Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

24 Cdo 1958/2026

Téma · generováno AIMístní příslušnost při změně bydliště nezletilého

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 27. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.1958.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Příslušnost soudu místní Nezletilí Bydliště (o. z.)

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal toho, zda má o úpravě poměrů dítěte rozhodovat soud v místě původního společného bydliště rodičů, nebo v místě, kde dítě dlouhodobě žije s jedním z nich. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, protože nezkoumal, zda druhý rodič svou pasivitou a jednáním změnu bydliště dítěte fakticky nepřijal. Věc vrátil k dalšímu řízení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Mezi „jiné rozhodující skutečnosti“ pro určení bydliště nezletilého a jeho obecného soudu podle § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb. patří i smíření se rodiče s novým bydlištěm dítěte, kam je druhý rodič bez dohody přemístil. Smíření lze dovodit z pasivity rodiče; posuzuje se nevyužití právních prostředků i absence komunikace projevivší nesouhlas, vždy podle okolností věci. Samotná jednostranná faktická změna bydliště nestačí.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Dovolací soud proto dospěl k závěru, že mezi „jiné rozhodující skutečnosti“ významné pro určení bydliště nezletilého dítěte za účelem určení jeho obecného soudu ve smyslu § 4 odst. 2 z.ř.s. patří také akt „smíření se“ dotčeného rodiče s novým bydlištěm dítěte, kam bylo bez dohody s ním (případně navzdory rozhodnutí soudu) přemístěno druhým rodičem.
    Zobrazit v textu
  • Akt „smíření se“ lze dovozovat z nečinnosti (pasivity) dotčeného rodiče po určitou dobu, jejíž délka závisí na okolnostech konkrétního případu. Nečinnost znamená jednak nevyužití dostupných právních prostředků, jednak absenci komunikace s druhým rodičem, z níž by bylo patrno, že se změnou bydliště dítěte nesouhlasí.
    Zobrazit v textu
  • Dovolací soud v této souvislosti sdílí konstatování odvolacího soudu, že „faktická změna bydliště nezletilého jednostranným rozhodnutím matky není (sama o sobě) okolností, která by vedla ke změně obecného soudu nezletilého“, není-li ovšem současně doprovázena skutečnostmi, z nichž lze dovodit výše vyložený akt „smíření se“ otce s přemístěním nezletilého.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

24 Cdo 1958/2026-194

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem Městskou částí Praha XY, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Irenou Pakovou, advokátkou se sídlem v [adresa] zastoupeného Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v [adresa] Staropramenná č. 722/26, o úpravu poměrů nezletilého, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.6.2026, č. j. 61 Co 110/2026-99, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 2.4.2026 č.j. 22 Nc 6/2026-74 vyslovil v projednávané věci svou místní nepříslušnost. Poukázal na § 467 odst. 1 z.ř.s a § 85 odst. 1 o.s.ř., podle kterých je pro řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodu má nezletilý bydliště. Při určení bydliště nezletilého vycházel ze zjištění, že v návrhu na zahájení tohoto řízení, podaného dne 13.2.2026, otec mj. uvedl, že po odchodu matky ze společné domácnosti v Plzni se nezletilý proti jeho vůli fakticky zdržuje s matkou v Praze. K odchodu matky ze společné domácnosti však podle zjištění soudu došlo již koncem roku 2024, od té doby se nezletilý zdržuje v Praze a otec proti tomu žádné aktivní kroky neučinil. Matka osvědčila, že společně s nezletilým má od počátku roku 2025 pronajatý byt v Praze, že nezletilý má v Praze lékaře i aktivity, a že otce o adrese místa pobytu informovala formou SMS zprávy již v únoru 2025. Za této situace soud prvního stupně konstatoval, že v době, kdy otec podával návrh na zahájení tohoto řízení, již matka s nezletilým fakticky žila v Praze po dobu minimálně jednoho roku nepřetržitě, a že tedy za místo pobytu dítěte (za jeho faktické bydliště) je na místě považovat bydliště matky. Z centrální evidence obyvatel navíc bylo ověřeno, že nezletilý má trvalé bydliště v Praze již od svého narození. Na základě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že mu nesvědčí místní příslušnost pro projednání návrhu.

2. K odvolání otce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5.6.2026 č.j.61 Co 110/2026-99 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-město nevyslovuje. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za bydliště nezletilého, které je rozhodné pro určení obecného soudu nezletilého, je třeba považovat poslední společné bydliště rodičů i nezletilého v Plzni, neboť ke změně tohoto bydliště nezletilého nedošlo ve smyslu § 4 odst. 2 z.ř.s. ani dohodou rodičů, ani rozhodnutím soudu a faktická změna bydliště nezletilého jednostranným rozhodnutím matky není okolností, která by vedla ke změně obecného soudu nezletilého. Matka své tvrzení, že se na změně bydliště nezletilého z bydliště v Plzni na bydliště v Praze s otcem dohodla, ničím nedokládá, a toto tvrzení matky neprokazuje ani matkou doložená komunikace mezi rodiči. Pokud matka „poukazuje na fakticitu, tzn. že v současnosti od konce roku 2024 nezletilý s ní bydlí v Praze, kde má dětského lékaře, zubaře a navštěvuje zde také mateřskou školu“, potom podle názoru odvolacího soudu „nelze přisvědčit ani matčinu názoru, že se změnou bydliště nezletilého by otec souhlasil konkludentně“. I když „je nesporné, že proti změně bydliště nezletilého učiněné jednostranně matkou otec právně nezasáhl“, nelze z toho podle mínění odvolacího soudu „dovozovat konkludentní otcův souhlas se změnou bydliště syna, a ani z emotikonu zdviženého palce k elektronické zprávě matky otci, v níž matka pouze oznamovala změnu bydliště matky a nezletilého v Praze na současnou, výše uvedenou adresu, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že matka se s nezletilým odstěhovala ze společné domácnosti vedené s otcem na konci roku 2024, kdy nezletilému bylo přibližně 1,5 roku, matka s nezletilým byla na rodičovské dovolené, takže její péče v tomto období byla pro nezletilého rozhodující, tudíž matka svým postupem vytvořila situaci, kterou otec, pokud nechtěl jednat v rozporu se zájmem nezletilého, byl nucen akceptovat“. Podle názoru odvolacího soudu „konkludentní souhlas otce se změnou bydliště nezletilého nelze dovozovat ani z doby, která uplynula od odstěhování se matky s nezletilým ze společného bydliště rodičů v Plzni, a to právě s přihlédnutím k velmi nízkému věku nezletilého v době odstěhování matky ze společné domácnosti i k tomu, že od odstěhování do okamžiku zahájení řízení o úpravu poměrů nezletilého otcem uplynula doba jen o něco málo převyšující dobu 1 roku, když v době zahájení řízení v projednávané věci nezletilý neměl ani 3 roky“. S ohledem na uvedené odvolací soud dovodil, že je pro projednání této věci dána místní příslušnost soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka dovolání. Namítala, že odvolací soud náležitě nevyhodnotil konkludentní dohodu rodičů o bydlišti nezletilého v Praze, popř. jiné rozhodující skutečnosti ve smyslu § 4 odst. 2 z.ř.s., a nesprávně (v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu) vyřešil právní otázku, „zda lze pro účely určení obecného soudu nezletilého podle § 4 odst. 2 z.ř.s. a § 467 odst. 1 z.ř.s. dovodit dohodu rodičů o bydlišti nezletilého také konkludentně ze souhrnu okolností spočívajících v dlouhodobém faktickém bydlení dítěte v novém místě, vědomosti druhého rodiče o tomto bydlišti, absenci jeho včasného a navenek projeveného nesouhlasu či procesní obrany, faktickém výkonu styku v návaznosti na nové bydliště dítěte a stabilizaci dítěte v tomto prostředí“. Podle názoru dovolatelky závěr odvolacího soudu, obsažený v odůvodnění napadeného usnesení, fakticky znamená, že dokud není dán výslovný písemný souhlas druhého rodiče nebo rozhodnutí soudu, nelze změnu bydliště nezletilého pro účely § 4 odst. 2 z.ř.s. zohlednit. Odvolací soud však „opomíjí, že dohoda rodičů o bydlišti nezletilého nemusí mít výlučně formu výslovného písemného či ústního souhlasu, nýbrž může být dovozena také konkludentně, a to ze souhrnu jednání a následného postoje rodičů“. V projednávané věci – jak dovolatelka zdůraznila – dohoda rodičů o změně bydliště nezletilého vyplývá ze souhrnu všech okolností případu, z chování rodičů a také z předložené komunikace, která neobsahuje jedinou zmínku otce o nesouhlasu s odstěhováním nezletilého do Prahy. Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že otec byl pouze pasivně nucen situaci akceptovat. Měl-li otec za to, že bydliště nezletilého v Praze je protiprávní nebo odporuje zájmu dítěte, mohl svůj odpor jakýmkoli způsobem vyjádřit, mohl se případně bezprostředně obrátit na OSPOD, podat návrh na předběžné opatření, podat návrh na nahrazení souhlasu nebo jinak jednoznačně a navenek projevit svůj nesouhlas. Podle skutkových zjištění soudů však nic takového po dobu delší než jednoho roku neučinil, ačkoli po celou dobu věděl, kde nezletilý žije, stýkal se s nezletilým podle individuální dohody rodičů, přispíval na jeho výživu a sám v návrhu na úpravu poměrů uváděl, že rodiče již déle než rok nežijí ve společné domácnosti. Za této situace podle mínění dovolatelky „nejde pouze o faktickou změnu bydliště, nýbrž o dlouhodobě existující, druhému rodiči známý a jím právně nenapadaný stav, v jehož rámci bylo bydliště nezletilého v Praze fakticky stabilizováno“, a „takový stav je třeba posuzovat právě optikou § 4 odst. 2 z.ř.s.“. Určením místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu XY bude současně naplněn i nejlepší zájem nezletilého v tom smyslu, „aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Otec navrhl, aby dovolání matky bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Zdůraznil, že nikdy s dovolatelkou neuzavřel dohodu o bydlišti nezletilého syna, a to ani konkludentně.

III. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

8. V daném případě závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, jaké skutečnosti jsou významné pro určení bydliště nezletilého dítěte za účelem určení jeho obecného soudu ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.“). Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva, takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. § 30 z.ř.s.), je nerozhodná (srov. usnesení ze dne 19.12.2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

9. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

10. Podle ustanovení § 467 odst. 1 z.ř.s. pro řízení je příslušný obecný soud nezletilého dítěte.

11. Podle ustanovení § 4 odst. 2 z.ř.s. obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný (dále jen „nezletilý“), je soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.

12. Citovaná ustanovení vymezují místní příslušnost soudu pro nesporná řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, demonstrativně uvedených v § 466 z.ř.s. Obecný soud nezletilého, příslušný pro všechna řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních, je vázán na jeho bydliště. Bydlištěm nezletilého ve smyslu § 4 odst. 2 z.ř.s. je nutno rozumět místo, kde se nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, trvale zdržuje. Místo, kde je nezletilý evidován k trvalému pobytu, je z tohoto hlediska nerozhodné, jestliže se současně nejedná o místo, kde nezletilý skutečně bydlí a kde se nachází těžiště jeho života.

13. Určení místa bydliště nezletilého dítěte je považováno za významnou záležitost dítěte (srov. § 877 odst. 2 o.z.). Patří k podstatným věcem při výkonu rodičovské odpovědnosti (ke složkám rodičovské odpovědnosti srov. § 858 o.z.), kterou rodiče mají povinnost vykonávat jednak v zájmu dítěte, a jednak ve vzájemné shodě (srov. § 873 odst. 1 a § 876 odst. 1 o.z.). Určení místa bydliště dítěte proto zákon v první řadě váže na dohodu rodičů. Předpokladem uzavření dohody je souhlas obou rodičů. Tento souhlas může být dán nejen výslovně (písemnou nebo ústní formou), ale také konkludentně (mlčky), tedy jiným, než výslovným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, jakou vůli chtěl dotčený rodič projevit. Přitom platí, že výslovný souhlas lze v soudním řízení prokázat daleko snáze, zatímco konkludentní souhlas lze zpravidla dovozovat toliko z okolností daného případu. Nedohodnou-li se rodiče, rozhodne o určení místa bydliště dítěte na návrh jednoho z rodičů soud (srov. § 877 odst. 1 o.z.). Potom bude místo bydliště dítěte vyplývat z příslušného soudního rozhodnutí. Posledním kritériem, na jehož základě lze podle § 4 odst. 2 z.ř.s. určit bydliště nezletilého dítěte pro účely místní příslušnosti soudu, je kategorie „jiných rozhodujících skutečností“. Podle komentářové literatury jinou rozhodující skutečností může být například bydliště nezletilého založené na základě rozhodnutí jen jednoho rodiče v případě, že nezletilý nemá oba rodiče, ať již z důvodu, že některý z rodičů nežije, nebo nezletilý nemá uvedeného otce v rodném listě, anebo se může jednat o bydliště dítěte založené na základě rozhodnutí jen jednoho rodiče, aniž by mezi rodiči došlo k dohodě, pokud nezletilý žije jen s jedním rodičem, který zajišťuje jeho péči, a druhý rodič o nezletilého neprojevuje jakýkoliv zájem (srov. LEVÝ, Jiří. § 4 [Místní příslušnost]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 8, marg. č. 6.).

14. Je mimo pochybnost, že kritérium „jiných rozhodujících skutečností“ se uplatní až jako poslední možnost, kdy bydliště dítěte nelze určit ani na základě dohody rodičů, ani podle rozhodnutí soudu. Své uplatnění nalézá – jak uvedeno výše – v situacích, kdy dítě má pouze jednoho rodiče, který může o jeho bydlišti rozhodovat. Je tomu tak nejen u poloosiřelých dětí nebo dětí bez právního otce, ale také v případech, kdy jeden z rodičů nemůže z důvodu zásahu soudu do jeho rodičovské odpovědnosti o této významné záležitosti dítěte s druhým rodičem spolurozhodovat. Aplikace kritéria „jiných rozhodujících skutečností“ však přichází v úvahu také tehdy, kdy dítě má oba rodiče způsobilé o jeho bydlišti rozhodovat, avšak jeden z rodičů se bez dohody s druhým rodičem (případně navzdory rozhodnutí soudu) přestěhuje s nezletilým dítětem do jiného místa (změní místo bydliště dítěte). Je-li dítě takto přemístěno na území jiného státu, je pro tuto situaci v mezinárodních úmluvách užíván pojem „protiprávní přemístění“, případně „mezinárodní únos“ [srov. zejména nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „Nařízení Brusel II ter”), a Úmluvu ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva“)]. V poměrech České republiky tedy obdobně můžeme hovořit o „vnitrostátním únosu“, neboť (tak jako u mezinárodního únosu) není rozhodující vzdálenost přemístění, nýbrž jeho protiprávnost. Na rozdíl od mezinárodní právní úpravy však aktuální (tuzemská) právní úprava neobsahuje pro situaci, kdy je dítě protiprávně přemístěno v rámci České republiky, bližší specifikaci jiných rozhodujících skutečností (než je dohoda rodičů nebo rozhodnutí soudu), majících vliv na určení – mezi rodiči sporného – místa bydliště dítěte (mezinárodní předpisy užívají obsahově totožný pojem „obvyklý pobyt“ dítěte nebo „obvyklé bydliště“ dítěte). V tomto směru tedy může mezinárodní úprava posloužit jako vodítko, neboť s ohledem na obsahovou podobnost materie není rozumného důvodu postupovat u vnitrostátních únosů odlišně. Tento přístup volí Nejvyšší soud s vědomím, že primární předpis upravující tzv. mezinárodní únosy dětí, jímž je Haagská úmluva o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, má za cíl dosáhnout bezodkladného navrácení protiprávně přemístěných či zadržených dětí, na rozdíl od pravidel místní příslušnosti obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti, které režim navracení neupravují (nemohou upravovat). Společné pro oba přístupy zůstává, že o budoucnosti dětí mají zásadně rozhodovat soudy místa, kde má dítě přirozené těžiště svého života.

15. Mezinárodní příslušnost v případech protiprávního přemístění dítěte (mezinárodního únosu) upravuje čl. 9 Nařízení Brusel II ter tím způsobem, že soudy členského státu, kde mělo dítě obvyklý pobyt před jeho protiprávním přemístěním, jsou v zásadě příslušné tehdy, jsou-li dány předpoklady pro navrácení dítěte v rámci tzv. návratového řízení podle čl. 8 a násl. Haagské úmluvy. Podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy však navrácení dítěte nelze nařídit mj. za předpokladu, že se dotčený rodič „později smířil s přemístěním“. K tomuto aktu (jednostrannému právnímu jednání) „smíření se“ Ústavní soud již v minulosti judikoval, že „je třeba jím rozumět dodatečný souhlas dotčeného rodiče s přemístěním nebo zadržením dítěte, jenž sice nebyl projeven výslovně, jeho existence však objektivně vyplývá z jednání tohoto rodiče. Zejména tomu tak bude v případě, kdy tento rodič zůstal po určité časové období nečinný, tedy neusiloval o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, přičemž okolnosti věci umožňují učinit jednoznačný závěr, že pobyt dítěte v jiném státě fakticky akceptoval. Vždy je přitom třeba zohlednit nejen to, zda dotčený rodič využil právních prostředků, které mu dává k dosažení navrácení dítěte zákon, ale i jiné jeho jednání, jež může spočívat například v komunikaci s druhým rodičem za účelem nalezení řešení vzniklé situace“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.12.2018 sp. zn. I. ÚS 735/18). Citovaný výklad naznačuje, že akt „smíření se“ pokrývá nejen situace, z nichž lze dovodit konkludentně projevený souhlas dotčeného rodiče s přemístěním, ale také případy „faktické akceptace“ změny místa bydliště dítěte, pramenící z nečinnosti dotčeného rodiče bez ohledu na jeho pohnutky, které jej k této pasivitě vedly (kupř. jak uvádí odvolací soud, otec „byl nucen (přemístění) akceptovat“ s ohledem na zájmy dítěte, pro něhož „byla péče matky v daném období rozhodující“), a stejně tak nemá v této souvislosti význam ani případná vnitřní výhrada (mentální rezervace) dotčeného rodiče, pokud nebyla projevena navenek.

16. Uvedené vztaženo na poměry „vnitrostátních únosů“ znamená, že z hlediska aktu „smíření se“ je – kromě obsahově významné komunikace s druhým rodičem – podstatné, zda dotčený rodič v přiměřené době využil dostupné vnitrostátní právní prostředky, tedy zejména (jak zmiňuje i dovolatelka), zda podal návrh na vydání prozatímního rozhodnutí upravujícího poměry dítěte, nebo návrh na určení místa bydliště nezletilého podle § 877 o.z., případně se obrátil na příslušný orgán sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD). Nečinnost (pasivita) rodiče v tomto směru může být následně posouzena jako akt „smíření se“ dotčeného rodiče s novým bydlištěm dítěte, kam bylo bez dohody s ním (případně navzdory rozhodnutí soudu) přemístěno druhým rodičem. Rozsah časového období nečinnosti přitom bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Nicméně i zde lze nalézt ve výše citovaných mezinárodních úmluvách určité vodítko, jestliže pro poměry mezinárodních únosů je významné období nečinnosti dotčeného rodiče v délce jednoho roku v tom smyslu, že poté již zpravidla nelze nařídit návrat dítěte a končí příslušnost soudu členského státu, kde dítě mělo obvyklý pobyt před protiprávním přemístěním (srov. čl. 9 Nařízení Brusel II ter, čl. 12 Haagské úmluvy). Nelze-li však z okolností konkrétního případu dovodit „smíření se“ dotčeného rodiče s protiprávním přemístěním dítěte, zůstává obecným soudem nezletilého dítěte (místně příslušným rozhodovat v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé) soud, v jehož obvodu měl nezletilý poslední bydliště splňující kritéria uvedená v § 4 odst. 2 z.ř.s.

17. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že mezi „jiné rozhodující skutečnosti“ významné pro určení bydliště nezletilého dítěte za účelem určení jeho obecného soudu ve smyslu § 4 odst. 2 z.ř.s. patří také akt „smíření se“ dotčeného rodiče s novým bydlištěm dítěte, kam bylo bez dohody s ním (případně navzdory rozhodnutí soudu) přemístěno druhým rodičem. Akt „smíření se“ lze dovozovat z nečinnosti (pasivity) dotčeného rodiče po určitou dobu, jejíž délka závisí na okolnostech konkrétního případu. Nečinnost znamená jednak nevyužití dostupných právních prostředků, jednak absenci komunikace s druhým rodičem, z níž by bylo patrno, že se změnou bydliště dítěte nesouhlasí.

18. V projednávané věci odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení - dovodil, že „ke změně bydliště nezletilého nedošlo ve smyslu § 4 odst. 2 z.ř.s. ani dohodou rodičů, ani rozhodnutím soudu“. Připustil sice, že „je nesporné, že proti změně bydliště nezletilého učiněné jednostranně matkou otec (déle než rok) právně nezasáhl“, avšak podle jeho názoru „z toho nelze dovozovat konkludentní otcův souhlas se změnou bydliště syna“, a to „ani z emotikonu zdviženého palce k elektronické zprávě matky otci, v níž matka pouze oznamovala změnu bydliště matky a nezletilého v Praze na současnou adresu“. Dovolací soud v této souvislosti sdílí konstatování odvolacího soudu, že „faktická změna bydliště nezletilého jednostranným rozhodnutím matky není (sama o sobě) okolností, která by vedla ke změně obecného soudu nezletilého“, není-li ovšem současně doprovázena skutečnostmi, z nichž lze dovodit výše vyložený akt „smíření se“ otce s přemístěním nezletilého. Protože se odvolací soud věcí z tohoto pohledu nezabýval, zůstalo jeho posouzení věci (prozatím) neúplné, a tudíž nesprávné.

19. Protože dovoláním napadené usnesení není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.).

20. Tímto rozhodnutím je konzumován též návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.

21. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2026

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací