního hospodaření došlo k posunu jejích dovedností a schopností, hospodaření je rizikové, stává se, že finance utratí na počátku týdne. Uvedl, že má za to, že není nadále dán důvod pro nejširší omezení svéprávnosti posuzované, jak bylo vysloveno předchozím rozsudkem, a proto přistoupil ke změně rozsahu omezení a zvolil formu negativního výčtu. Omezení v oblasti zdravotní považoval za žádoucí s ohledem na závažnou duševní poruchu a nekritický přístup posuzované ke svému onemocnění. Uzavřel, že v současné době není ještě možná volba mírnějšího a méně omezujícího opatření s ohledem na existující riziko závažné újmy. Není známa ani žádná vhodná fyzická osoba či organizace, která by s posuzovanou smlouvu o nápomoci uzavřela, a navíc posuzovaná tuto možnost odmítá, trvá-li nadále na navrácení svéprávnosti. Nadto, nápomoc a podpora je a bude posuzované poskytována ze strany opatrovníka. Soud prvního stupně neshledal důvody pro omezení v ostatních oblastech, vyplývá-li z dokazování i závěrů znalce, že je schopna vyřizovat si své záležitosti na úřadech, např. při vyřízení dávek státní sociální podpory, komunikovat bez větších obtíží, vyhledat si sama pomoc při vyřízení insolvence či si najít zaměstnání.

2. K odvolání posuzované Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o tom, že omezení ve svéprávnosti posuzované, stanovené předchozím rozsudkem č. l. 321 (již výše zmíněným), se mění tak, že posuzovaná není schopna nakládat s finančními prostředky a majetkem nad částku 5 000 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že ve funkci opatrovníka se i nadále ponechává město XY (výrok II.), že České republice se právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení nepřiznává (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení (výroky IV. a V.). Odvolací soud zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, kdy u posuzované nadále již nejsou splněny podmínky pro zásah do její svéprávnosti v nejširším možném rozsahu, když z provedeného dokazování vyplynulo směrem ke schopnosti jmenované samostatně právně jednat (aniž by si způsobovala závažnou újmu) podstatné zlepšení. Odvolací soud se však nemohl ztotožnit se závěry soudu prvního stupně v tom směru, kdy mají být nadále splněny zákonné předpoklady pro zásah do svéprávnosti posuzované v oblasti udělování či odmítnutí souhlasů s provedením zdravotních úkonů a v oblasti rozhodování o zásazích do její duševní a tělesné integrity, a to z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by si jmenovaná v tomto směru vlastním právním jednáním (či opomenutím) způsobovala závažnou újmu (či že by jí taková újma v dané oblasti reálně hrozila). Odvolací soud souhlasil rovněž se soudem prvního stupně v tom směru, kdy jsou nadále na straně posuzované splněny podmínky pro zásah do svéprávnosti v oblasti hospodaření s financemi a majetkem nad částku 5 000 Kč, když v řízení reálná hrozba závažné újmy vyplynula jak ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku, tak i z dalšího dokazování. V tomto kontextu bylo poukázáno zejména na to, že k prvnímu zásahu do svéprávnosti posuzované došlo právě za situace, kdy bylo zjištěno, že si vlastním právním jednáním v této oblasti již způsobila závažné újmy (s jejichž nepříznivými následky se potýká dodnes).

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, ve spojení s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, podala posuzovaná dovolání s tím, že tak činí podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a má být dovolacím soudem vyřešena jinak (tuto pasáž dovolatelka označila jako „dovolací důvod“). Kromě podrobné rekapitulace dosavadního průběhu řízení (body 1. – 13. dovolání) pak krátce argumentačně brojí zejména proti samotnému omezení svéprávnosti, přičemž je přesvědčena, že nadále nejsou podmínky pro toto omezení dány vůbec, a tudíž by jí mohla být svéprávnost navrácena v plném rozsahu. Konkrétně pak namítá (body 14. a 15. dovolání), že „se jak okresní soud, tak i odvolací soud, nevypořádaly s její argumentací“, že „naopak u obou soudů bylo zdůrazněno jednak stanovisko znalce MUDr. J. N. a dále pak stanovisko ošetřujícího psychiatra MUDr. H. K.“. V této souvislosti pak v závěru dovolání upozorňuje na to, že podle ustálené judikatury soud může od znalce žádat jen objasnění odborných skutkových zjištění, nikoli právní závěry (zmiňuje přitom nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21 a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13), a že je nezbytné posuzovat znalecký posudek jako každý jiný důkaz, který nepožívá a priori větší důkazní síly (nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 82/23). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

4. Město XY se k dovolání posuzované vyjádřilo tak, že má za to, že posuzovaná potřebuje i nadále k ochraně svých zájmů opatrovníka, jenž bude spravovat její finanční záležitosti, neboť nezvládá běžné finanční hospodaření a neumí vyjít s penězi, které jí jsou vypláceny na její osobní potřeby.

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání posuzované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Řízení o dovolání posuzované, kterým napadla jmenovitě rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zastavil podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř., protože funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána (podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutím soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje) a její nedostatek je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o takto podaném dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).

7. Ve vztahu k dovolání posuzované podanému proti rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud nejprve zabýval jeho přípustností.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. je dovolání - není-li stanoveno jinak - přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

13. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).

14. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

15. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22)“.

16. Dovozuje-li dovolatelka v projednávané věci přípustnost dovolání z pouhé citace ustanovení § 237 o. s. ř., konkrétně pak jen z toho, že „napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, přičemž však dále zpochybňuje právě jen věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o omezení její svéprávnosti (byť dospěl k jí prospěšnému závěru, že není nadále důvod pro nejširší omezení svéprávnosti), nevymezuje dostatečně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť je povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

17. Dovolatelka přitom dovolacímu soudu nepředkládá ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže způsobilým dovolacím důvodem je právě jen takový, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje-li skutkové závěry soudů v projednávané věci, má-li za to zejména, že „oba soudy jejím tvrzením a jejímu popisu událostí nevěnovaly náležitou pozornost“ a že „se od samého počátku snažila vysvětlovat, co se v jejím životě stalo“, zpochybňuje tím správnost a úplnost skutkových zjištění, které však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).

18. Závěrečnou dovolací argumentaci v bodě 15. dovolání pak dovolatelka staví (zcela oproti dosavadnímu vymezení obsahu dovolání) na východiscích „obecně dostupné judikatury“ k otázce, do jaké míry je znalecký posudek imperativním, nad ostatními důkazy dominujícím a pochybnostem nepodléhajícím podkladem pro skutkový závěr. V této souvislosti odkazuje na již výše zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž domnělé odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe shledává v neakceptovatelném „privilegování“ znaleckého důkazu a přenášení odpovědnosti za skutkovou (i právní) správnost soudního rozhodování na znalce, přestože soud může od znalce žádat jen objasnění odborných skutkových zjištění. Pokud k tomu namítá rovněž, že vysvětlení z její strany, její návrhy a připomínky zůstaly „toliko vysloveny, resp. zapsány v odůvodnění usnesení obou soudů, nebyly však žádným způsobem promítnuty do úvah obou soudů“, ve svém důsledku tak zjevně napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které (v zásadě) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022).

19. Na základě obsahu dovolání lze shrnout, že podstatou dovolacích námitek je polemika se správností závěru o naplnění předpokladů pro omezení svéprávnosti posuzované a jmenování opatrovníka s tím, že posuzovaná v dovolání nevymezuje žádné zásadní právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně), přičemž polemizuje taktéž se závěry znalců, z nichž soudy v tomto směru – dle jejího názoru však zcela „mechanicky“ – vycházely. Nadto, soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedeného dokazování (zahrnujícího nejen znalecké zkoumání).

20. Vzhledem k tomu, že dovolání posuzované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. ani způsobilé vymezení dovolacího důvodu, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 10. 2026

JUDr. Roman Fiala předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací