Plný text
24 Cdo 2198/2025-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci projednání pozůstalosti zůstavitele N. B., zemřelého dne 1. září 2021, za účasti: 1) pozůstalé manželky O. B., 2) pozůstalého syna I. N. B. a 3) pozůstalé dcery E. B., všichni zastoupeni Mgr. Vojtěchem Liberdou, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, o žalobě na obnovu řízení podanou žalobci A. N. B. a E. N. B., oba zastoupeni JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 1461/66, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1306/2021, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2025, č. j. 15 Co 454/2024-181, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1477/2024, vyjádřil právní názor, že podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 se může oprávněný (pravý) dědic domáhat svého dědického práva u soudu obdobnými právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku. V občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. není obsažen právní institut tzv. žaloby hereditas petitio (která zajišťovala ochranu práv oprávněného (pravého) dědice na principu bezdůvodného obohacení); došlo k tomu proto, že – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) bylo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému. I když nelze dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) ztotožňovat s právem vlastnickým, uvedené ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že dědické právo se nepromlčuje a že oprávněný (pravý) dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Není proto důvodu se odchylovat od v soudní praxi ustáleného názoru, že žalobu na obnovu řízení nemůže podat ten, kdo nebyl účastníkem původního řízení, přičemž není rozhodné, zda účastníkem tohoto řízení mohl být nebo měl být, popřípadě z jakého důvodu se řízení nezúčastnil (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1986; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 15, ročník 2012).
K ochraně tzv. oprávněného (pravého) dědice totiž, jak vyplývá z výše uvedeného, slouží jiné právní prostředky, a nikoli návrh na obnovu pozůstalostního řízení. Dovolateli uváděná nepřesvědčivá polemika o efektivitě ochrany oprávněného dědice právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku, není způsobilá na uvedeném ničeho změnit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu