Plný text
24 Cdo 1724/2021-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně R. P., narozené dne XY, bytem [adresa] zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému M. D., narozenému dne XY, bytem [adresa] zastoupenému JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 170/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 70 Co 33/2021-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Michala Filouše, advokáta se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2020, č. j. 30 C 170/2019-100, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky s přísl. podílem na společných částech označené budovy a se spoluvlastnickým podílem na označených pozemcích, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při rozhodování vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že: „žalobkyně uzavřela se svou nastávající snachou D. P. dne 21. 7. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl daný byt. Z prostředků získaných D. P. na hypoteční úvěr byly mj. umořeny stávající dluhy žalobkyně. Splátky hypotečního úvěru i poplatky související s užíváním bytu nadále hradila žalobkyně. Mezi oběma ženami existovala ústní dohoda o tom, že v budoucnu bude vlastnické právo k předmětnému bytu převedeno D. P. zpět na žalobkyni. Na přelomu let 2015 a 2016 došlo k rozpadu partnerského vztahu syna žalobkyně M. P. a D. P. Dne 21. 4. 2016 D. a M. P. uzavřeli smlouvu o zápůjčce a D. P. uzavřela zástavní smlouvu k předmětné nemovitosti. Poskytnuté prostředky užil M. P. pro vlastní potřebu. Na základě kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2018 prodávající D. P. převedla vlastnické právo k předmětnému bytu na žalovaného.“
Po právní stránce soud prvního stupně neshledal, že by za daných skutkových okolností byla předmětná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 7. 2011 mezi žalobkyní (prodávající) a D. P. (kupující), absolutně neplatná. Stejný závěr nalézací soud učinil i ve vztahu k později uzavřené kupní smlouvě mezi prodávající D. P. a žalovaným coby kupujícím.
Podle soudu prvního stupně D. P. „od počátku neplánovala, že by bytovou jednotku nepřevedla zpět na žalobkyni či že by spáchala podvodné jednání. Ve věci se jednalo pouze o ústní dohodu, ani původní vůle převést vlastnictví k bytu později zpět na žalobkyni nemá vliv na platnost kupní smlouvy ze dne 21. 7. 2011, naopak sama žalobkyně potvrdila původní úmysl převést vlastnické právo k bytu na snachu. Těžko se tak může dovolávat neplatnosti z důvodu ‚zastřeného převodu‘ za účelem získání úvěru, když takto sama vědomě konala a s tímto úmyslem i vlastnictví k bytové jednotce převáděla.“
Ve vztahu k žalovanému pak soud prvního stupně s odkazem na § 984 o. z. poznamenal, že: „i kdyby nebyl stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2021, č. j. 70 Co 33/2021-165, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předně nepřisvědčil jako relevantní žádosti žalobkyně, respektive jejího advokáta o odročení odvolacího jednání, čemuž se podrobně věnoval v rámci bodu č. 8 odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku.
Odvolací soud dále zcela přisvědčil meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyložil mj., že: „na kupní smlouvě ze dne 21. 7. 2011 tedy ke dni jejího uzavření nelze ze strany D. P. shledat žádný rozpor s dobrými mravy ani nic jiného, co by mohlo způsobit neplatnost uvedené smlouvy, a odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že D. P. se stala na základě platné kupní smlouvy vlastnicí předmětného bytu s právními účinky od 25. 7. 2011 (na základě vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí). Žalobkyně okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy zjevně akceptovala a začala je relevantním způsobem zpochybňovat až v roce 2018 poté, kdy se dozvěděla o převodu bytu kupní smlouvou na žalovaného. Více než sedm let tak ona sama považovala převod bytu na D. P. zjevně za právní úkon platný, tedy nikoli rozporný s dobrými mravy. Opačné stanovisko zaujala až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že byt jí nebude ‚vrácen‘, nýbrž že byl převeden na třetí osobu – žalovaného. Žalovaný zjevně uzavřel s D. P. dne 2. 2. 2018 rovněž platnou smlouvu, jak se alespoň jeví z důkazů provedených v tomto řízení. Žalovaný při koupi postupoval v souladu s § 984 odst. 1 o. z. …v důvěře v zápis ve veřejném seznamu…“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
K dovolací argumentaci žalobkyně o tom, že odvolací soud v předmětné věci rozhodoval v nepřítomnosti advokáta dovolatelky, ačkoliv advokát dovolatelky požádal o odročení odvolacího jednání ze závažných důvodů, nutno uvést, že skutečnosti, které odvolací soud vyložil v rámci bodu č. 8 odůvodnění svého rozsudku, umožňovaly odvolacímu soudu jednat v nepřítomnosti advokáta dovolatelky. Pouhá prostá polemika dovolatelky s postupem odvolacího soudu, který za v odůvodnění svého rozsudku obšírně vyložených skutkových a procesních souvislostí vyložil, proč nakonec jednal v nepřítomnosti advokáta dovolatelky, přípustnost dovolání - při takto vymezené variantě předpokladu přípustnosti dovolání – ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Postup odvolacího soudu byl plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které omlouvá-li účastník (jeho zmocněnec) svou neúčast u jednání „časovou kolizí s jiným soudním sporem“, může být taková omluva ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí také konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak [(nepočítaje v to u zmocněnce účastníka postup podle ustanovení § 25 odst. 2 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2000; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu zase na https://nalus.usoud.cz].
Pokud dovolatelka na podporu své prosté polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, pak je třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí reagovalo na zcela jinou skutkovou a procesní situaci týkající se tvrzené náhlé zdravotní indispozice daného účastníka řízení před nařízeným soudním jednáním.
V další části svého dovolání – v rámci čl. III., str. 5 až 7 – dovolatelka ve vztahu meritornímu výroku opět uplatňuje nepřípustně prostou skutkovou a právní polemiku, která sama o sobě přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Skutková polemika je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, přičemž prostá právní polemika, vycházející z dovolatelkou předestřené skutkové verze případu, pak není relevantní, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem s přihlédnutím ke skutkové verzi případu z pohledu dovolatelky.
Odkazuje-li dovolatelka v rámci své dovolací argumentace na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2020, sp. zn. 24 ICdo 24/2020, zcela přehlíží, že právě skutkové okolnosti jejího případu, tj. vzhledem ke skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, neumožňují přiměřené použití uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, respektive v něm vyloženého právního názoru na posuzovanou věc. Jinými slovy řečeno, zatímco v dovolací věci sp. zn. 24 ICdo 24/2000, nebylo sporu o tom, že účastníci simulovali uzavření předmětné kupní smlouvy, neboť jejich skutečnou vůlí nebylo uzavření převodní smlouvy, nýbrž vytvoření situace, kdy v důsledku simulované kupní smlouvy se dlužník stane „katastrálním“ vlastníkem bytu a z tohoto titulu bude moci žádat o poskytnutí hypotečního úvěru a realizovat plnění ve smyslu „dohody o nakládání s finančními prostředky“, v nyní posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice při uzavření předmětné převodní smlouvy daný právní úkon nesimulovaly.
Jestliže na základě popsaného skutkového stavu věci odvolací soud učinil předmětné (shora již zreferované) právní posouzení věci, nijak se nedostal do kolize s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, který vzešel ze zcela jiného skutkového základu. Popsané (původní takřka) rodinné vztahy mezi dotčenými účastnicemi smlouvy a snaha dosáhnout hypotečního úvěru, který měl být použit – jak vyložil v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud – „i na částečné řešení nepříznivé finanční situace žalobkyně“, vykazují zcela odlišný skutkový základ sporu než ve shora uvedené dovolací věci sp. zn. 21 Cdo 1353/2019.
Odkazuje-li dovolatelka v rámci své další dovolací argumentace směřující k absenci dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, činí tak na základě odlišné skutkové verze, než ze které při rozhodování vycházel odvolací soud, v důsledku čehož ani prostřednictvím této argumentace přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze založit.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití toho kterého soudního rozhodnutí vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2019, sp. zn. 24 Cdo 3409/2018).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatelky na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu